Co prokázal antropologický výzkum Bachovy kostry?

Rozsah výzkumu života a díla Johanna Sebastiana Bacha se dotýká nejen sféry muzikologie, ale i přírodních věd. Kosterními pozůstatky, připisovanými slavnému svatotomášskému kantorovi, se již zabývala řada vědců. Výsledky vědeckých zkoumání si však nejednou protiřečí: jedni anomáliemi kosterních pozůstatků ilustrují schopnosti a fyzické předpoklady pro tvorbu Bachova génia, jiní tvrdí, že do hrobky v lipském kostele sv. Tomáše nebyl uložen J. S. Bach, ale tělo někoho jiného.

Ačkoliv je Johann Sebastian Bach jedním z nejslavnějších hudebníků evropské kultury, až do konce 19. století se přesně nevědělo, kde byl tento skladatel a varhaník pohřbený. Bach byl v červenci roku 1750 pochován v anonymním hrobě na hřbitově okolo lipského kostela sv. Jana.

Již v roce 1836 se pokoušel Bachův hrob vypátrat Robert Schumann, ale neúspěšně. Podobně dopadli i lipští historikové Carl Gretschel a Heinrich Heinlein, kteří v letech 1836 a 1844 publikovali knihy o historii hřbitova.

Kostel se žel do dnešní doby nedochoval. Původní gotická loď byla roku 1894 přebudována v novobarokním stylu a během druhé světové války byla celá budova vybombardována. Trosky lodi byly strženy roku 1949 a věž kostela roku 1963.

Podle ústní tradice se Bachův hrob nacházel šest kroků od jižního portálu kostela sv. Jana. Tato zpráva však vyšla najevo až v roce 1894 v souvislosti přestavbou kostela a první exhumací Bachových ostatků. Pochází od pětasedmdesátiletého muže, kterému o šedesát let dříve prozradil lokaci hrobu devadesátiletý zahradník. Ten býval údajně na hřbitově zaměstnán a osobně zažil dobu posledních let Bachova života.

Exhumaci roku 1894 předcházel rozsáhlý výzkum dochovaných pramenů. Ředitel lipského městského archivu Gustav Wustmann usoudil, že Bach byl pohřben v jednom z okrajových hrobů, které nebyly zaznamenávány do evidence. Navíc, v roce Bachova úmrtí nemáme žádné dochované záznamy o vztyčení nových náhrobků. Na druhou stranu víme, že Bach byl pohřben v dubové rakvi, což byl jev spíše výjimečný: z celkem 1400 lidí, kteří v roce 1750 zemřeli, bylo pouze 12 pohřbeno v rakvi vyrobené z dubového dřeva.

Vedení antropologického výzkumu roku 1894 se ujal Wilhelm His starší (1831–1904), švýcarský profesor anatomie, vynálezce mikrotomu a otec Wilhelma Hise mladšího, kardiologa a profesora medicíny na univerzitě v Berlíně.

Když byla 22. října 1894 v okolí předpokládaného místa v hloubce 2.37 metrů, mezi jinými, skutečně nalezena dubová rakev s pozůstatky muže okolo 65 let, podrobil tým nalezenou kostru podrobnému výzkumu.

His se soustředil zejména na lebku, a to především z pohledu frenologie. Zkoumal tak souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy osobnosti a usoudil, že dotyčná osoba měla vysoké intelektuální, zejména však hudební vlohy. Rekonstrukce obličeje, spolu s okolnostmi pozice hrobu, dubová rakev a věk kostry vedly k závěru, že se jednalo o Bachovy pozůstatky.

Následujícího roku vydal His publikaci Johann Sebastian Bach. Forschungen über dessen Grabstätte, Gebeine und Antlitz (J. S. Bach. Výzkum jeho hrobu, kostry a tváře, Lipsko 1895), ve které zveřejnil svá zkoumání. Spolu se sochařem Carlem Ludwigem Seffnerem (1861–1932) vytvořil rekonstrukci Bachova obličeje, která však podléhá snaze podobat se Bachovým portrétům, zejména slavné olejomalbě Eliase Gottloba Haussmanna. I daleko pozdější pokusy rekonstruovat Bachovu tvář, užívající počítačové techniky, se až příliš snažily vyrovnat tomuto portrétu, než aby braly více v úvahu lebku samotnou. Roku 1908 Seffner vytvořil na základě spolupráce s Hisem Bachovu nadživotní sochu pro svatotomášské náměstí v Lipsku. Práce Seffnerovi vynesla čestný doktorát lékařské fakulty lipské univerzity.

Dalším pamětihodným výzkumem byla analýza chirurga Wolfganga Rosenthala (1882–1971) v roce 1949, kdy byly ostatky přemístěny do nové rakve. Ve všech případech identifikoval specifickou fyzickou vadu, kterou označil za Organistenkrankheit (nemoc varhaníků). Jednalo se o kostní výrůstek (exostózu) na pánvi, Hisem dříve považovanou za arthrosis deformans (tj. osteoartritidu). Jeho pozornosti neunikly ani „svalové linie“ (tj. enthesophytes), podle Rosenthala způsobené zvláštní námahou svalů na horních i dolních končetinách. Podobné linie mají například jezdci na koni, vojáci či sportovci, a to jako důsledek opakované mechanické námahy. Rosenthal vyslovil hypotézu, že u Bachovy kostry se jedná o následky intenzivní hry na varhany, která vyžaduje fyzickou námahu horních i dolních končetin. Aby tuto hypotézu potvrdil, provedl vyšetření jedenácti žijících varhaníků, kteří začali hrát na varhany již v raném věku, a ve všech případech dotyčné svalové linie našel. I toto byl jeden z podnětů k víře, že kostra patří Bachovi.

Je otázkou, do jaké míry hraje ve výzkumu tvrzení, že přání je otcem myšlenky. Řada vědců zkoumala fotografie kostry a antropologickou dokumentaci s různými novými zjištěními. Například Andreas Otte nedávno prokázal, že dochované prsty na levé ruce kostry měly i na dnešní dobu nadprůměrný rozsah natolik, že dotyčný byl schopný hrát na klaviatuře v paralelních decimách.

Nová technika však přináší nové možnosti výzkumu, stejně jako nové pochyby iniciují nové zkoumání. Již umístění nalezené kostry budilo pochyby a Hisovy metody bádání o autenticitě Bachových pozůstatků se staly z dnešního pohledu snadno napadnutelné.

V roce 2006 byl vypsán projekt nizozemské skupiny vědců (Richard Zegers, Mario Maas, Ton Koopman a George Maat), ve kterém měly být ostatky lipského kantora opět vyneseny na světlo nového vědeckého zkoumání. Projekt byl předložen staršovstvu kostela sv. Tomáše. Jedním z cílů bylo odebrat vzorky DNA z kostry a porovnat je s DNA Bachova syna Carla Philippa Emanuela (1714–1788), pohřbeného v hamburském kostele sv. Michala. Bohužel, staršovstvo novou exhumaci Bachova hrobu zamítlo.

Výzkum se tak ubíral ve stopách Hise a Rosenthala. V rámci moderního bádání se podařilo prohlédnout kostry dvanácti novodobých žijících varhaníků, ale jejich rentgen neprokázal ani u jednoho „varhanickou nemoc“.

Výzkumný tým z roku 2009 tak došel k prozatímní hypotéze, že kostra, uložená v kostele sv. Tomáše Johannu Sebastianu Bachovi nepatří. Hrob byl podle vědců nalezen na základě velmi pochybné ústní tradice, materiál rakve je přeceňovanou informací, dokonce i Hisovy důkazy o obzvláště vyvinutém hudebním talentu a sluchu, založené na frenologickém výzkumu lebky, jsou z moderního pohledu problematické. Podezření budí i velký interval mezi Rosenthalovým výzkumem roku 1949 a první publikací jeho poznatků až roku 1962, včetně tvrzení, že His chybně zaměnil enthesophytes za arthrosis deformans. V případě enthesophytes pak bylo roku 2009 dokázáno, že přítomnost této vady není nutným důkazem toho, že se jedná o varhaníka.

Obavy lipského staršovstva jsou pochopitelné: Kdyby se prokázalo, že v Bachově hrobě leží jiné tělo, nebude toto zjištění vrhat dobrý dojem ani na dosavadní vědecký výzkum v Lipsku, ani na svatotomášskou komunitu jako takovou.

Konečné rozhřešení hádanky tedy čeká na výzkum DNA. Pokud církevní autority dají k další exhumaci povolení, budeme se moci konečně dozvědět pravdu – ať už je realita jakákoliv.