Chvění nejen v Brně. Nová choreografie Petra Zusky

Podzimní premiéru Baletu Národního divadla v Brně připravoval choreograf a šéf baletního souboru Národního divadla v Praze Petr Zuska již delší dobu. S brněnským šéfem Máriem Radačovským se domluvil, že nebude dělat baletní ani čistě narativní titul, ale že udělá něco opravdu ryze autorského. V Praze vytvořil v posledních letech klasické tituly Romea a Julii a Louskáčka nebo Mahlera, takže byl limitován jistým akademismem, hudební předlohou i libretem. Nová výzva pracovat na celovečerním vlastním autorském představení s brněnským ansámblem a ve svobodné tvůrčí formě ho uvolňuje a osvobozuje od věčného stresujícího tlaku ve vedoucí pozici.

Již na jaře Petr Zuska vybral téma i hudbu, a to 3. symfonii vynikajícího polského skladatele Henryka Góreckého, která je však dost dlouhá a snad až příliš patetická (také se nazývá Symfonií písní žalostných, premiéra 1977), a uvažoval o tom, že ji rozbije propojením s hudbou Hradišťanu Jiřího Pavlici, jenž je již dávno blízký jeho srdci i tvorbě, a to konkrétně s hudbou alba Chvění.

Zusku inspirovaly i básně Vladimíra Holana a Jana Skácela a zároveň i globální světová situace týkající se uprchlíků, kteří zaplavují Evropu, a s tím spojená velká nestabilita. Týká se to i terorismu, ale i strašné byrokracie Evropské unie. To všechno přináší nám všem nedobré pocity, nejistotu, každodenní úzkosti a strach se stává všudypřítomným. Petr Zuska jako velmi citlivý umělec intuitivně vnímá naše kultury i naše bytí, které jako by směřovaly do bezvýchodné situace. S tím bezprostředně souvisí výběr Góreckého 3. symfonie pro orchestr a sólový soprán. Jedná se vlastně ve všech třech větách o rozhovor mezi Kristem a jeho matkou Marií. Jsou to liturgické texty, z nichž některé byly naškrábány na zdech cel v nacistických věznicích, je to tedy tryzna za miliony krajanů, kteří umřeli v koncentračních táborech. Samozřejmě, to co se děje dnes, je neporovnatelné s tím, jaké hrůzy se děly mezi lety 1939–1945, ale je za pět minut dvanáct, aby se to v jiném kontextu nezopakovalo…

Zdá se, že tímto velkým tématem, které se týká nás všech, je Petr Zuska zcela pohlcen a do té míry ovlivněn, že ho to nejen uvolnilo v uměleckém tvůrčím procesu, ale navrací ho to „k sobě samému“, jeho originalitě, talentu i jakémusi očištění pohybového a choreografického slovníku. A tedy tak, jak se to v tvorbě stává, jistá omezení v kontextu nových událostí nechají „vyhřeznout“ tomu nejlepšímu.

„V díle rezonuje současnost, chvění našich dnů. Když nastane chvění kolem nás, ať již v malém rozsahu naší osobní existence, nebo chvění, při kterém pukají ledy, lámou se skály a národy se dávají do pohybu, jsme paralyzováni, neschopni reakce. Chvění je bytí, existence jednotlivců i národů, boj o život neviděné duše i těla z masa a kostí. Zápas v našem nitru, v našich životech a světě kolem nás, jehož jsme chtě nechtě nedílnou součástí. Chvění je synonymem života,“ říká Petr Zuska. „Skrývá mnoho významů, symbolů a metafor. Chvějeme se strachem, vzrušením, bolestí i nedočkavostí, horečkou i chladem, závistí i dojetím nebo pláčem. Chvění je pohyb a pohyb, to je život. A když se něco dá do pohybu, už nikdy to nebude jako dřív. Velké chvění se může změnit v zemětřesení. Změna stavu pak může znamenat nový začátek, ale i definitivní konec.“

V první části večera je použita i zahrána celá první věta Góreckého 3. symfonie, ve druhé je velká část z alba Chvění Jiřího Pavlici a ve třetí jsou fragmenty z druhé a třetí věty symfonie.

Petr Zuska se snažil nejdříve pohybově rozbíjet zcela pomalou, poněkud repetitivní Góreckého hudbu a následně zlehčovat poeticko-romantizující hudební téma Hradišťanu.

Scéna je temná, na horizontu centrálně vedou schody a po nich se valí, sklouzávají jedinci. Lidé nebo bytosti, které padají do neutěšených temnot a nejistoty. Schodiště navazuje a přetéká do přiznaného orchestřiště, tedy i s tanečníky, kteří mizí jeden po druhém v dlouhé úvodní repetitivní pasáži.

Silný a zcela jasný záměr. Vypadá to, že je tanečníků nespočet, nekonečná řada, dav poničených osudů, které mizí v nenávratnu. Nejdříve jsou i v černých maskách, takže do obličeje není vidět. Následně se – stále však v černých kostýmech – rozvíjí dílčí skupiny, jedinci, dvojice v rozmanitých jednoduchých pozicích a krátkých opakujících se pohybových smyčkách.

Symbolem se nadále i v průběhu následných jednání stává kufr. Zavazadlo, věčné zavazadlo. Jako symbol odchodu, odjezdu, životní změny a často osudového rozhodnutí. Ale také naděje a pohledu do budoucnosti, do lepšího i jiného světa. Bohužel však často do nenávratna, na onen svět.

Kufr jako symbol roztržení a rozervání rodinných pout a vztahů. A taky kufr jako jediný kus domova, který si s sebou někam vezeme a na něm, i v reálné současnosti, sedí a čekají stovky věčných uprchlíků.

Přináší to tedy nesčetně možností vnímání, dramatických situací i transformace lidství. To vše Zuskův dramaturgický a choreografický plán nabízí. A to především v do detailu propracovaném dialogu Žena/Ona a Muž/On.

Centrální a jedinečný pár i v interpretaci vynikající Ivony Jeličové a Arthura Abrama se poněkolikáté v inscenaci navrací k mottu Holanovy nádherné básně Poslední:

Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné…
List nemusí tě, Bože, prosit o nic.
Dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale co já?…

Jak jednoduché a čisté. Obraz dvou, partnerů, milenců, manželů, sedících na svých kufrech a opakujících jednoduchá pohybová sdělení. Sdělení beze slov nasycena marností a hledáním východiska a cesty. Přes veškeré tragické a existenciální momenty se ale nechvějeme strachem. Protože z barvitého druhého jednání na Pavlicovy písně tryská naděje i radostné vyhlídky…

Dalších dvanáct tanečníků a tanečnic v bílých sukních má neuvěřitelnou energii a ve skvělém prostorovém cítění a choreograficky čistých i časoprostorových formacích přímo „eklatují“, vybuchují, jako by právě v tuto chvíli, v tento okamžik šlo o život. Jako by měli tančit naposled a právě teď! Samozřejmě, že evokují v divácích zážitek, že právě pohyb, naše tělo a naše emoce s ním nám mohou pomoci přežít všechno dobré i zlé. Výkony jsou skvělé od celého ansámblu, tanečníci skákají, padají, rotují, proráží tu šílenou a nekonečnou hranici nejistot… Je to takový „hymnus za bytí“ a evokuje v dobrém smyslu Kyliánovu a Janáčkovu Sinfoniettu.

Ve třetí části se choreograf opět vrací k úvodním scénám. Spoluhraje scéna Jana Duška, především jemné lamely, provazy, jakási pohybující se opona, vytvářející iluzi deště, zdi, katru, z něhož se ze tmy občas vynořují bledé studené ruce.

Po opětném setkání i novém odcházení hlavní dvojice, kde vévodí sólový srdceryvný výstup Ženy, se nenásilně a přece kompozičně jasně tvůrci opět vracejí k začátku nekonečného, smutného pochodu. Opět si nesou své kufry jako možná jediné svědectví svých životů.

Po věčném putování zůstanou na scéně kufry jen jako náhrobky na hřbitovech.

 

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Chvění
Choreografie a režie: Petr Zuska
Hudba: Henryk Górecki, Jiří Pavlica
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světla: Kees Tjebbes
Balet Národního divadla Brno
Premiéra 10. listopadu 2016 Janáčkovo divadlo Brno

Ona – Ivona Jeličová (alt. Nelka Lazović/Emilia Vuorio)
On – Arthur Abram (alt. Michal Pimek/Martin Segeťa)

www.ndbrno.cz