Chytračka a Carmina Burana v Opavě: hádanky Carla Orffa rozluštili hlavně pěvkyně a orchestr

V nedělní premiéře účinkovali Zdeněk Kapl, Alexander Vovk, Barbora Řeřichová, Jakub Rousek, Anna Bocanová, Pavel Klečka, sólisté opavského baletu a další. Spoluúčinkoval sbor a orchestr Slezského divadla a Moravský komorní sbor. Provedení řídil Richard Hein.

Děj Orffovy Chytračky je inspirován pohádkami bratří Wilhelma a Jacoba Grimmů. V českém kontextu je známá parafráze Chytrá horákyně Boženy Němcové a také Královna Koloběžka Jana Wericha. Režisér Lubor Cukr spolu s inscenačním týmem neváhal a po moderních experimentech Jiřího Nekvasila v Národním divadle v Praze přenesl děj Chytračky do prostředí jiného – do kabaretu. Tomu bezvýhradně odpovídá scéna Jaromíra Vlčka i hezké kostýmy Samihy Maleh, jež provází jednotná koncepce a vzácná vyváženost. Na pódiu se tak před zraky diváků objevilo typické prostředí šantánu: bar po levé straně, židle, stoly a lahve, v zadním plánu pak bylo situováno malé jeviště na jevišti. Scéna je to úsporná, ale plně vyhovující záměru režiséra.

Král (Zdeněk Kapl) je vykreslen jako lascivní hedonista, který si notně přihýbá z lahve a „obšťastňuje“ znuděnou pozorností svých šest girls. Ty jsou Luborem Cukrem projektovány (ač to není z děje vůbec zřejmé) jako šest bývalých manželek krále. Aby byla záměna stylová, jsou dámy samozřejmě oděny do šatů šantánových tanečnic, v podvazcích a s odhalenýma nohama. Ačkoli jejich role není mluvená ani zpívaná, tento režisérský zásah slušně oživil místy statický děj.

To bychom však předbíhali: jako první se totiž pěvecky představil Sedlák (barytonista Alexander Vovk), který najde na poli zlatý hmoždíř bez paličky. Vovkova dikce bohužel nebyla příliš adekvátní obsahu zpívaného textu. Jeho zpěv provázel rytmický nesoulad s orchestrem, také intonační vazby postrádaly v některých momentech přesvědčivost. Nevýrazná artikulace dostala pod prudkým tempem deklamace pořádně na frak. Rozepnutý poklopec Vovkova Sedláka a jeho souvislost s nálezem zlaté paličky zůstává záhadou, již by nerozluštila patrně ani Chytračka.

Král barytonisty Zdeňka Kapla je dobře ztvárněn zejména po herecké stránce. I v této roli Kapl potvrdil, že jeho herecký rejstřík je výrazově bohatý, a vytvořil krále protikladného tomu z muzikálu Noc na Karlštejně. Jeho pěvecká interpretace se nesla příjemně znělým a artikulačně srozumitelným přednesem, některé spodní tóny jeho zpěvního rozsahu však nebyly výrazově přesvědčivé.

Zajímavě je ztvárněna postava Chytračky (sopranistka Barbora Řeřichová), v níž režisér Cukr mimo jiné využil také mimořádných pohybových dispozic sopranistky Řeřichové. Její gesticky přitažlivé vyjadřování hádanek ve stylu orientálního tance příjemně korespondovalo s hudební strukturou Orffovy hudby a evokovalo prostředí pohádek Tisíce a jedné noci. Po pěvecké stránce byla interpretace Řeřichové provázena rytmicky i intonačně dokonale přesvědčivými frázemi v celém hlasovém rozsahu. Její výrazové ztvárnění role zapadalo přirozeně do kontextu opery, stejně tak přesvědčivá byla její plynulá kantiléna a překrásné dynamické odstínění v ukolébavce, kterou zpívá králi.

Z dalších protagonistů zaujal vtipem a šťastně volenou estetikou lidového divadla tenorista Jakub Rousek, jehož Oslař patřil k nejlépe vystiženým postavám. Vyšší falzetové zpívání jeho jasnému, vřelému tenoru svědčilo. Také scéna, v níž přelstí díky radě Chytračky Krále, je Rouskem báječně vystřižena.

Skvěle sehraná byla trojice pobudů v podání Víta Šantory, Víta Noska a Josefa Kovačiče. Ti se režiséru Cukrovi opravdu znamenitě vyvedli a doslova perlili přidanými mluvenými gagy – do kterých se zdařilo legračně zakomponovat i úryvek z Carminy. Také po pěvecké stránce dokázala trojice mladých zpěváků držet dech a úroveň s hlavními protagonisty – což demonstrovali nejen výborně odzpívaným kvartetem s Alexandrem Vovkem – prosyceným estetikou kabaretu, swingu a překvapivě i voicebandu, ale také v jednotlivých sólově výraznějších výstupech. Trojice pobudů se na jevišti perfektně pohybovala, byli vždy tam, kde se to nanejvýš hodilo. V drobnějších rolích Žalářníka se objevil Roman Cimbál, který dokázal na malé ploše rovněž herecky zaujmout.

Chytračka se v opavském nastudování jeví jako řádná taškařice. Cukrova režie vyhmátla z komické linie to podstatné. Orchestr Slezského divadla zahrál pod vedením zkušeného Richarda Heina metro-rytmicky nelehkou partituru s potěšující vitalitou, v dobré nástrojové souhře a výrazu. Příjemnou třešničkou na dortu Chytračky bylo nečekané prozrazení Cukra, který celou dobu spal jako jeden z hostů na stole v kabaretu a vyskočil na diváky až při děkovačce. Tohle se vážně povedlo.