Cirkopolis: O komorním festivalu s velkým srdcem

Komorní festival nového cirkusu Cirkopolis se v Praze ve dnech 13. až 18. února uskutečnil již podeváté. Opět přivezl zahraniční hvězdy, třem tuzemským umělcům nabídl příležitost prezentace, svým záběrem inspiroval profesionály a potěšil nadšence. A po loňském atypickém formátu znovu zažil sály zaplněné do posledního místa a obdivný aplaus.

Nový cirkus spojuje umělce nejen napříč fyzickými disciplínami, ale i obory a zájmy. Jde o stále se rozrůstající komunitu, v níž se u nás zná téměř každý s každým nebo tzv. přes někoho. Charakterizuje ji otevřenost i soudržnost, touha objevovat a celkově tvoří souostroví, které nezávisle na přirozené rivalitě a ambicích souborů a jednotlivců vytváří podpůrné zázemí všem, kteří si cirkus vybrali (anebo cirkus je). A v tomto duchu se konal Cirkopolis, který svým již tradičním únorovým týdnem každoročně startuje „cirkusový nový rok“. Silný proud letošní dramaturgie se dotýkal limitů těla, ale ne naznačených konvenčním způsobem, ale s notnou dávkou originality.

Fenomenální umělec Alexander Vantournhout, který se pražskému publiku představil už potřetí, se v představení Not Standing – Through the Grapevine zaměřil na poměřování tělesných proporcí. Výchozí situace byla naprosto zřetelná – dva stejně vysocí muži, pravděpodobně velmi podobné hmotnosti, a přesto již na první pohled odlišní v délkách a mírách tělesných partií se postavili před publikum. A začal hravý dialog, v němž se otázky proporcionality jevily ne jako soutěž, kdo s koho, nýbrž jako cesta k potvrzení jedinečnosti. Belgický tanečník navázal partnerskou souhrou s Axelem Guérinem na projekt Aneckxander, ve kterém před pěti lety důkladně zkoumal vlastní tělo. Pozorně následoval lokomoci, využíval principy biomechaniky, uvědomoval si gravitaci, setrvačnost a působení sil při vzájemném kontaktu, blízkém i vzdálenějším. Každý detail oba performeři rozehrávali ve stavu maximální soustředěnosti jeden na druhého a také s vědomím blízkého publika. Nenásilně ovládali prostor a čas, rozpínali se, natahovali, zkracovali, snažili se dosáhnout dál i dotáhnout na druhého.

Zásadním hybatelem se stalo tvarování tělesnosti a prostředkem tanec, párová pozemní akrobacie, Icarian Games a humor. A díky jemu dokázali upozorňovat na nuance, které se díky pointám dostaly pod lupu, podobně jako jsme se již setkali při sledování Vantournhoutovy adaptace díla Daniila Charmse pod názvem Red Haired Men v Praze v roce 2020. V uvedeném duetu se opět projevila autorova záliba v absurdních pozicích, atypických postojích a držení těla, neočekávaná spojení a nepředvídatelnost s každým pohybem. Duet nenarušoval ani tón navíc a odehrával se ve virtuózní čistotě na bílé ohraničené ploše. Oproti tomu se pak miniatura založená na párové pozemní akrobacii dvojčat Lucase a Théa Enriquezových až jako by utápěla v rytmických skladbách a sebemenší odchylka od geometrie tělesného výrazu pak najednou činila z jejich hry bratrsky motivovanou šarvátku. A při tom jejich představení s názvem Tricot mělo energický náboj, skvěle zvládnutou akrobacii, pevné pouto blíženců a zajímavě dramaturgicky pojatý prostor. Jejich plochu určovaly změkčené pěnové čtverce, které do sebe zapadaly jako puzzle a asociovaly hřiště, herní koutek nebo přeneseně jednotu či separaci. Francouzská dvojice se v půlhodinové kreaci představila jako dokonale sehraný a technicky výtečně disponovaný pár, ale přesto mi na jejich snaze chyběl přesah k tematizovanému dění. Pohybově například nesčetněkrát, a i originálně variovali výchozí prvek, ve kterém jeden leží a na jeho zvednutých, v kolenou ohnutých nohách sedí partner. Choreografie košatěly salty, přemety, nečekanými zvraty ve směru pohybu, i tak pravděpodobně očekávání po rozvedení jejich kreativního potenciálu zapříčinilo pocit absentujících rovin.

V tentýž večer vystřídal Compagnie Kirn sólista Juan Ingatio Tula z Compagnie 7Bis. Také jeho výjimečně soustředěná pozornost k puristické fyzické expresi hnané rotací jako by podtrhovala potřebu zaměřit se na jeden bod, silný příběh, uchopitelné poselství. Performance rituálního charakteru se stáčela do duchovních hlubin, ale současně vířila prostor mezi nebem a zemí. Umělec s pronikavým pohledem se po celou dobu dotýkal rotující kovové obruče cyr wheel úsporně, zcela odlišně od běžně zažité představy Vitruviánského muže. Byl jí více on oporou v jejím pohybu než ona pro něj výzvou k artistnímu výkonu. Kov vstupoval do dialogu s několika málo objekty, jako bylo umělcovo sako či stříbrno-zlatá plachta, a vždy jen na chvíli ozvláštnily obtáčení a svištění masivního kruhu. Jemná narušování dynamiky podporovalo divácký zájem, který se transformoval ve fascinaci. Tula se dotkl transcendence, jeho způsob komunikace na principu dervišských obřadů a pár rekvizit vyryly hluboký otisk do prostoru, který i po přirozeně hlučném kontaktu cyr wheel s podlahou přetrvával ještě dlouho ve vzduchu.

Limitní situace a bezhraniční přístup reprezentoval projekt Work režiséra Claudia Stellata. Ten uvrhl čtyři performery (tři muže a jednu ženu) do rolí řemeslníků, kteří až do vyčerpání všech svých sil pracovali. Extrémní přístup k tématu a motivace překračovat tělesné hranice je cirkusu sice vlastní, ale nastaly okamžiky, kdy jejich počínání vzbuzovalo obavy o jejich zdraví. Adrenalin stoupl hned s prvním obrazem, v němž se spoře oděný kutil se zvířecí maskou na hlavě vrhl s kladivy do zatloukání hřebů. Představení charakterizovaly třísky a třísnění barev, hroty, rány, průrvy, také skluzy, pády a akční zvraty, stavební materiály a objekty z řady pracovního nářadí včetně míchačky. Rozmanitost akcí spojovalo úpěnlivé zaujetí společným dílem – stavbou, rekonstrukcí, ale i destrukcí všeho, čeho bylo dosaženo. Každý krok měnil jejich vztah mezi nimi, k prostoru a činnosti samotné. Například, zatímco se běžným způsobem natírá zeď v určitém směru, kvarteto kutilů pojalo výmalbu avantgardně, neřkuli chaoticky, a dokonce k ní neváhalo přibít jednoho z kolegů, doslova jej za pracovní kombinézu našili ke zdi. Řádění stavební party dosahovalo absurdních vrcholů v kolektivní i osobní rovině, násobily se katastrofy, kostýmy postupně podléhaly invazi barev. Maskování jim sice zaručovalo určitou anonymizaci, ale na pohled rozhodně neposkytovalo funkční ochranu. Představení Work bylo unikátní ukázkou fúze cirkusového přístupu a divadelních principů na jednoznačném tematickém základu, na kterém tým vybudoval ohromnou stavbu. I když se jim ta jejich hmatatelná, desková a omítnutá, zpevněná konstrukce na závěr samozřejmě částečně zřítila.

Vztah těla a objektů nádherně demonstroval projekt zasvěcený horským drahám. V současnosti jeden z nejpopulárnějších žonglérů světa Wes Peden uvedl v rámci festivalu mezinárodní premiéru inscenace Rollercoaster. Pestrobarevná show se zhlédla v kultuře lunaparků, vnesla lehkost a také okamžiky, vzbuzující napjaté momenty před sjezdem vozíku do serpentýn, zákrut a vývrtek. Peden na jevišti uplatňoval své technicky dokonalé řemeslo a manipulaci s objekty proměňoval do vzorců inspirovaných uzly, spirálami a důmyslnými pomůckami měnil i jejich trajektorie letu. Choreografie podléhaly výhozům a úchopům, i v tvarování jeho těla se odrážela hluboká inspirace atrakcí. Absolvent stockholmské cirkusové školy DOCH, který začal žonglovat ve svých pěti letech, vyslal svým dílem vzkaz, že žonglování je stále nevyčerpatelným zdrojem možností a že je to právě kreativita, s níž objektová manipulace nemá šanci ustrnout. Výborně časované sekvence nabízely konkrétní obrazy i abstraktní variace. Ohebná trubice ovíjená různými způsoby okolo těla hostila míčky, a přitom i v této jednoznačnosti se nacházelo kouzlo, jenž tkvělo v nevídaně tvůrčím propojení dvou nesourodých materiálů, díky čemu vznikl plastický obraz horské dráhy. Dramaturgie jako by sledovala dynamiku jedné z jízd na horské dráze, přesně frázovaná, akcentující nejen akci samotnou, fokusující detaily i celý prostor, ale také ostatní inscenační složky, jako světlo a zvuk s vmíchanými ruchy z reálných prostředí. Performer házel s míčky, kruhy i kužely, mísil vyšperkované vzdušné triky s citlivou manipulací objektů, které pak více držel při zemi a u těla. V jeho projevu se mísila koncentrace a rozvolnění, převládal radostný údiv, a to i v případě neodbytných pádů věcí na podlahu. Wes Peden pojal své sólo jako koncertní skladbu, jejíž tóninu naladil v zábavním parku a tempo převzal u horské dráhy.

Česká výprava se na festivalu Cirkopolis představila dvěma již divácky osvědčenými tituly, přičemž Filip Zahradnický pomyslně navázal na svou loňskou premiéru uvedenou z Paláce Akropolis online. Cirkus TeTy se i tentokrát přesvědčil o limitech a výzvách aktivního mateřství. Z kolektivu nyní svými výkony nejvýrazněji vystupovala Michaela Stará a Klára Hajdinová, obě soustředěné i riskující. Svůj aktuální umělecký výzkum na samotný závěr festivalu prezentovala Eliška Brtnická. Z work-in-progress Thin Skin spolu s Alžbětou Tichou a Filipem Zahradnickým vyplynulo, že se zaměřila na detailní práci s kovovými pruty, časovostí a kinetickými obrazy. Geometrickou přesnost a fyzikální zákony vystavila tlaku lidského těla, které se vedle kontrastu civilní a stylizované manipulace opřelo o vzdušnou akrobacii.

Festival Cirkopolis svou účastí na zahájení přišli podpořit i političtí představitelé Prahy a státního resortu kultury. Gesto, snad vyjadřující kontinuální zájem o rozvoj odvětví, ve kterém se sbíhá umění a profesionalismus, zájem a nadšení, různé věkové skupiny a lidé všeho „ražení“. Přehlídka potvrdila, že nový cirkus sice není úplně nový, ale snaží se být inovativním, provokujícím kreativní myšlení a otevřeným.

Psáno z festivalu Cirkopolis, který se konal od 13. do 18. 2. v Praze (divadlo Ponec, Palác Akropolis, NoD).

Wes Peden – Rollercoaster
Režie a performance: Wes Peden
Hudba: Mika Forsling
Scénografie: Félix Chameroy
Světelný design: Vilhelm Montán Lindberg
Producent a rezervace turné: Gandini Juggling
Foto: Eva Lindblad, Einar Kling-Odencrants
Financováno: Stockholms Stad a Konstnärsnämndens, Švédsko
S podporou: Subtopia, Burt Out Punks a Cirkusflätan, Švédsko

Alexander Vantournhout – Not Standing – Through the Grapevine
Koncept & choreografie: Alexander Vantournhout
Performeři: Axel Guérin & Alexander Vantournhout
Vzniklo ve spolupráci s: Emmi Väisänen & Axel Guérin
Skladatel: Andrea Belfi
Dramaturgie: Rudi Laermans
Light design: Caroline Mathieu, Harry Cole
Technika: Rinus Samyn
Kostýmy: Anne-Catherine Kunz
Scénografie: Bjorn Verlinde

Work
Účinkují: Joris Baltz, Oscar de Nova de la Fuente, Mathieu Delangle, Nathalie Maufroy
Autor/režie: Claudio Stellato
Administrace a touring: Laëtitia Miranda-Neri
Produkce: Compagnie Claudio Stellato

Kirn Compagnie – Tricot
Účinkující: Lucas a Théo Enriquez
Hudba: Paul-Julian Quillier
Umělecká spolupráce: Reynaldo Ramperssad
Partneři projektu: ESAC, Circada coproduction, PerplX, La Cascade – Pôle National Cirque Bourg-Saint-Andéol, Wollubilis, 30cc Louvain, Mairie de Billère, La Roseraie, Cas du Cyrque

Compagnie 7Bis – Instante
Koncept/hraje: Juan Ignacio Tula
Světelný design: Jérémie Cusenier
Hudba a zvukový design: Gildas Céleste
Kostýmy: Sigolène Petey
Režie: Estelle Lembert, Célia Idir
Produkce a podpora: Triptyque Production – Marie Pluchart a Andréa Petit-Friedrich

Ciskus TeTy – Voyerky
Režie: Martina Hajdyla Lacová
Pohybové laboratoře: Markéta Vacovská, Cécile da Costa, Eliška Brtnická
Akrobatická supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Interpretace: Jiřina Jonáková, Kateřina Klusáková, Kateřina Vaněčková, Klára Hajdinová, Michaela Stará, Pavla Rožníčková, Stéphanie N’Duhirahe, Veronika Smolková, Auro, Borek, Dorka, Lío, Nela, Róza a Sára
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Hudba: Ivo Sedláček
Light design: Karlos Šimek
Produkce: Jana Ada Kubíčková, Pavla Rožníčková
Partneři projektu: CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus, KD Mlejn, Magistrát hl. města Prahy, Státní fond kultury, Ministerstvo kultury ČR

Filip Zahradnický – Collection of Sceptical Pleasures
Námět, režie, scénografie: Filip Zahradnický
Supervize: Petter Wadsten
Pohybová spolupráce: Michaela Stará
Light design: Karel Šimek
Hudba: Vojtěch Bor
Technická spolupráce: Olin Procházka
Koprodukce: CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus / CIRKOPOLIS
Podpořeno: Ministerstvo kultury ČR

Eliška Brtnická – Thin Skin
Koncept, režie: Eliška Brtnická
Tvorba a interpretace: Bětka Tichá, Filip Zahradnický, Eliška Brtnická
Skript: Viktorie Knotková
Sound design: Stanislav Abrahám
Světlo: Filip Horn, Prokop Vondruška
Vizuální supervize: Dagmar Šubrtová
Choreografické konzultace: Markéta Vacovská, Hana Turečková, Ilona Jäntti
Materiálové konzultace: Prokop Vondruška
Rezidence: KD Mlejn, Cirqueon, Diod Jihlava
Za podpory: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury, Státní fond kultury