Čím lidé žijí Bohuslava Martinů aneb O vánočních operách
Česká filharmonie pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka nastudovala pro tři koncerty takřka neznámou operu Bohuslava Martinů What Men Live By (Čím lidé žijí). Dílo původně určené pro televizní obrazovku se ukázalo nejen jako hudební objev, ale také ideální adept na českou „vánoční operu“, která v repertoáru chybí.
Smysl Bohuslava Martinů pro syntézu hudebních a dramatických žánrů i vizionářské pochopení možností moderních médií pro hudebně-dramatické útvary nepřestává budit obdiv. Bohuslav Martinů jako jeden z prvních českých skladatelů zkomponoval rozhlasovou operu (Hlas lesa, 1935 a první verze Veselohry na mostě, komponováno 1935), počítal s využitím filmových dotáček v surrealistických operách (Slzy nože, komponováno 1928 a Trojí přání, komponováno 1928–29) a při pobytu ve Spojených státech vytvořil významná díla v oboru původní televizní opery, tedy žánru, který se začal prudce vyvíjet v době, kdy ještě národní televizní sítě měly zájem o původní uměleckou tvorbu, byť i na poli minoritních žánrů, jakým je opera.
Opera What Men Live By vznikla v krátkém čase (20. prosince 1951 – 11. února 1952) v New Yorku, kde Bohuslav Martinů bydlel až do konce roku 1953.
Po velkém úspěchu scénického uvedení Veselohry na mostě v květnu 1951 byl skladatel vyzván ke kompozici dvou televizních oper. Pro obě si vybral ruské náměty z fondu klasické literatury, byť oba diametrálně odlišné. Komickou operu The Marriage (Ženitba) podle Nikolaje Vasiljeviče Gogola, zakázku pro televizní síť NBC, dokončil po dvou měsících v listopadu 1952. Ač byla Ženitba dokončena později, v televizním vysílání operu-pastorel Čím lidé žijí předběhla. Obě libreta skladatel vytvořil sám, a to úpravou původních textů, a obě opery jsou komponovány přímo na anglický text. Malou záhadou zůstává přesné datum uvedení opery Čím lidé žijí na amerických obrazovkách, ale patrně šlo o květen 1953, a ani není známá konkrétní televizní společnost, jako nejpravděpodobnější se jeví stanice ABC nebo CBS. První jevištní provedení se konalo v New Yorku 20. května 1955 zásluhou The Hunter College Opera Association (dirigent F. Jaroschy, režie R. Landlerová). Programová brožura uvádí ještě komorní představení (1. dubna 1954) pouze s klavírem v divadle Grunow Theatre v Interlochenu, kdy by mělo jít o studentské představení pořádané Michiganskou univerzitou. Českou scénickou premiéru dílo zažilo v Plzni 9. května 1964 (dirigent Bohumír Liška, režie Bohumil Zoul, scéna a kostýmy Vladimír Heller).
Podkladem libreta je krátká povídka Lva Nikolajeviče Tolstého. Přes obsáhlé literární dílo tohoto velikána se jeho náměty jen sporadicky objevují na světových operních jevištích. Z velkých románových cyklů a románů se trvale prosadily Prokofjevova opera Vojna a mír (1944) a mezi několika operními zhudebněními Anny Kareniny se spíše prosadil balet Rodiona Ščedrina (1972) komponovaný pro manželku Maju Pliseckou. Opery s tímto námětem, přes světoznámou zápletku, jako by trpěly nedostatkem hudební osobitosti, a tak se neuchytily v světovém repertoáru (například E. I Granelli, 1906; J. Hubay, 1923; I. Hamilton, 1981 ad.). Českým příspěvkem je stejnojmenná opera Emila Hlobila podle dramatizace Tolstého románu N. D. Volkova (premiéra 1972 České Budějovice). Annou Kareninou se jako možným operním námětem zabýval opakovaně i Giacomo Puccini a Leoš Janáček. Janáček zanechal několik fragmentů k této opeře, datovaných 1907, aby se ještě později zabýval kompozicí opery na námět Tolstého dramatu Živá mrtvola (1916), jež také zůstala v úplných počátcích. Tolstého román Anna Karenina ale jasně prokazuje potenciál operního námětu, jak je vidět v posledním filmovém zpracování tohoto díla s Keirou Knightley (2012) v hlavní roli, ve kterém jsou některé obrazy inscenovány v duchu operní nebo baletní estetiky. Přesto obliba Tolstého literárních děl a filozofie podnítila především ve třicátých letech vznik dvou svébytných českých oper, stojících mimo hlavní proud domácí i světové operní tvorby. Oběma jsou společné vizionářské myšlenky a princip „neprotivení se zlu“. Podle povídky Pohádka o Ivanu hlupákovi napsal libreto uznávaný český spisovatel Jiří Mařánek, které pak zkomponoval v letech 1928–33 jako svoji poslední operu pod názvem Honzovo království Otakar Ostrčil. Dílo premiérované v brněnském Zemském divadle roku 1934 a v následující sezoně uvedené na scéně Národního divadla v Praze sklidilo ale smíšený ohlas také pro levičácké názory o uspořádání společnosti, které pak byly doslova zneužity vytržením z konceptu při hodnocení díla v padesátých letech dvacátého století.
V roce 1936 další významný skladatel Josef Bohuslav Foerster představil na první pražské scéně, shodou okolností také svoji poslední operu, Bloud, s vlastním libretem podle Tolstého povídky Dva starci. Foerster v originálním, ale nepříliš dramatickém díle, rozděleném do sedmi obrazů (mystérií) se již uchýlil do vlastního uměleckého a myšlenkového světa, takže dílo pro svou malou sdělnost sklidilo spíše jen zdvořilostní úspěch. Stejně jako v českých zemích se na Slovensku o několik dekád později našlo několik skladatelů, kteří díla L. N. Tolstého považovali za vhodné náměty pro svá díla. Velký úspěch měla opera Jána Cikkera Vzkříšení (1962), uváděná na českých i zahraničních scénách. Nebylo to ale první operní zpracování tohoto námětu, již v roce 1904 sklidil v Itálii, ale i v dalších zemích jednoznačný úspěch verista Franco Alfano. Italské zhudebnění bylo i později příležitostně prováděno a v devadesátých letech jako by znovu ožilo díky několika uvedením na německých scénách, a také se dočkalo i nové nahrávky. Dvě další slovenské opery podle Tolstého vznikly v sedmdesátých letech dvacátého století: Odlomený čas Jána Zimmera podle novely Božské a lidské (1977) a opera-balet Josefa Gahéra Hra štyroch podle čtyř scén z již zmiňovaného dramatu Živá mrtvola (1979–80). Zajímavostí je, že v Rusku a bývalém Sovětském svazu (kde byl L. N. Tolstoj uznávaným klasikem, ale jeho filozofické názory byly často v rozporu s represivní vládou), je kromě Prokofjevovy opery zaznamenáno až do sedmdesátých let dvacátého století jen jediné další zhudebnění Tolstého předlohy. Jedná se o zcela zapomenutou operu N. M. Strelnikova, premiérovanou roku 1933 v Leningradě podle Tolstého povídky Za čto?. Je to udivující, když si uvědomíme, jak vždy byla klasická ruská literatura vytěžována domácími skladateli (ruskými i sovětskými), i pokud jen srovnáme množství zhudebnění předloh Puškina, Gogola i tak obtížných spisovatelů, jako je Dostojevskij.
Libreto si napsal Bohuslav Martinů sám a jako podtitul zvolil „opera-pastorel“, čímž jasně určil nejen inspirační zdroje díla, ale také formu i požadavky, které měl na provedení.
Ale výběr titulu opery v souvislosti s jejím obsahem nese v sobě určitou historickou kuriozitu. Bohuslav Martinů zhudebnil Tolstého povídku Kde láska, tam i Bůh (Kde ljubov´, tam´i Bog´), tradičně řazenou do souboru Lidové povídky. Název opery (kolísavý podle překladatele) ale převzal ze zcela jiné povídky s názvem Čím jsou lidé živi (Čím lidé žijí) z téhož souboru. Zpravidla jsou tyto dvě povídky řazeny vedle sebe a Bohuslav Martinů je tak mohl znát i z českého překladu ze Sedmero povídek (Praha, F. Šimáček 1890), kde obě povídky sousedí jako druhá a první ve výběru. Zhruba dvanáctistránková povídka přešla do libreta bez výraznějších změn, jen byla zkrácena a zjednodušena pro operní text, který na mnoha místech především v dialozích text původní povídky doslovně přebírá. Počet vystupujících postav zůstal nezměněn. V textu povídky i v libretu mají prostor citace – především z Lukášova Evangelia (kapitola 6., 7., 11. ) a také Matoušova Evangelia (25.). Obě povídky vyšly několikráte i v meziválečném období, ale pro svůj náboženský charakter nebyly zahrnuty do českého souborného vydání spisů L. N. Tolstého v padesátých a šedesátých letech dvacátého století.
Děj je velmi prostý: Chudičký švec Martin Avdějič, který vždy byl dobrý člověk, začal ke staří pochybovat ve své víře k Bohu. Umřela mu žena a kdysi i maličký synek. Starý kamarád, sedlák ze stejné vsi, také usazený ve městě, ho znovu přiměje ke čtení bible. Martin v polospánku má pocit, že slyšel hlas Nejvyššího, který mu oznamuje, že k němu přijde druhý den. Od rána radostně očekává příchod Boha. Během dne se setká se třemi lidmi, kteří potřebují pomoc (starý voják Stěpanič, strádající mladá žena s malým dítětem a chlapec, který ukradne staré prodavačce jablko). Tyto tři postavy také symbolizují tři různé lidské věky. „I pochopil Avdějič, že neoklamal ho sen, a že skutečně přišel k němu v ten den Spasitel jeho, a že skutečně Jej přijal u sebe“. (Dle překladu Petra Durdíka. In: Tolstoj, Lev Nikolajevič: Sedmero povídek. Praha, František Šimáček 1890, s. 40). Právě v pomoci a soucítění s druhými je pravá víra.
Jak je z nástinu děje patrné, Martinů se tematicky vrátil ke své čtyřdílné opeře Hry o Marii (1935), ve které motiv čekání na příchod nebeského ženicha – Krista, hraje základní osu vyprávění v části I. Panny moudré a pošetilé (podle starofrancouzského textu v přebásnění V. Nezvala). Forma pastorelu, příběhy prováděné během bohoslužeb, i středověké divadelní útvary hluboce ovlivnily konečnou podobu této čtyřicetiminutové opery (stejně jako u Her o Marii). Jde o dílo velké myšlenkové pokory, na kterém je také cítit vyrovnání autora s božím řádem, aniž by upadal do exaltovaného Tolstého mesiánství.
Dobře v libretu je vystavěn kontrast mezi šedou každodenností a vznešeností naděje. Hudebně je dílo velmi projasněné, napsané v jednoduché, srozumitelné formě, a zároveň radostném vyznění. Využívá některých starších hudebních forem, ani zde Martinů v sobě nezapře neoklasika, ale to nedodává dílu pražádnou archaickou příchuť. Zastoupen je i český hudební lidový element, dokonale ale vkomponovaný do moderního celku. Okouzlující orchestrace pro komornější soubor je velmi barevná a efektní. Výrazně je v partituře akcentován klavír.
Provedení Českou filharmonií se ukázalo jako velmi působivé. Dirigent Jiří Bělohlávek dokázal vystihnout dokonale hudební kolorismus díla, vybudovat kontrasty i vést sólisty k stylově ukotveným výkonům. Dílo bylo prováděno v angličtině s promítaným překladem Jaroslava Pokorného.
Snaha o prostorové členění zvuku byla podpořena částečnou amplifikací (hlas vypravěče, krátký úsek Božího hlasu). Překvapivé obsazení anglického vypravěče primáriem Josef Špačkem se ukázalo jako šťastné, jeho civilní projev a univerzitní angličtina se dobře hodily k prostému textu. Ivan Kusnjer v partu zralého muže mohl uplatnit charakterizační i hlasové mistrovství i na menším prostoru. Většinou se zcela oprostil od operní manýry, jen trochu rušila neanglická výslovnost v parlandových pasážích. Tři setkání hlavního hrdiny proběhla s příjemným basem Jana Martiníka (Stěpanič), který má jen několik replik; Ženu s dítětem zpívala sopranistka Lucie Silkenová, jež ovšem ihned sklouzla do manýry velkooperního zpěvu, který svým stylem ani neovládáním intenzity tak nesouzněl s hudebním charakterem díla; naopak mezzosopranistka Ester Pavlů (Stará žena) přesvědčila velmi příjemným témbrem a procítěným výrazem. Velmi statečně si vedl malý Lukáš Mareček jako Chlapec, recitující anglické repliky a hrající na harmoniku. Za onemocnělého tenoristu Tomáše Kořínka (zpívaný Vypravěč) obětavě zaskočil Jaroslav Březina, který si vedl velmi dobře a jako vždy prokázal, že mu především vyhovují role s jasným obsahem a tématem. Sólisty doplňoval třináctičlenný sbor Martinů Voices (sbormistr Lukáš Vasilek), opravdu sezpívaný soubor, který dokonale zvládl i drobné sólistické úkoly, které dílo předepisuje.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Dirigent Jiří Bělohlávek
Česká filharmonie
Martinů Voices
Sbormistr Lukáš Vasilek
17., 18. a 19. prosince 2014 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 19. 12. 2014)
program:
Bohuslav Martinů:
Čím lidé žijí
(H 336)
(koncertní provedení opery)
(česká premiéra)
Martin Avdejic – Ivan Kusnjer
Starý sedlák – Petr Svoboda
Stepanic – Jan Martiník
Žena s dítětem – Lucie Silkenová
Stará žena – Ester Pavlů
Vypravěč (zpívaná role) – Jaroslav Březina
Vypravěč (mluvená role) – Josef Špaček
Chlapec – Lukáš Mareček
Antonín Dvořák:
Slovanské tance (op. 46)
Foto Petra Hajská, archiv
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
