Pozoruhodná archivní nahrávka: Don Giovanni s Kočím a Žídkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nyní jsme ale teprve v roce 1951, kdy bylo vše otevřené, karty dosud nebyly generačně rozdány. Na tomto snímku ukazuje Přemysl Kočí své nesporné předpoklady výborně vyškoleného barytonu, po veřejných pokusech o tenorový obor, které až sugestivně popisuje ve své memoárové knize Dobrý den, živote. Tenorové dispozice ukazuje na této nahrávce Giovanniho přidaným vysokým A v závěrečné scéně s Komturem. Zvěčnil tuto roli na obou zmíněných nahrávkách. Na Jiráčkově snímku vyniká projev Kočího kulatým tónem, kultivovaným projevem, propracovaným frázováním. Krásně lyricky a měkce mu vyznívá hlas ve známém duetu se Zerlinou – „Tam ruku dáš mi drahá, tam ano zašeptáš“, v překladu do češtiny. Obdivuhodně muzikálně a ve výrazu přesvědčivě si dovede pohrávat s recitativy, kde je také výborně srozumitelný, zatímco míra srozumitelnosti slova ve slavné šampaňské árii v Prestu je až překvapivě nízká. Vemlouvavě a příjemně zní Kočímu zastaveníčko v Andante con motu, víc deklamačně než přísně kantabilně pojaté. Jeho Giovanni je celkově vzato pozoruhodný výkon, ve finálním dialogu s Komturem dovede velmi zaujmout silným dramatickým výrazem. Tuto scénu pokládám na snímku za nejpřesvědčivější v Kočího interpretaci titulní role.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni – Přemysl Kočí (Don Giovanni) – ND Praha 1962 (zdroj ND Praha / foto Jaromír Svoboda)

Nadsazená slova editora o jisté „světovosti“ v příloze CD beru více jako marketingově laděná. Proto pociťuji nutnost připomenout reálné souvislosti. Oproti tomu, čeho jsem ale býval přímým a častým svědkem ve druhé polovině šedesátých let v Národním divadle, je tato nahrávka výborná. Skutečně světovým Giovannim byl Cesare Siepi, jehož výkon v Praze roku 1965 se stal obrovskou senzací. Přemysl Kočí připomíná v Giovannim více typ lyrických, nadlehčených německých barytonů oblého, kulatého zvuku à la Heinrich Schlusnus, s nímž byl srovnatelný, vzato ovšem podle nahrávek (Schlusnus má ovšem plynulejší charakter legata, ukazuje to porovnání v zastaveníčku).

Jisté je, že Kočího velmi nadějný začátek kariéry, čehož je snímek nesporným dokladem, se posléze pěvecky postupně zvrtnul. Dokladem jsou výše zmíněná slova Zdeňka Chalabaly, jenž byl de facto oporou Žídka i Kočího v rozbězích jejich kariér. Ale myslím, že nemile překvapoval později nejen mne, ale kohokoliv, kdo zažil Kočího live z jeviště Národního divadla v Praze let šedesátých, kdy jeho vyšší tóny provázel tónový neklid v podivuhodně nepravidelné amplitudě. To však na této nahrávce ještě není, byť pověsti o „zmařené“ kariéře v Met se mi jeví opravdu nadsazené. Memoárům neradno příliš věřit. Dirigent Clemens Krauss nemohl Kočímu nic nabízet, leda fiktivně, neb sám neměl do Met v New Yorku po válce vůbec přístup pro své přílišné vazby k nacismu. Rudolf Bing to dokládá zcela explicitně v knize Pět tisíc večerů v opeře; dovedl odpustit Karajanovi, Böhmovi, Schwarzkopfové, leč Kraussovi absolutně ne. Sice se mi vůbec nelíbí toto Bingovo „kádrování“, nicméně je to reálný doklad, že Krauss nemohl nikomu nabízet New York. To tehdy dělali divadelní agenti, nebyla doba internetu ani volného pohybu osob, doba televizoru, ba ani rozhlasový přijímač nevlastnili všichni. Přemysl Kočí se dostal do Národního divadla až roku 1949 na základě přímé intervence Zdeňka Nejedlého. Ve svých memoárech ohledně pěveckého sebehodnocení místy nadsazuje, eufemisticky řečeno.

Leporellem nahrávky je Karel Kalaš, jeden z prominentních basistů historie Národního divadla, pěvec oborově všestranný, jenž obsáhl jak profundní basy, tak obory basu serioso, ale i buffo. Interpretace Leporella je toho dokladem. V Chalabalově nahrávce je již Leporellem mladší Rudolf Asmus (rovněž nadějný pěvec z Vaškovy školy). Karel Kalaš vyniká vzornou dikcí, perfektní srozumitelností, v době nahrávky ještě solidní vyrovnaností rozsahu, krytým způsobem tvoření vyšších basových poloh. Jeho Leporello je výrazově přesvědčivý, ne však natolik rtuťovitý a do detailů muzikální, jako byl v této roli později Karel Berman.

Eduard Haken již v mladším věku imponoval v roli Komtura, který ho provázel celý život jako jedna z klíčových interpretací Mozartových děl. Mimořádný bas velikého, zrnitého hlasového fondu, tónové závažnosti a přirozené dramatičnosti, výtečně zvukově koncentrovaných vysokých poloh role. V roli Komtura uplatňuje i tragický podtext interpretace této závažné basové partie.

V roli Masetta poznáváme legendárního Hanuše Theina, jenž interpretuje roli svrchovaně, ani nelze postřehnout v bryskních tempech jeho vrozené tremolo, pro které přehodil výhybku kariéry a preferoval operní režii. Stal se jedním z nejlepších operních režisérů v Čechách, nejen své doby. Jeho Masetto je rtuťovitý, pěvecky vyrovnaný, výrazově živý, přesvědčivý, v dikci bezvadný.

V roce 1951 se stala ženskou protagonistkou v náročné roli Donny Anny Jaroslava Vymazalová v krásném věku sedmadvaceti let. Podává technicky suverénní výkon. Její soprán je světlejšího, lyrického charakteru, byla však brzy obsazována i do rolí mladodramatických. Působivá nadlehčenost svěžího, mladého fondu je cennou devizou její interpretace Donny Anny, předností je měkké odvíjení legátových frází i technická brilance koloratur velké árie třetího dějství v Larghettu a poté Allegru moderatu.

Svrchovaným výkonem na snímku je Donna Elvíra Jarmily Pechové, sopranistky, která obdobně jako Jaroslava Vymazalová byla angažována po válce v Opeře 5. května (původní německé operní divadlo). Dne 1. srpna 1948 byla ale tato scéna sloučena s Národním divadlem. Jarmila Pechová na sebe upozornila nejprve jako subretní typ sopránu v operetě, ve Vogelově skvělé nahrávce Prodané nevěsty byla výtečnou Esmeraldou. Velmi rychle se ukázalo, že technicky dovede suverénně zvládat lyrické obory. Donna Elvíra z roku 1951 je dokladem řečeného. Do Mozartovy operní sféry ji začal obsazovat Zdeněk Chalabala, zdá se, že Václav Jiráček tento trend podpořil. Odměnou za důvěru mu byl stylově citlivý výkon s instrumentálně důsledně vedeným frázováním, tónová lehkost, intonační čistota. Bohužel, pěvkyně utrpěla roku 1960 těžký úraz při zkouškách Novákovy Lucerny a byla nucena odejít do invalidního důchodu, v ústraní žila poté přes třicet let…

Milada Musilová je na nahrávce Zerlinou. V poválečné éře byla slavnou Mařenkou již zmíněné Vogelovy výborné nahrávky s poměrně širokým oborovým spektrem. Roli Zerliny zpívá s lehkostí, šarmem, v době nahrávky měla již se subretním typem této partie přímou jevištní zkušenost. Vytváří s Hanušem Theinem výborné duo těchto divadelně vděčných rolí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni - Symfonický orchestr pražského rozhlasu -V.Jiráček 1951 (Radioservis 2016) (CD)

[yasr_visitor_votes postid="263763" size="small"]

Mohlo by vás zajímat