Číslo Utrpení je 840. Vexations na Moravském podzimu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Zdá se, že festival Moravský podzim se nezastaví před ničím. Na naprosto originálním předzahájení festivalu měli posluchači možnost navštívit od čtvrtka 5. října do pátku 6. října kompletní, doslova nonstop provedení klavírní skladby Vexations (Trápení) od pověstného francouzského hudebního skladatele, rosekruciána, idola mladých umělců, středověkého mystika a enfant terrible pařížské hudební scény přelomu devatenáctého a dvacátého století, Erika Satieho. Na rok 1893, kdy zmíněné klavírní dílko vzniklo, to byla zcela bezprecedentní radikálně minimalistická kompozice, která předběhla dobu o celých sedmdesát let.
Erik Satie (zdroj commons.wikimedia.org)

Ačkoliv se jedná pouze o jeden list notového zápisu, úplné provedení tohoto opusu zabere více než čtyřiadvacet hodin! Není to proto, že by se skladba měla hrát tak pomalu jako například Cageovo As slow as possible; jedná se totiž o počet opakování tohoto díla, které musí zaznít neuvěřitelně osm set čtyřicetkrát.

Erik Satie: Vexations (zdroj commons.wikimedia.org)

S revolučním konceptem dramaturgie festivalu, který je letos z velké části zaměřen na piano, se jedná o bezesporu geniální projekt, jenž posluchačům přesně a jasně sděluje, jaký letošní ročník Moravského podzimu vůbec bude: atypický, futuristický, originální a pro některé návštěvníky zcela určitě šílený. Tento text není typickou kritikou na koncertní představení, protože se v žádném případě o typické koncertní představení nejednalo. Jakýmsi reportážním stylem chce čtenáři – který se, ať už z jakéhokoliv důvodu, nemohl tohoto happeningu zúčastnit – přiblížit, jaké to vlastně pro zúčastněné bylo.

Nic vás nemůže připravit na to, když vidíte spící posluchače vážné hudby, kteří do výkonu klavíristy nemilosrdně chrápou. Zezačátku jste zaskočeni, avšak po chvíli se stáváte jedním z nich. Je sychravý pátek 6. října 2017, ulice Brna jsou ponořené do té nejhlubší tmy, auta ani tramvaje nejezdí a živáčka na ulici téměř nepotkáte. Chvíli po hodině duchů, ve 3.07 hod. v noci, je aktuální počet odehraných provedení Vexations tři sta osmdesát šest.

Celá anabáze začala ve čtvrtek 5. října v 15.00 hodin. Popravdě jsem na zahájení ve foyer Besedního domu, kde se tento maraton konal, čekal daleko větší počet posluchačů. Chvilku před vypuknutím celého tohoto Trápení kameraman České televize za pomoci svých asistentů velice zapáleně promýšlí, z jakého úhlu bude jejich zařízení klavíristy snímat. Vpravo od klavíru je nástěnka s devíti listy papíru – na každém je sto políček, na devátém pouze čtyřicet; zítra večer budou už všechna vyplněná. Před nástěnkou je stůl určený pro zapisovače, který počítá každé jedno provedení a pečlivě ho zaznamenává do archu před sebou. Přesně ve tři hodiny odpoledne Jaroslav Šťastný předstoupil před všech třiadvacet přítomných posluchačů, přivítal je, krátce je informoval o Satieho konceptu a minutu po třetí hodině si sedl ke klavíru.

Erik Satie: Vexations – Moravský podzim 5. 10. 2017 (zdroj / foto: Jan Prokopius)

Seděl, ale nehrál. Nechával znít ticho, které tu teď více jak čtyřiadvacet hodin nikdo neuslyší. Byla to naprosto neuvěřitelná situace plná napětí a očekávání těsně před tím, než stiskl první klávesu. Ta rozezněla první tón skladby, jež tu bude znít nepřetržitě až do odpoledne dalšího dne. Ačkoliv kompozice začíná obyčejnou melodií ve velmi slabé dynamice, první tóny, které vyloudily prsty Jaroslava Šťastného, zněly, jako když se protrhne obrovská přehrada – všichni přítomní věděli, že teď tu nemilosrdnou mašinérii po další den nikdo a nic nezastaví.

Třiadvacet posluchačů pozorně poslouchá prvních několik provedení této skladby, mezi nimi i ředitelka brněnské filharmonie Marie Kučerová. Mladý klavírista Jan Vojtek sedí za zapisovacím stolem a pečlivě odškrtává každé zahrání. V 15.10 hod. udělal čtvrtou čárku, ačkoliv se zdá, že kompozice zazněla už vícekrát. Pytle na ležení značky Wegett, které tu jsou zejména pro nadšence plánující tu zůstat déle a které jsou daleko pohodlnější než obyčejné židle, jsou však při sebemenším pohybu daleko hlasitější; kdykoliv se na ně někdo posadí či jinak uvelebí, je tato činnost doprovázena hlasitým šustěním materiálu.

Erik Satie: Vexations – Moravský podzim 5. 10. 2017 (zdroj / foto: Jan Prokopius)

A vedle nás se asi sedmiletý klouček velice dlouho nemůže uvelebit. Po určitém čase člověk bezděky přestává klavíristu poslouchat a začíná si všímat jiných zvuků, které Vexations doprovázejí: neustálého otevírání a zavírání vstupních dveří Besedního domu, tlumeného zvuku flétny doléhajícího do foyer z horních pater, zvonění tramvají za zdmi sálu, neustálého uvelebování sedmiletého plantážníka na všech volných pytlích, které tu jsou k dispozici, či přesouvání kamery České televize, jež zabírá klavíristu z více úhlů a posléze i zapisovače či návštěvníky. V publiku se objevil dramaturg festivalu a Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš nebo profesor Janáčkovy akademie múzických umění na bicí nástroje Martin Opršál. V 15.25 hod. nás tu je už pouhých patnáct.

Zatím se mi nestalo, že bych se po více než půl hodině do prováděné skladby hlouběji zaposlouchal. Více než k poslechu slouží tento opus spíše jako podkres pro posluchače a pracovníky Besedního domu, kteří tu sice sedí, procházejí a poslouchají, nicméně kolem nich stále probíhá život – pán v bílém tričku přenáší židle, lidé přicházejí a odcházejí. Spíše tedy odcházejí. Je-li divák přítomen takovéto události, uvědomí si, že primární cíl Vexations není, aby měl z jejich provedení estetický zážitek, ať už jakýkoliv. Tato skladba má účel vyplňovací. V podstatě vyplňuje a nahrazuje ticho, až se v určité chvíli stává novým tichem. Je to v momentě, kdy ji posluchač přestane vnímat a skladba se pro něj stává pouhým okolním šumem, který se nijak neliší od hluků a zvuků Brna. V 16.00 hod. má Jaroslav Šťastný na kontě devětadvacet provedení. Výměna klavíristů byla tak neslyšná, že jsem si při přepočítávání jednotlivých odehrání u zapisovacího stolu ani nevšiml, že u klavíru už sedí Sára Medková, zatímco Šťastný se uvelebil na židli mezi ostatními posluchači. Interpretace obou umělců byla velice křehká a liknavá, a proto bylo velice těžké postřehnout jejich výměnu. V 16.05 hod., při dvaatřicátém provedení, na pár hodin odcházím.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama