Co se také psalo o Verdiho Macbethovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Tím důležitější jsou dvě velké ansámblové scény opery. V první se zachvívá hrůza královraždy velkolepými akcenty, neobvykle pečlivě vypracovanými úseky a cappella, vzletnými kantilénami v unisonu, hutným zvukem. Druhá ansámblová scéna, navazující na scénu Banca, hromadí ve zpěvu i doprovodu motivy vzdechů. Přejde pak do hravých obratů v E dur, které však v kontrastu k líčení hrůz a volání po pomstě obsahují v textu cosi z romantické ironie. Také sbory svědčí o neobyčejné péči, strašidelný sbor v pianissimu vrahů a ještě víc bědování uprchlíků. Zde Verdi při přepracování původní větu v g moll, která je rozvedena do měkkého G dur, nahradil tvrdším a moll. „Lid v nouzi“ podotkl k tomu překladatel Georg Göhler, který roku 1928 uvedl poprvé Macbetha na německé scéně – v Drážďanech. Ono G dur prý patří spolu s podobnými místy k nejlíbivějším melodiím opery. Do Macbethova chmurného hradu se vrátí vlaštovka, jak si povšimne Banco, když chválí „vanoucí nebeský dech“; tak lehce se třepetají takty melodie v chmurách hudby Macbetha. K nejvýraznějším změnám pro Paříž patří závěr. Bitevní hudba originálu je rozšířena, boj znázorňuje kontrapunkt, který je vystupňován ve fugato, a heroické vítězné finále sboru nastupuje na místo onoho ariosa v a moll, s nímž Macbeth v první verzi umírá. Verdi chtěl ještě do závěru vpustit světlo a vzduch. Pohřbí mrtvé, duchy pošle zpět do jejich mlh a naladí ke kajícným zpěvům bardů.

Vídeňské uvedení spojilo konec první verze s druhou. Macbethovi zemřou (v mollové tónině) a skotské vojsko jásá v moll i dur. Doktor Wallerstein [režisér Lothar Wallerstein] provedl také několik dalších změn, předehru zařadil po prvním zásahu čarodějnic, a aby zachoval jednotnou chmurnou náladu – vycházeje zřejmě spíše z estetické než divadelně oprávněné základní myšlenky – odstranil mnohé, co ji rozptyluje. Kdekoli se v této hudbě otevře okno do prostoru, okamžitě ho zavře a zatáhne závěs. Pro výstupy čarodějnic a duchů se stal Wallerstein sám baletním mistrem a vítězné válečníky dokázal malebně rozmístit. Pouze zjevení Bancova ducha se nám zdálo aranžované poněkud střízlivě; avšak tato scéna zůstane vždy, jak vtipně poznamenal jeden kolega, pro režii sázka. „Sotto voce“ v hudbě se přeneslo i na scénu a šepot plíživého neštěstí určil také dynamiku, s jakou pracoval dirigent Clemens Krauss. Od uvedení Boccanegry a Dona Carlose uznávaný a osvědčený verdiovský specialista pojal sordinované i intenzivní tóny Macbetha s fantazií. Někdy tak, že se Verdi téměř stával německým Marschnerem. Výtečně byly vypracovány ansámbly, vypilované do detailu, výrazově silné, zvukově průrazné. Duchem hudby, vedením orchestru a sboru i výpravou se řadí tato inscenace Verdiho k dosavadním vzorovým v našem divadle.

Nároky na oba hlavní představitele jsou výjimečné. První scénu manželů nechal Verdi svého času zkoušet víc než stopadesátkrát. Tak znamenité zpěvačce, jakou byla Eugenia Tadolini, nechtěl Lady svěřit, neboť zpívala a vypadala příliš krásně, andělsky.Naše paní Rügnerová anděl určitě není, ale ani ďábel, jakého si přál Verdi. Její velký, mocně znějící, celý prostor divadla plnící hlas je jako stvořený pro triumfální a pomstychtivé árie zpívající tragédky. V náměsíčné scéně její hra narůstá: zde je spíš jakousi Ortrudou, mluvící ze spaní. Jaká role by tahle paní Macbethová byla pro Jeritzu! Pěvecky sklidila Rügnerová právem velký úspěch. Opačně tomu bylo u pana Jergera. Tento výkonný umělec je i jako Macbeth představitelem bystrého intelektu. Avšak jeho neustále kontrolovaný hlasový projev stačí takříkajíc jen pro parlandovou démoničnost, ne pro tragicky hrdinský obsah této role. Macbethovy duševní boje musejí být provedeny velkým, temným, sonorním, plně a bez námahy proudícím hrdinským barytonem. Ten by však zase jistě zůstal dlužen psychologickému obrazu, který nám daroval pan Jerger. Ostatní role opery ustoupily do pozadí. V nich drželi úroveň pánové Mayr, Duhan, Kalenberg, Gallos a Zimmermann, na nějž jako Hekate bylo naloženo veškeré penzum schillerovské deklamace.

Účinek opery? Spíše zaujme, než aby strhla. Neustálá ponurost v ději i hudbě, setrvalá tma na jevišti tíží posluchače, jemuž po celou dobu převládající dramatické canto declamato nemůže zcela nahradit verdiovské, melodií nasycené canto cantato. Je pozoruhodné, jaké netušené síly tyto napůl zapomenuté Verdiho opery stále ještě odkrývají. Při jejich objevování spolupůsobí ojedinělost produkce, avšak když jednou povstanou z hrobu, žijí dále už samy a ukazují svého tvůrce jako italského operního skladatele, z jehož každé tvůrčí periody září světový dramatický génius.

(Neue Freie Presse – 29. 4. 1933 – Julius Korngold)
***

Verdi zkomponoval různé opery podle významných dramat evropské literatury. Tak také Macbetha podle stejnojmenné Shakespearovy hry, s jehož dílem vstoupil ve spojení poprvé právě v této opeře. Mělo se to mistrovi za zlé, že ze Shakespearova dramatu převzal pouze nejzákladnější kostru, neboť kromě jmen hlavních postav a nejdůležitějších dějových momentů se sotva dá silnější opora v originálu vystopovat. Verdi si osnovu ke svému Macbethovi vytvořil sám a učinil tak jistou rukou divadelního praktika, jímž už tehdy, ve svých pouhých pětatřiceti letech, byl. Macbeth patří k dílům „neznámého“ Verdiho, vznikl roku 1847, a tedy před operami, které teprve měly jeho slávu šířit světem – před Rigolettem, Traviatou a Trubadúrem. Přesto má Macbeth ve vývoji mistrově, a tím i italské opery větší význam, než bychom mu přisuzovali. Verdi ostatně roku 1864 dílo přepracoval, vyjádřil se k tomu v dopise vydavateli Escudierovi: „Prošel jsem Macbetha a přitom jsem se cítil u lecčeho provinile, nejradši bych to tam nenašel. Jedním slovem: jsou tam slabá nebo málo charakteristická místa.“ V prvním dějství, které ještě dnes na nás působí nejvíc, změnil málo. Charakterizace Lady, původkyně všeho zlého v ději, je dosaženo jen několika, avšak velmi účinnými prostředky. Musíme ovšem říci, že pro nás Němce není snadné vyrovnat se s naivitou, s níž Verdi ještě v tomto díle na mnoha dramaticky důležitých místech, posuzováno naším vkusem, svěže a radostně muzicíruje, jako například v půvabně lyrické melodii na slova „Andělé budou vytrubovat pomstu pekelnému zločinu vraždy“. A takových okamžiků je víc. Tehdejší italské opeře můžeme odpustit ještě hodně „vznešeného nesmyslu“, ale od určitého bodu je pro nás taková hudba triviální, jakkoli ji romantické vnímání považuje za dramatickou.

Macbeth je opera, založená pouze na ponurém, hrůzu vyvolávajícím ději. Scény čarodějnic zaujímají velký prostor, zjevení mrtvých a ještě nenarozených mají sloužit kouzlu, které bičuje nervy. Hudebními a dramatickými vrcholy díla, které neobsahuje ani náznak nějakého milostného příběhu, jsou dueta Macbetha a Lady v prvním dějství s královraždou, náměsíčná scéna Lady, v níž Verdi vytvořil vzácně krásný temný výstup operní literatury, a poslední finále z roku 1865, do nějž skladatel, který podle vlastních slov nenáviděl všechno, co „smrdí školou“, zabudoval jako hudebně výrazový prostředek dramatické hudby, znázorňující bitvu – fugu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat