Cizopasník, nebo originální tvůrce? Umění, nebo jen umění provokovat?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Koneckonců můžeme být profesorce Katharině Wagner jen vděční, že výtvarníka Jonathana Meeseho, vyhlédnutého kdysi pro Bayreuth jako režiséra Parsifala, více či méně laskavě, ale s rozhodností odřekla. Tento premiérový večer v žádném případě neplatil umění, nýbrž spíš ješitné sebeprezentaci současníka, který se cítí být povolán k režii, ale především překypuje sebevědomím. Z formálního hlediska je epigonem Anselma Kiefera (narozen 1945), který vícekrát při nějaké performanci uplatnil nacistický pozdrav. Zdá se, že pod zástěrkou „svobody umění“ jsou pravicově radikální myšlenky už zase společensky přijatelné. Na rozdíl od Meesova vrstevníka, norského režiséra Stefana Herheima, který ve svých inscenacích právě tak rád vyvolává asociace na historicky zatíženou dobu, se Meese omezuje jen na banální odkazy na filmy s Jamesem Bondem, na Godzillu, Barbarellu a Zardoze, abychom jmenovali jen některé. A aby to všechno ještě dostalo korunu, jsou Meeseho pseudofilozofické a podobné myšlenky promítány spolu s textem opery titulkovacím zařízením. Nejpozději po půl hodině už máme takové četby až až, protože nějaké fundamentální poznatky a vhled do režijního konceptu stejně neotevírá. Název opery se záměrnými ortografickými chybami může být reminiscencí na Meeseho život – narodil se v Japonsku a po návratu do Německa mluvil jen anglicky a byl považován za „retardovaného“. Nějaká přesvědčivá režie osob se nekoná, jednotlivé scény ilustruje třeba indiánská kánoe, drak místo labutě, kterého Parsifal skolí. A propos kopí: u Meeseho je to blesk, a k tomu se ve třetím dějství promítají dlouhé úseky němého filmu Fritze Langa Nibelungové z roku 1924. S Meesem také jako scénografem se na výtvarné podobě ještě podílely choreografie Rosity Steinhauser a světelný design Lothara Baumgartena.

Jonathan Meese, Bernhard Lang: Mondparsifal Alpha 1-8 (Erzmutterz der Abwehrz) – Wiener Festwochen 2017 (zdroj jonathanmeese.com / foto © Jan Bauer)

Hudba Bernharda Langa se dost drží Wagnerovy předlohy, kterou parafrázuje, text je zkrácen, protagonisty nechává zpívat rozčilující repetice jednotlivých částí vět a slov a až na začátku druhého jednání přijde překvapivě s novou jazzovou skladbou pro Klingsorovu kouzelnou zahradu. Hudební část večera byla ještě tím nejpříjemnějším, co jsem jako divák premiéry mohl zažít.

Hlavní role Wagnerova Parsifala se tu objevují v záměrné deformaci. Kontratenor Daniel Gloger může v herkulovském kostýmu nabídnout trénované tělo a v nejvyšších tónech ve druhém jednání v dialogu s Kundry-Barbarellou, kdy víc řve, než zpívá, útočit na ušní bubínky. Pravděpodobně se Bernhard Lang inspiroval filmem Parsifal Hanse-Jürgena Syberberga z roku 1982, v němž se Parsifal objeví jako muž (Michael Kutter) a také jako žena (Karin Krick) – proto se rozhodl napsat part pro kontratenora. Magdalena Anna Hofmann musí jako Kundry-Barbarella ve fortissimu také občas zpívat pošetilé texty. Pochybuju, že všichni účinkující opravdu tak ochotně Meeseho koncepty přijímají. Ale umělci chtějí být zase angažováni, a proto málokdy odmítají předvádět na jevišti hlouposti… A tak se Tómas Tómasson jako Amfortas, Wolfgang Bankl jako Gurnemanz a Martin Winkler jako Klingsor s obdivuhodnou trpělivostí podrobují slátanině režiséra Messeho, označené jako gesamtkunstwerk. […] Jak ráda by asi Simone Young u pultu orchestru Klangforum Wien dirigovala originál velkého Richarda Wagnera…

Ke všeobecnému jásotu na konci jsem se nemohl připojit a také děkování všeuměla Jonathana Meeseho ve zcela nevhodném sportovním oděvu jsem musel považovat za obyčejný nevkus, poháněný jedinou manickou myšlenkou: Chci a musím zkrátka šokovat. Milý pane Meese, to je ovšem pro premiérový večer v rámci Wiener Festwochen přece jen málo, jen chatrné klišé…

(Online Merker – 4. června 2017 – Harald Lacina)
***

Being Wagner? Being Meese!

Richard Wagner je velký génius, a zároveň náfuka. Richard Wagner je velkolepý a egoista. Richarda Wagnera lze milovat, ale on je také neobyčejně zamilován sám do sebe. A při všech těch rozporech je také německý, dokonce arciněmecký. Byl hrozný antisemita a dnes představuje mytologii, náboženství, ideologii. Je slovo a hudba. Gesamtkunstwerk jako málokdo jiný.

Ale také je – a to říká přesvědčený wagnerián – velmi humorný.

Brát Wagnera skrz naskrz vážně, přeslabikovávat ho, nebo se dokonce bránit přehánění, jak to poslední dobou vidíme u klasicky pojímaných wagnerovských produkcí, není žádné řešení.

Lehce
Jonathan Meese
, umělec a performer, malíř a přemalovávač, to i ono a ještě něco, představil teď v rámci Festwochen v Divadle na Vídeňce svůj původní a originální vklad do přístupu k Wagnerovi, zábavný a velmi autentický. Vytvořil humornou a duchaplnou variaci, která potěší.

Meese zbavuje Wagnera, na kterém si odpracoval své, historického balastu, dusna, kterým je tak často zahalen, ideologické a náboženské zátěže, přemíry vážnosti. Také Meese si před Wagnerem lehá na zem, jako mnozí jiní režiséři. Ale nedívá se obdivně vzhůru, nýbrž na to, co je za ním, jaké nové prostory se otevírají, když se ty staré téměř apokalypticky zhroutí. Neohlíží se zpátky, nýbrž do sci-fi budoucnosti. Tím se do Wagnerovy osobnosti noří víc než většina vykladačů před ním. Sám se stává wagnerovskou postavou, dokonce součástí samotného Wagnera. „Being Richard Wagner“ tu znamená „Being Jonathan Meese“.

Meese měl roku 2016 inscenovat Parsifala v Bayreuthu. Nedošlo k tomu, oficiálně z finančních důvodů. Místo něj nastoupil Uwe Eric Laufenberg a vznikla režie naplněná strašlivými náboženskými klišé.

Dlouho
Jako odpověď na zrušení smlouvy v Bayreuthu teď realizoval Meese ve Vídni svého vlastního, „Měsíčního Parsifala“ – nazvaného Mondparsifal Alpha 1–8 (v říjnu bude mít v Berlíně premiéru Mondparsifal Beta 9–23). Čtyři hodiny hudby zkomponoval Bernhard Lang. Celkově má toto nové dílo s Parsifalem společného víc, než by se možná zdálo, obsahově a analyticky je Mondparsifal možná víc Parsifal než ten nejnovější v Bayreuthu.

Jde tu rovněž o čistého blouda, který se tentokrát octne v měsíční krajině a později před vilou Wahnfried. „He! Ho! Vy strážci lesa!“, tak začíná originál. U Mondparsifala jsou Gurnemanzova první slova převrácena „Ho! He!“ – všechno tu bude postaveno na hlavu.

Gurnemanz se objeví kostýmován jako Jonathan Meese (báječně ho zpívá Wolfgang Bankl). Magdalena Anna Hofmann prezentuje nejrůznější podoby ženy, coby svůdkyně v druhém dějství je to například Barbarella ze science-fiction z roku 1968.

Jonathan Meese, Bernhard Lang: Mondparsifal Alpha 1-8 (Erzmutterz der Abwehrz) – Wiener Festwochen 2017 (zdroj jonathanmeese.com / foto © Jan Bauer)

Tím filmové citáty nekončí: Amfortas (rovněž skvělý Tómas Tómasson) vypadá jako Marlon Brando a v závěru má kostým, na kterém stojí nápis „Lost Tongos“ – odkaz na Poslední tango v Paříži. Klingsor (s velkým nasazením Martin Winkler) je cosi jako bondovský Dr. No, v perverzní akci s plyšovým medvídkem.

Parsifal ve směšných „plavkách“ se zase podobá Seanu Connerymu v roli Zeda ve filmu Zardoz režiséra Johna Boormana z roku 1974. Jeho představitelem je Daniel Gloger, jako kontratenor záměrně jde až na samou hranici, podobně jako kdysi David Moss v roli Orlofského v salcburském Netopýru Hanse Neuenfelse. Filmové citáty jsou vypůjčeny i z komiksů: zvlášť rozkošné jsou Květinové dívky – z japonského komiksu manga.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Lang/Meese: Mondparsifal Alpha 1-8 (Erzmutterz der Abwehrz) (Wiener Festwochen 2017)

[Celkem: 2    Průměr: 3.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář