Co s Národním divadlem?

… aneb Jaké je to hezké dvě opery v městě!

Současnou situaci kolem Národního divadla, kterou rozpoutala paní Alena Hanáková momentálně obývající krásnou kancelář v budově na Maltézském náměstí, lze z pohledu diváka považovat za situaci výrazně modelovou. Díky specifice divadla jako takového a v zemích koruny české v případě Národního divadla pak zvláště (čehož si nejspíše úřadující ministryně a její náměstek pověřený v současné době řízením Národního divadla vůbec nejsou vědomi) prezentuje tato kauza to, co platí naprosto všeobecně v dalších oblastech našeho veřejného života. Vždyť naprostý nedostatek koncepce je ve všech státem řízených sférách – v justici, ve zdravotnictví, ve školství, v obraně, v bezpečnosti a mohl bych pokračovat ad infinitum. V případě divadla je to jednak podtrženo jeho výše zmíněnou specifikou a dále také tím, že osoby, které se v tomto případě předvádějí jako vládní dramatis personae jsou ve srovnání s jinými resorty, kde se přece jenom prezentují mnohem zkušenější političtí šíbři celostátního rozměru, přímo modelovými figurkami z pimprlové komedie.Pro mne jako pro člověka, který už téměř půlstoletí je činný v divadle a jehož osud se málem propojil s tím nešťastným divadelním domem u Wilsonova nádraží (Pánbůh mne měl asi rád, když mě na poslední chvíli toho osudu ušetřil), je na celé té aférce nejsmutnější, že výrazným pomocníkem ministerským Škrholům byl člověk, kterého jsem si vždy hluboce vážil, vysoce erudovaný a seriozní teatrolog Ondřej Černý. Jenomže ono bádat o divadle a řídit v podstatě neřiditelný koncernový kolos jsou dvě různé záležitosti. Ondřej Černý, nepochybně v zájmu věci, chtěl poctivě plnit požadavky nadřízených. Neuvědomil si asi, že ty požadavky jsou v podstatě nesplnitelné. Jako divadelník a germanista je jistě dokonale seznámen s dílem Friedricha von Schillera a nepochybně mu je známá klasická věta z tragédie o Fiescovi  Mouřenín vykonal své dílo, mouřenín může jít! Opakuji, asi to myslel dobře, ale – když už jsme u těch citátů: jeden dnes u nás nepříliš populární klasik prohlásil, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ten klasik možná ty dobré úmysly měl také a svou zemi dovedl do nejhroznějšího barbarství.

Když se nezaujatý člověk podívá na celé to hemžení, pomyslí si, že zásadní otázkou, která se řeší, je, jestli má být v Praze jeden operní soubor nebo dva. Ale to přece není vůbec to nejpodstatnější. Smetanovo divadlo fungovalo docela dobře i poté, co zapšklý litomyšlský stařík budovu tehdejší Velké opery 5. května administrativním rozhodnutím přičlenil k Národnímu divadlu. A přesto si v různých obdobích a v možnostech daných dobou uchovával operní repertoár v historické budově a ve Smetanově divadle svou specifiku. Základním nekoncepčním krokem bylo urychlené odloučení Státní opery od Národního divadla. Uvědomme si, že tam nastaly problémy a že všechny snahy vyprofilovat program Státní opery, opět nepochybně upřímně míněné, nevedly k žádoucím výsledkům. Sám jsem do toho dobrodružství také tehda šel s jistou vizí a vírou, že se mi ji časem podaří naplnit. Dnes vím, že to byla jenom iluze a dopadlo by to stejně. I když asi nikdy bych nepřipustil takový paskvil, jakým byl jistý lyrikál.

Národní divadlo vzniklo v určitém konkrétním společenském, politickém a kulturním kontextu. Od svého založení bylo vždy něčím mnohem víc, než jen špičkovým divadelním organismem. V důsledku specifického vývoje v českých zemích získalo Národní divadlo význam a postavení, které nemělo a nemá žádné jiné divadlo na světě, a to jak z hlediska instituce, tak z hlediska jeho historické budovy. Stalo se symbolem národní hrdosti a svébytnosti, strážcem nejen kulturních hodnot národa. A tuto funkci plnilo za všech režimů, občas také podle zadání toho právě panujícího.

Tato role po roce 1990 sice fakticky pominula, ale nepominula v obecném povědomí a v něm bude patrně ještě dlouho žít. V diskuzi, která proběhla v roce 2011 na téma Národní divadlo jeho současný problém velmi výstižně pojmenoval Milan Uhde: Národní divadlo by se mělo stát divadlem.

Navíc jak čas šel a s ním společenské proměny, rozrostlo se do podoby giganta o třech (posléze po přičlenění Laterny magiky dokonce čtyřech) divadelních budovách. Nikde na světě takovýto gigant neexistuje. Takzvaná vícesouborová divadla fungují v německy mluvících oblastech v regionálních centrech, kde mají svůj význam, ale neexistují v žádném z velkých center a metropolí. Vynikající režisér a někdejší šéf brněnské Mahenovy činohry volal po zrušení těchto gigantů už v roce 1968 (viz jeho Brněnské divadelní bojování, které vyšlo nákladem JAMU). Jenomže přišla normalizace a ta všechny podobné úvahy zarazila.Rozhodnutí Ministerstva kultury o změně způsobu výběru nového ředitele lze jedině přivítat. Jenomže těch osobností, které mají skutečné předpoklady, aby se náročného úkolu ujaly, není v této zemi více než prstů na jedné ruce. A ti lidé mají svou práci a teď se mají během pár týdnů rychle přeorientovat a věnovat se plně novému, jistě dráždivému, ale nesmírně náročnému úkolu, když přitom zadavatel tohoto úkolu vlastně (jak se stále více ukazuje) neví, co chce, ale chce to okamžitě a ihned.

V současnému marazmu, do něhož neuváženým překotným sloučením a de facto rozšířením gigantu (opětné přičlenění Nové scény a Laterny magiky, pro jejíž existenci v této podobě vidím jediný bohulibý důvod, a to, že Zdenku Prokešovi, někdejšímu nesporně výtečnému a koncepčnímu baletnímu šéfovi, byla umožněna důstojná předdůchodová existence), je to snad úkol pro Mesiáše či Godota.Momentální děje v Národním divadle jasně ukazují naprostou disparátnost zájmu jednotlivých souborů a složek. Přitom ten Mesiáš či Godot, který by měl přijít a divadlo spasit, se bude muset plně koncentrovat na mnoho problémů a úkolů zcela různorodého charakteru. Podle ptydepe paní ministryně a jejích adlátů je to všechno jednoduché – zvládnout řídící procesy (co na tom, že zadání se neustále mění) a ono už to půjde samo. Inu, ono to opravdu, ale opravdu nepůjde.

A protože Národní divadlo v dohledné době nadále bude existovat v podobě  několikasouborového gigantu (lhostejno v kolika budovách) bude ten ze sedmi statečných, na koho to slovo padne, nucen vybrat šéfy jednotlivých souborů, kteří budou schopni a ochotni v jeho intencích vytvořit umělecký program. V záplavě plků, které se řinou z Maltézského náměstí zcela zaniklo, že Národní divadlo by snad mělo mít nějaký jasně vymezený program, který budou realizovat výrazné umělecké osobnosti.

A tento jasně vymezený program se bude muset realizovat a to bude něco stát. A v této souvislosti se s úporností římského senátora vracím k větě, s kterou jsem se v době her a malin nezralých (přes svůj tehdy již docela pokročilý věk) pokoušel usednout na ředitelskou židli v budově mezi nádražím a muzeem. Dvě operní budovy v Praze (ať už s jedním ředitelstvím či se dvěmi budou mít smysl jen tehdy, když budou mít jasně vymezené programy a když se na jejich financování bude nějakým způsobem také podílet hlavní město Praha. Konec konců, o participaci Prahy na provozu Státní opery Praha se pokoušel i Jaroslav Vocelka.

Autor je bývalým ředitelem Národního divadla v Brně a Divadla J.K.Tyla v Plzni 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments