Člověk má i na sebe pohlížet dostatečně sebekriticky, aby uměl včas odejít

O umění včas odejít. Tak by se dal nadepsat rozhovor s jubilantem, uměleckým šéfem Laterny magiky Zdeňkem Prokešem, který se rozhodl ukončit svou uměleckou a manažerskou dráhu a ač nemá za sebe náhradu, odejít ještě letos do důchodu. Vlastně už potřetí. Do tanečního důchodu šel již ve dvaceti sedmi, jako choreograf ukončil aktivní kariéru v šedesáti. Proč nemá Laterna magika letos žádnou premiéru? A čím chce zaujmout současnou generaci, zahlcenou novými informačními technologiemi? Sází jen na retro? Se Zdeňkem Prokešem jsme se sešli v kavárně NoNa před srpnovým představením Laterny magiky s názvem Cube, které patří k moderním trendům, neboť za „vlády“ Zdeňka Prokeše v Laterně magice dostává prostor ke svému vyjádření i avantgardní mládí.

Proč nemá Laterna magika žádnou premiéru v sezoně 2017/2018?

Je to vzhledem k provozu Nové scény, z důvodu rekonstrukce budovy Státní opery. Na vedení Národního divadla se dohodlo, že každý rok se jedna složka vzdá jedné premiéry na Nové scéně z důvodu nedostatečných kapacit. Přestože Laterna magika mívá zpravidla jen jednu premiéru ročně a ostatní mohou hrát i v jiných budovách, v této sezóně na ni připadl ten pomyslný Černý Petr a počet premiér se snížil na nulu. Ale už se vybírá projekt, který bude uveden k šedesátému výročí Laterny magiky v příští sezóně v prosinci 2018. Do soutěže se přihlásilo třináct projektů.

Proč jste vůbec před těmi sedmi lety přijal nabídku stát se šéfem Laterny magiky?

Když jsem se vrátil z Brna do Prahy, pracoval jsem nejdříve jako poradce tehdejšího ředitele Národního divadla a potom jsem vedl oddělení vnějších vztahů. Post uměleckého šéfa Laterny magiky mi dal oproti těmto funkcím zase větší prostor účastnit se přímo uměleckých aktivit, tudíž to pro mě bylo atraktivnější.

V čem podle vás spočívá jádro Laterny magiky?

Laterna magika je specifický žánr, kdy kombinací filmu a divadla vzniká nový tvar, a to nejen, že by film dělal jen pozadí živému umělci, ale jedná se o interakci mezi živým umělcem a projekcí. Jedno tedy nemůže existovat bez druhého. Jsou různé principy využití, kdy každý z tvůrců k tomu přistupuje osobitě a zcela jinak, my se snažíme hledat stále nové a nové možnosti a principy Laterny magiky dál rozvíjet.

Do kolika představení jste od roku 2010 zasáhl jako umělec?

Spíše jsem působil jako supervizor, nechtěl jsem si uzurpovat prostor sám pro sebe jako tvůrce. Jako umělecký šéf jsem dohlížel, aby byly vybírány kvalitní týmy umělců. Spolupracoval jsem na jedné premiéře, jde o představení Vidím, nevidím Marie Procházkové, a to z toho důvodu, že té choreografické práce tam bylo tak málo, že by mi bylo trapné to někomu nabízet. Marie Procházková je výborná animátorka a filmová režisérka, ale neměla tolik zkušeností s divadlem, tudíž jsme to společně dotvořili.

V čem vidíte výhledově budoucnost Laterny magiky? Bude Laterna magika „přežívat“ jen proto, že je moderní být retro?

Neradi bychom to drželi jen díky retro stylu. Takové pravé retro tam máme v představení Kouzelný cirkus, které je na scéně Laterny magiky už více než čtyřicet let. Ale snažíme se dávat příležitost i avantgardním mladým umělcům, například v březnu proběhla premiéra představení Cube inspirovaného Rubikovou kostkou, to je představitel toho nejmodernějšího pojetí Laterny magiky. Potom tam máme v repertoáru také dvě představení na základě klasických románů – a to Podivuhodné cesty Julese Verna a Malý princ.

Komponovaný večer Cocktail 012 – The Best of, na jehož sestavení jste se dramaturgicky podílel, je reprezentativní přehlídkou nejrůznějších témat a uměleckých postupů, které Laterna magika využívá. Nebojíte se, že když diváci uvidí ty nejlepší kousky, odradí je to od návštěvy celých představení?

Právě naopak. Umožňuje divákovi poznat různé principy Laterny magiky a usnadnit rozhodování, jaký typ inscenace si příště prohlédne v celovečerní podobě. Vrátili jsme tam do života úryvky již nehraných inscenací z historie, plus jsou tam také atraktivní místa z několika současných. Zrekonstruovali jsme tam například krkolomnou jízdu, slavné číslo z představení Variace II, které je z roku 1963, je tam vidět i Praha, jak vypadala v šedesátých letech.

Kdo tvoří soubor Laterny magiky? Má Laterna magika nějaká stabilní „lidský“ základ? Uživí práce pouze pro Laternu magiku někoho?

Laterna magika žádný stálý soubor nemá, všichni jsou externisté, i když jeho jádro tvoří dvanáct umělců, kteří mají speciální smlouvy, jimiž jim garantujeme v sezoně určitý počet představení, oni chodí pravidelně na zkoušky a na tréninky. K tomu samozřejmě máme spoustu umělců ad-hoc, kteří se účastní jen jednoho konkrétního projektu. Ale troufám si říci, že úplně každý má ještě další vlastní aktivity mimo Laternu magiku, pracují na jiných projektech nebo třeba učí. Bohužel za dnešní situace s omezeným množstvím představení je to nezbytnost.

Chystáte něco jako choreograf nebo jste umělecké ambice již pověsil na hřebík? Lze to vůbec?

I když jsem mnohde šéfoval baletním scénám, nikdy jsem to nebral tak, že by to bylo „mé divadlo“. Snažil jsem se o barvitost a dát příležitost mnoha českým i zahraničním choreografům. Z těch zahraničních – nemohli jsme si z finančních důvodů dovolit žádné velké hvězdy světových jmen, přesto si myslím, že jsme dokázali do České republiky nalákat mnoho schopných lidí. Co se týče choreografie, s tím jsem skončil už tak před pěti lety. Ono to není jen o tom, že tu choreografii vymyslíte, ale svou vizi musím být schopen předtančit těm tanečníkům, kteří ji mají předvádět na scéně. To znamená náročně se pohybovat třeba pět hodin denně. A přece jen – tělo stárne a je to pro mě už úmorné. Člověk má i na sebe pohlížet dostatečně sebekriticky, aby uměl včas odejít.

Vy jste skončil velmi brzy jako aktivní tanečník. Nebylo to ve dvaceti sedmi letech předčasné? Nebo jste v té době pojal podezření, že nejste dost dobrý?

Vůbec to nebylo o kvalitě mých tanečních výkonů. Podepsal jsem v Ostravě smlouvu na funkci choreografa a zároveň sólisty baletu. Po roce jsem zjistil, že mám choreografické práce tolik, že to s tím tancem nelze plně skloubit. Nezbývalo mi dostatek času na tréninky. V Ostravě jsem zažil krásné časy – tehdy to bylo bohaté hornické město, na umění se v těch dobách našlo dost peněz, byla to úplně jiná situace, než je tomu dnes. A v divadlech tam byli prima lidi – kvalitní umělci, například tam působil Jan Kačer v činohře – a publikum je milovalo. Bylo to v letech 1979 až 1983, divadlo Jiřího Myrona bylo bohužel po požáru zavřené, tak jsme tam po okolí hodně jezdili na zájezdy – do Orlové, Karviné, Havířova, Těšína a Poruby. Mě bavilo vymýšlet projekty i mimo pravidelný program, s tanečníky jsme dělali po odpoledních moderní tanec, často jsme si zvali i hosty.

Ve vašem životopise se dočítáme, že jste se podílel za svou kariéru na sto čtyřiceti inscenacích. Která z nich byla vaše nejoblíbenější?

Z karlínské éry moc rád vzpomínám na americké muzikály, které jsme tady uváděli poprvé koncem osmdesátých let po uvolnění politické situace – jako Sugar (Někdo to rád horké) nebo Funny Girl s Petrem Novotným jako režisérem, kde byla spousta různorodého tancování. Z baletů v Brně nejraději vzpomínám na Romea a Julii, který se tam hrál šestnáct let a byli jsme s ním i v Japonsku a dvakrát ve Španělsku. Ještě bych připomněl Bolero, které bylo velmi populární v Japonsku, mělo tam premiéru v roce 2005, a které jsme od roku 2006 hráli v Brně – a o šest let později jsem je uvedl i v Plzni, kde se k tomu hrála ještě Carmina Burana.

Jak je to vlastně s „opisováním“ u choreografů – nebylo už všechno někdy zatančeno? Dá se vůbec ještě vymyslet něco nového, když děláte choreografii na něco tak populárního a často uváděného, jako je balet Romeo a Julie?

Samozřejmě se člověk podívá na různá zpracování a ocení chytré momenty. Ale já jsem se vždy nechával hlavně inspirovat obsahem. Ta Prokofjevova hudba, když bych zůstal u veronských milenců, je napsaná tak, že se nedají ty emoce ani nijak jinak chápat. On psal i do partitury, co si představuje, že se v tu chvíli na jevišti odehrává. Navíc já jsem měl to štěstí, že premiéra se odehrávala v Brně, kde se to hrálo z původních not, které byly signovány samotným Prokofjevem. Na druhou stranu to ještě nebyla úplně kompletní partitura, takže jsem si třeba podle některé nahrávky už představoval, co se tam bude odehrávat – a poté jsem zjistil, že v naší verzi not to není obsaženo. A kdybychom si měli půjčit noty, tak to je dnes pro divadla drahá záležitost, o některé momenty jsem tím pádem byl ochuzen.

Ohlásil jste odchod do důchodu, aniž byl vybrán váš nástupce – to ještě asi setrváte v Laterně magice do konce této sezóny, že?

Ne, to v žádném případě. Odcházím už za pár dnů. S představením Human Locomotion režisérského dua SKUTR se vydáme ještě teď na přelomu září a října do Hongkongu. To bude takové mé rozloučení s Laternou magikou. Pokud je mi známo, tak se moje práce dočasně rozdělí mezi několik lidí. Já jsem neměl za padesát let, co pracuji v umělecké branži, téměř žádné volné víkendy, těším se, že konečně budu cestovat – a chci to stihnout, dokud si to můžu užít, dokud mé tělo ještě jakž takž drží pohromadě!

My, normální smrtelníci, žijeme v domnění, že jste se jako umělec nacestoval až až …

To je pravda, ale ne jako turista. Během mého působení v Brně jsem absolvoval na osmdesát zájezdů do Japonska, Španělska a mnoha dalších zemí. Lidé ale možná mají zkreslenou představu o tom, jak cestování se souborem vypadá – ono to znamená, že se skoro nedostanete mimo budovu divadla, kde trávíte den zkoušením. Pak se jdete třeba o přestávce kratince projít – někdy máte štěstí a divadlo je uprostřed historického centra – jindy máte smůlu a divadlo je někde na nevzhledné periferii. Zbytek času trávíte na hotelech nebo dokonce nočním přejížděním z místa na místo. Takže jsem navštívil hodně zemí, ale ne všude jsem něco viděl.

Nyní tedy pomalu rekapitulujete. Je někdo, koho jste chtěl získat pro spolupráci s Laternou magikou a z nějakého důvodu se to nepovedlo?

Jiří Kylián. O toho jsem velmi stál, on se teď hodně zabývá i filmem – ale děsí se závazných termínů. I když jsme se snažili stanovit termín premiéry třeba až za tři roky – byl to termín a pro něj to bylo nepřijatelné.

Vy tak krásně dokážete o tom umění povídat, ani si nedovedu představit, že opravdu dokážete odejít do důchodu. Lze to vůbec?

Někteří tvrdí, že to nelze, a drží se na jevišti nebo kolem něho zuby nehty. Ale já nechci umřít v divadle. Odcházím hlavně kvůli sobě, ale i kvůli tomu divadlu – osobně si myslím, že po sedmi či osmi letech je čas, aby přišel někdo nový, mladý a ukázal své schopnosti. Není dobré, když člověk setrvává příliš dlouho a pak už nemá tomu souboru co nového dát. A navíc, já nejdu okopávat zahrádku. Mám ještě spoustu neziskových aktivit a konečně budu mít dostatek času se jim seriózně věnovat. Už dlouho se například zabývám problematikou finančního zajištění tanečníků po odchodu z aktivní kariéry.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně krásných zážitků při cestování!

 

VIZITKA
Zdeněk Prokeš (15. července 1952) umělecký šéf Laterny magiky, tanečník, choreograf, pedagog. Absolvoval taneční oddělení Konzervatoře v Praze. Jako tanečník působil v pražském Hudebním divadle Karlín (1971-1979). Na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze u Jiřího Němečka dále vystudoval choreografii (1975-1979) a následně přijal angažmá jako choreograf ve Státním divadle v Ostravě (1979-1983).

Absolvoval několik zahraničních stáží, mimo jiné v Polsku v Teatru Tanca u choreografa Conrada Drzewieckiho (1980), v Belgii u choreografa Maurice Béjarta a ve Flanderském královském baletu v Antverpách (1982). Zúčastnil se také několika celostátních a mezinárodních baletních soutěží (Moskva, Varna, Jackson, Helsinki, Osaka). Za své choreografie získal na celostátních baletních soutěžích několik cen (1977, 1979, 1981, 1984, 1987). Jako choreograf a zároveň šéf baletu působil Zdeněk Prokeš v Hudebním divadle Karlín (1983-1990) a v Národním divadle v Brně (1991-2004).

V letech 2003 až 2007 pak zastával post ředitele brněnské první scény. Od listopadu 2007 byl poradcem ředitele Národního divadla v Praze a po návratu Laterny magiky do svazku Národního divadla v roce 2010 byl jmenován jejím uměleckým šéfem. V letech 1994 až 2011 zároveň působil jako pedagog choreografie a baletní dramaturgie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a v letech 1995 až 2006 také na Akademii múzických umění v Praze.

V divadlech v České republice i v zahraničí vytvořil přibližně sto čtyřicet choreografií v inscenacích baletů, oper, operet, muzikálů a činoher. Jeho baletní inscenace se dotýkají všech žánrů – od abstraktních, přes komediální až po dramatické balety, od krátkometrážních a komorních až po celovečerní tituly. Často uvádí nová díla současných, především českých skladatelů.

Z choreografií Zdeňka Prokeše zmiňme například Prokofjevova Romea a Julii (Národní divadlo v Brně, 1996), Příběh o Tristanovi a Isoldě na hudbu Jarmila Burghausera (Národní divadlo v Brně, 1995), balet Vůl na střeše na hudbu Daria Milhauda (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, 1995), Trójanky s hudbou Karla Husy (v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim 1995 a v Národním divadle v Brně, 1997), Batalion skladatele Jana F. Fischera (Národní divadlo v Brně, 1997), Čaroděj ze země Oz na hudbu Zbyňka Matějů (Národní divadlo v Brně, 1999), baletní úprava Johna Lanchberyho slavné Lehárovy operety Veselá vdova (Národní divadlo v Brně, 2000), Partita na hudbu Vítězslavy Kaprálové (Národní divadlo v Brně, 2004), Ravelovy balety Pavana za mrtvou infantku (Národní divadlo v Brně, 2006), Bolero (Národní divadlo v Brně 2006, Plzeň 2013) a La Valse (Divadlo J. K. Tyla v Plzni 2013) a mnoho dalších.

Na svém uměleckém kontě má dále několik desítek choreografií k operním, operetním a muzikálovým inscenacím v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci, Opavě, Ústí nad Labem, ale také pro Open Air festivaly v Rakousku a Německu (Offenbach: Hoffmannovy povídky, 1993; Verdi: Nabucco, 1995; Aida, 1998) nebo pro Opera Monte Carlo v Monaku (Smetana: Prodaná nevěsta, 1999).

Zdeněk Prokeš bývá členem odborných porot, správních rad, kolegií a komisí, například Divadelní ceny Thálie, Výboru Asociace profesionálních divadel, Rady Českého centra International Theatre Institut, Grantové komise Ministerstva kultury ČR a dalších. Je zakladatelem a dlouholetým předsedou Tanečního sdružení ČR a organizátorem tanečních přehlídek a festivalů, například festivalu Tanec Brno či Mezinárodní baletní soutěže.

(zdroj: Národní divadlo)