Così fan tutte ve Stavovském divadle – bez Mozarta, bez jasných převleků a beze smyslu

Operní soubor pražského Národního divadla nachystal na leden roku 2022 skutečnou premiérovou úrodu – během prvního měsíce nového roku uvádí tři premiéry náročných hudebních děl světového repertoáru. První z nich byla v sobotu 8. ledna nová inscenace opery Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte.

Jedná se o koprodukční představení s Národním divadlem Mannheim, inscenace bude uvedena také v rokokovém zámeckém divadle ve Schwetzingenu. Premiéru ve Stavovském divadle dirigoval Karsten Januschke, který v Praze nastudoval již koncert Mozartovy narozeniny 2021 a Dona Giovanniho, inscenovala ji německá režisérka Tatjana Gürbaca, zpívá se v italském originále.

Così fan tutte (Tak to dělají všechny) je opera buffa o dvou mladých důstojnících, kteří se vsadí se svým starším přítelem, filozofem Donem Alfonsem, že jejich dívky jim budou za všech okolností věrné. Toto dílo je považováno z hudebního hlediska za jednu z interpretačně nejnáročnějších oper vůbec. Autorem libreta je Lorenzo da Ponte, stejně jako u předchozích Mozartových oper Don Giovanni a Figarova svatba. Mozartova hudba v sobě má nejen nádhernou melodičnost, ale i bohatou barevnost orchestrace a hudebně detailně propracovanou charakteristiku postav a zápletek. Poprvé zazněla 26. ledna 1790 ve Vídni v Burgtheateru, v Praze byla uvedena hned následujícího roku.

Karsten Januschke je Národním divadlem prezentován jako mozartovský specialista. Není ovšem jasné, v jakém smyslu, protože dirigent na Mozartův zápis mnoho nedbá. Vedle řady obvyklých temp se v jeho interpretaci vyskytují i extrémně přehnaná allegra, která velmi komplikují přednes pěveckých koloratur, ale také tempa mimořádně pomalá – například tercet „Soave sia il vento“ nebo adagio Fiordiligi „Per pietà“. Údiv budilo už tempově silně subjektivní pojetí předehry. I ve frázování bylo odchylek od Mozarta nemálo, například nezpěvná zkracování závěrečných not. Je to škoda, protože Orchestr Národního divadla podal kvalitní výkon na vysoké technické úrovni a má ty nejlepší předpoklady pro skutečnou, emocionálně působivou mozartovskou interpretaci.

Pěvecké party by potřebovaly také podstatně důslednější vypracování. Přes veškerou snahu pěvců jim chyběl výraz, postavy i situace postrádaly svou hudební charakteristiku, v ansámblech přemrštěně rychlá tempa smývala jasnost pěveckých koloratur a přehlednost kontrapunktického vedení hlasů. Celku chyběla nejen hudební sdělnost, ale i plastičnost, dílo vyznělo jednotvárně a nezáživně.

Tak, jak se s Mozartem minul Karsten Januschke, minula se s ním i režisérka Tatjana Gürbaca. Z Mozartovy a da Ponteho zábavné letní převlekové hříčky v zahradách neapolské vily pod Vesuvem se stala na jevišti Stavovského divadla jen černobílá nepřehledná a nedůvěryhodná událost.

Così fan tutte je klasická komedie, jejíž podstata je založena na převlecích. Ferrando a Guglielmo se převlečou za orientální velmože tak, že jsou k nepoznání. A takto zkouší vzájemně věrnost svých dívek. Despina, komorná jejich snoubenek, se převléká za lékaře a následně za notáře a je rovněž k nepoznání. Z toho vyplývají všechny zápletky, veškerá jevištní dění. Gürbaca však nutnost důvěryhodných převleků ignorovala. Že jsou základem opery a zcela přesně jsou ve zpívaném textu i charakterizovány, jí starosti nedělá. Pánové mají jako „Albánci“ místo původních bílých sak jen šedivé kombinézy parašutistů, maskování žádné. Despina si jako doktor jen místo sukně obléká kalhoty a bílý plášť, jako notář pouze kostýmek a černé brýle. Bez jasných převleků ovšem ztrácí veškeré jevištní dění smysl. Není proč a o čem hrát. Nebo si snad divák má vše domýšlet?

I samotná koncepce scénického řešení a nevýrazných kostýmů od Ingrid Erb, kdy celé pozadí tvoří pohled na nekonečný temný oceán a pochmurně černé nebe před bouří, věští spíš tragédii než zábavu. Výtvarnice pracuje prakticky jen s černou a bílou barevností, snad jen obraz moře (výřez velkého plátna) na stěně v prvním dějství není tak beznadějně temný.

Začíná se při vytažené oponě – nahrazuje ji bílá revuálka, kterou roztahuje a zatahuje Don Alfonso či Despina. Na prázdném šedém jevišti jsou pouze tři vysoké bílé papírové stěny stylizované místnosti, v níž a před níž se vše odehrává, a z jejíž podlahy se občas nadzdvihne poklop ke sklepení, v němž sídlí Despina. Po celou dobu dění jsou na tyto stěny promítány rukou psané, špatně čitelné filozofující úvahy v češtině, vesměs pesimistického charakteru o věčné smrti, tělesném chtíči a trpící duši. Nejen, že se k dílu nehodí, ale odvádějí pozornost od dění na jevišti. Diváka, který by chtěl číst současně s těmito texty i titulky, odsuzují k postavení schizofrenního čtenáře. Koneckonců hned první nápis nenechává nikoho na pochybách, jak režisérka k opernímu žánru přistupuje: „Hrůzy opery jsou sladké,“ informuje publikum. Přichystala jich během večera dost, ale měly v sobě pachuť hořkosti.

Text i hudba Così fan tutte skýtají tolik možností k situační komice a ke vtipům! Místo, aby je Gürbaca využila, přezírá je a dodává možnosti jiné a nelogické. Postavy pak nedělají to, o čem zpívají. Jak má Despina pěvecky vyjádřit všechny jemné výrazové odstíny své první árie „In uomini“, jestliže je nucena během ní zuřivě drhnout podlahu! A takových příkladů by bylo možno jmenovat celou řadu.

Nerespektování autora a díla, stylová roztříštěnost a dobová nezakotvenost, kterou inscenátoři uplatnili, jsou dnes v módě. Je proto zbytečné zabývat se všemi detaily – jen několik za všechny: vpád vojska – také dámského – v dobových francouzských uniformách jako z napoleonských válek a s příslušnou státní vlajkou; oba mladíci i Despina mají současné oblečení, zatímco jejich dívky dlouhé sukně evokující počátek 20. století; sbor služebnictva je v bílém rokokovém negližé a na scénu přichází spolu s ním i mohutný lidový pastýř v bílém kožichu a ponožkách, za nímž běloskvoucí sluha v paruce táhne na kolečkách velkou naducanou ovci. Medailony s portréty milenců jsou nahrazeny nevýraznými šátečky. A samozřejmě nesmí chybět obscénnost – Ferrando si při „svádění“ násilím vstrčí Fiordiliginu ruku do svých kalhot přímo do rozkroku! Jediné pozitivum režie je, že v závěru opery se k sobě dostanou opět snoubenecké páry v původní sestavě, ne s prohozenými partnery, jak se v dnešní době také někdy stává. I když nutno říct, že tak jednoduché to není. Ferrando sice zůstává s Dorabellou, kterou zřejmě zachraňuje při pokusu o sebevraždu, avšak Fiordiligi si při zpěvu závěrečného ansámblu obleče přes nadýchané bílé šaty vojenskou kombinézu a odchází středem scény pryč, patrně na vojnu. Guglielmo se za několik okamžiků vydá za ní podobným směrem.

Dona Alfonsa zpíval na premiéře Jiří Hájek, ačkoliv byl nachlazen a nechal předem ohlásit svou indispozici. Přesto dokázal i v tomto režijním konceptu a hudebním nastudování vytvořit plnohodnotnou postavu. Kateřina Kněžíková zvládla roli Fiordiligi hlasově se ctí, byť některé výšky zněly místy nepříjemně a spodní tóny nevyrovnaně. V jiných tempech a jiném režijním aranžmá by její koloratury a schopnost výrazu dosáhly jistě větší účinnosti. Arnheiður Eiríksdóttir jako Dorabella působila svým hlasovým projevem matně, místy zanikala v orchestru. Barevnost hlasů obou pěvkyň není výrazně odlišná, a protože nebyly jako sestry rozeznatelné ani barvou vlasů či charakteristickým znakem na kostýmu, dosti často na jevišti pěvecky i opticky splývaly. Part Ferranda odpovídá hlasovým možnostem Petra Nekorance, jenž dobře uplatnil svůj barevný koloraturní tenor především v první Ferrandově árii „Un´aura amorosa“. Lukáš Bařák má příjemný baryton, pěvecky byl jako Guglielmo přesvědčivý především ve střední poloze. Nástrahy hudebního nastudování a režie ovlivnily výkon Pelageji Kurennaji, part Despiny provedla nevýrazným sopránem a ne zcela vyrovnaně. Velkým problémem sólistů byla málo zřetelná artikulace textu, občas zcela nedostatečná, což jejich projevu výrazně ubíralo na přesvědčivosti. Světlou výjimkou byl pouze Jiří Hájek, jemuž rozumět bylo. Sbory nastudoval na potřebné úrovni Jan Bubák.

Dílo Wolfganga Amadea Mozarta má v Praze zcela specifické postavení. Produkce Così fan tutte, jak ji připravilo Národní divadlo, by odpovídala svou kvalitou spíše divadlu bez mozartovské tradice a výlučného postavení, než jaké má naše první scéna. Tato inscenace není pro štědře dotované Národní divadlo právě tou nejlepší vizitkou. Nic na tom nemění skutečnost, že premiérové publiku, byť po přestávce jeho řady v přízemí prořídly, odměnilo umělce silným aplausem a voláním bravo.

Nejlepší na celé produkci je v programu připraveném Benem Blachutem mladším uveřejněná fundovaná stať o tomto díle z pera muzikoložky a odbornice na Wolfganga Amadea Mozarta, Milady Jonášové.

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte – premiéra
8. ledna 2022, 19:00 hodin
Stavovské divadlo
hodnocení recenzentky: 30%

Inscenační tým:
Režie: Tatjana Gürbaca
Dirigent: Karsten Januschke
Scéna a kostýmy: Ingrid Erb
Sbormistr: Jan Bubák
Světelný design: Stefan Bolliger 

Osoby a obsazení:
Fiordiligi: Kateřina Kněžíková
Dorabella: Arnheiður Eiríksdóttir
Guglielmo: Lukáš Bařák
Ferrando: Petr Nekoranec
Despina: Pelageja Kurennaja
Don Alfonso: Jiří Hájek