Pozoruhodná archivní nahrávka: Don Giovanni s Kočím a Žídkem

Tuto nahrávku nesmíme zaměňovat se známější vinylovou gramodeskou, vydanou Supraphonem roku 1959 jako scény z opery pod taktovkou Zdeňka Chalabaly (DV 5486 Supraphon). Lákají k tomu stejná jména protagonistů Přemysla Kočího, Ivo Žídka a Eduarda Hakena, kromě nich je však Chalabalovo obsazení od Jiráčkovy nahrávky odlišné. Zdeněk Chalabala navíc nedostal šanci nahrát kompletní operu jako Jiráček, jen scény z opery. Proto je Jiráčkova nahrávka historicky tak jedinečná.

Na nahrávce Mozartova Dona Giovanniho z roku 1951 zaujme hned v ouvertuře Symfonický orchestr pražského rozhlasu za řízení Václava Jiráčka. Až se nechce věřit, že takovou míru perfekce souhry, temp, intonace a interpretační stylovosti mohl docílit tehdejší předchůdce dnešního Symfonického orchestru Českého rozhlasu, s dirigentem, jehož jméno je patrně známo jen úzké skupině těch z nás, kterou eminentně zajímají dirigenti coby tvůrci úrovně interpretace a stylu.

Absolvent mistrovské školy Václava Talicha dirigent Václav Jiráček působil u Symfonického orchestru Československého rozhlasu Praha, rovněž v Ostravě, v Národním divadle v Praze nastudoval Hanušův balet Othello, v Ostravě Mozartovu Figarovu svatbu. V pražském rozhlasu dostal šance realizovat devět snímků operních kompletů, recenzí zde prošel výtečný Eugen Oněgin s Václavem Bednářem v titulní roli. Jiráčkovy dirigentské výkony se vyznačovaly hloubkou při studiu díla a bezpečným vyhmátnutím tektoniky skladeb. K nahrávce Dona Giovanniho se dostal jako dirigent rozhlasových symfoniků, nepronikl ale v poválečné éře mezi tehdy nejvíce ceněnou dirigentskou špičku. Jiráčkovi bylo v době snímku pouhých jednatřicet let. Interpreti hlavních rolí byli rovněž většinou mladí umělci na prahu nadějných kariér. Přemyslovi Kočímu bylo třicet čtyři let, Ivo Žídkovi jen pětadvacet let, byl angažován v Národním divadle v Praze v pouhých dvaadvaceti letech…

Za pět let, roku 1956, se Ivo Žídek ale stane sólistou Wiener Staatsoper, když zaujme šéfy Vídně právě rolí Ottavia, která mu byla jako první nabídnuta k hostování. Nahrávka je tudíž také dokladem vývoje jeho kariéry od velmi mladého věku po evropský rozměr pěvce, aktivního od roku 1956 ve Vídni, Stuttgartu, Berlíně. Nahrávka jeho mladého Ottavia ukazuje, jak byl technicky bezvadně připraven profesorem Rudolfem Vaškem. Ottavio Ivo Žídka je obdivuhodným výkonem mladistvě svěžího tenoru lyrického charakteru s pevnými výškami. Obě árie Ottavia působí technicky suverénně. Tento historický snímek je v českém překladu (Rudolf Vonásek), podobně jako zmíněný Chalabalův z roku 1959. Pro Vídeň se musel naučit Žídek Ottavia německy (!), ne italsky, ani Vídeň ještě tehdy nehrála opery v originálech. Žídek svojí hlasovou měkkostí, flexibilitou, důslednou kantilénou, lehkostí hlasu, schopného modulací, je pro mne nejzajímavějším pěveckým výkonem nahrávky. Snese porovnání s tehdejší evropskou první ligou mozartovské interpretace. Je zároveň dokladem, jaká byla škoda, že se nechal později zlákat dramatickými partiemi. Tady byl jeho projev na vysoké úrovni, Vídeň mu ostatně ukládala právě tento typ lyrického oboru (Ottavio, Ferrando, Hoffman, Werther, Jeník, des Grieux, Lenskij, Matteo). Pro zajímavost – k Pucciniho Manon Lescaut se dostal ve Vídni pohotovým záskokem za tehdy tenorovou hvězdu první velikosti, jíž byl světový tenor Giuseppe Di Stefano.

Školou významného ostravského pedagoga Rudolfa Vaška prošel i barytonista Přemysl Kočí. Velmi inteligentní, vzdělaný a muzikální pěvec, před nímž se v Praze otevírala velká kariéra, kterou ale nenaplnil tak jako Ivo Žídek. Důvody jsem naznačil ve svém článku k jubileu Přemysla Kočího na Opeře Plus (zde). Také on získal šanci ve Wiener Staatsoper, leč tuto šanci nevyužil; jeho Escamillo nebyl totiž v roce 1956 úspěšný, jak dokládá mimo jiné osobně na představení přítomný Ivo Žídek v knize Josefa Hermana Jak možná věřit, na straně 115 a 116. V pěveckých kruzích byla tato epizoda známá. Jednalo se o obdobný neúspěch jako na scéně Velkého divadla v Moskvě, kde působil dirigentsky Zdeněk Chalabala. Ten už nešlo svádět na maďarské události… Jeden ani dva neúspěchy by sice neměly mnoho znamenat, ale je faktem, že obdobná příležitost se již Kočímu nenaskytla. Bylo mu přes čtyřicet let, což již nebývá optimální čas pro rozběhy světových kariér. „Co jste to s tím Přemkem udělali?”, zareagoval nešťastně Zdeněk Chalabala v Moskvě před Ivo Žídkem a Oldřichem Kovářem, když ho po představení Eugena Oněgina navštívili. V té větě je obsaženo stručně mnohé o jeho pěveckém vývoji (Josef Herman: Jak možná věřit, strana 116).

Nyní jsme ale teprve v roce 1951, kdy bylo vše otevřené, karty dosud nebyly generačně rozdány. Na tomto snímku ukazuje Přemysl Kočí své nesporné předpoklady výborně vyškoleného barytonu, po veřejných pokusech o tenorový obor, které až sugestivně popisuje ve své memoárové knize Dobrý den, živote. Tenorové dispozice ukazuje na této nahrávce Giovanniho přidaným vysokým A v závěrečné scéně s Komturem. Zvěčnil tuto roli na obou zmíněných nahrávkách. Na Jiráčkově snímku vyniká projev Kočího kulatým tónem, kultivovaným projevem, propracovaným frázováním. Krásně lyricky a měkce mu vyznívá hlas ve známém duetu se Zerlinou – „Tam ruku dáš mi drahá, tam ano zašeptáš”, v překladu do češtiny. Obdivuhodně muzikálně a ve výrazu přesvědčivě si dovede pohrávat s recitativy, kde je také výborně srozumitelný, zatímco míra srozumitelnosti slova ve slavné šampaňské árii v Prestu je až překvapivě nízká. Vemlouvavě a příjemně zní Kočímu zastaveníčko v Andante con motu, víc deklamačně než přísně kantabilně pojaté. Jeho Giovanni je celkově vzato pozoruhodný výkon, ve finálním dialogu s Komturem dovede velmi zaujmout silným dramatickým výrazem. Tuto scénu pokládám na snímku za nejpřesvědčivější v Kočího interpretaci titulní role.