Chvála zahraničních recenzentů pro Aleše Brisceina a Romana Janála

Achim Freyer režíroval v Berlíně Humperdinckovu Perníkovou chaloupku
U režijních počinů německého režiséra a výtvarníka Achima Freyera bývá zvykem, že jeho inscenace vyvolávají velmi rozdílné reakce kritiků a publika. Nejinak tomu bylo u jeho inscenace pohádkové opery podle námětu bratří Grimmů Hänsel und Gretel německého skladatele Engelberta Humperdincka, která patří k nejčastěji inscenovaným německým titulům na německojazyčných scénách.

V českých zemích je zpravidla uváděna pod názvem Perníková chaloupka. Tato opera podle dlouhodobých statistických výsledků zároveň aspiruje na nejoblíbenější vánoční operní titul (alespoň na evropském kontinentu).

Berlínská Staatsoper byla zcela nedávno otevřena hudebně-dramatickým titulem, který ale není operou ve vlastním smyslu tohoto žánru. První premiérou na rekonstruované scéně byly Schumannovy Szenen aus Goethes Faust (Scény z Goethova Fausta), dílo na pomezí činohry s obsáhlou hudební složkou, světského oratoria a opery (podrobně jsme o tomto zahajovacím představení psali zde). Hänsel und Gretel jsou tak první regulérní operní produkcí vzniklou po rekonstrukci a po pravdě Achim Freyer přistoupil k tomuto tradičnímu kusu také ve smyslu modernistické rekonstrukce. Freyerovy inscenace vynikají svébytnou vizuální složkou, která mnohdy svou opulentností zastiňuje vlastní operní příběh.

I tentokráte byli diváci překvapeni pestrou výpravou a naddimenzovanými kostýmy a maskami, ve kterých interpreti klasické pohádky o Jeníčkovi a Mařence vystupují. Režisér je jako ve většině svých minulých inscenací i scénografem a autorem návrhů kostýmů. Nejde o kostýmy v pravém slova smyslu, ale ve většině případů o celotělové masky, deformující proporce, doplněné o naddimenzované masky zcela zakrývající tváře zpěváků. Tudíž na vytvoření postav se nepodílí vůbec mimická složka. Vytvořil tak ze zpěváků loutky s poněkud surreálnou podobou, která nese výrazné znaky pohádkových, ale i popkulturních archetypů naší doby. Tyto postavy se pohybují v neméně pestré pohádkové krajině, ve které je část vytvořena projekcemi.

Celková vizuální podoba inscenace připomíná rané dětské výtvarné projevy. Určitou výtvarnou inspiraci můžeme nalézt i ve světě populárních televizních seriálů pro předškolní publikum, například Teletubbies, nebo výpůjček z cirkusové estetiky (v inscenaci nechybí ani artisté). Některé postavy, například Otec a Matka, jsou zdvojeny. V celé inscenaci zaznívá obvyklé téma Freyerovy režijní tvorby – kritika moderního životního stylu soustředěného především na konzum. A jak již bývá ve Freyerových inscenacích pravidlem, jde v prvé řadě o velkou výtvarnou show, v níž je režie podřízena výtvarným nápadům a vizuální prezentaci.

Hudebního nastudování se s přehledem ujal Sebastian Weigle. Weigleho hudební pojetí přiřazuje zvukově Humperdinckovu operu k dílům postwagnerovské hudební tradice (zřetelné jsou především ohlasy Mistrů pěvců norimberských), ostatně skladatelův životopis jasně dokazuje úzkou spjatost s dílem i provozovací praxí Richarda Wagnera. Kritici chválí obě představitelky titulních rolí – sopranistku francouzsko-dánského původu Elsu Dresig v roli Gretel a rakouskou mezzosopranistku Katrin Wundsam jako Hänsela.

Čarodějnice je obsazena tenoristou (Stephan Rügamer), jehož hlas je navíc uměle zesílen. Postava Čarodějnice ve své výrazné stylizaci jako absolutní stroj na jídlo působí velmi vtipně. Ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaya zpívá Matku – velmi dramaticky, takřka ve wagnerovském stylu. Velmi dobře byl přijat i výkon barytonisty Romana Trekela v roli Otce. Další představení po premiéře následují ve dnech 12., 23., 25. a 29. prosince 2017.

O další premiéře ve Staatsoper Berlin Unter den Linden, Monteverdiho Korunovaci Poppey, jejíž premiéra následovala již den po premiéře Humperdinckovy opery 9. prosince 2017, jsme informovali v samostatné recenzi na stránkách Opery Plus (najdete zde).

Mnichovský Triptych v tunelu
Očekávaná inscenace Pucciniho Triptychu v Bayerische Staatsoper v Mnichově upoutá již při prvním pohledu důmyslnou scénografií (Rakušan Bernhard Hammer), jejímž základem je tunelové symetrické uspořádání scény. Centrální stavba je ale pohyblivá a umožňuje vychýlení z osy, což ještě posiluje klaustrofobický dojem některých výjevů (například v klášterním prostředí v Sestře Angelice, kdy je tunel doplněn efektním rozměrným průhledným křížem).

Prostřednictvím výjimečně propracované světelné režie (Alex Brok) holandská režisérka Lotte de Beer pracuje se stínovými obrazy, které divák pozoruje na stěnách tunelu. Vizuální složka je podle většiny prvních recenzentů velmi silná.

Pod taktovkou Kirilla Petrenka zpívá vynikající soubor. Trojúhelník vášně v Plášti ztělesňují Wolfgang Koch (Michele), Yonghoon Lee (Luigi) a Eva-Maria Westbroek (Giorgetta).