Čtenáři Opery PLUS blogují: Verdiho “I masnadieri” v La Scale

Červnovou premiérou byla na prkna milánské La Scaly uvedena jedna z raných oper Giuseppe Verdiho – Loupežníci (I masnadieri). Vzhledem k sporému výskytu tohoto díla v repertoárech operních domů jsme ochotně podnikli cestu do Milána a nabízíme stručné zhodnocení našeho zážitku z neprávem opomíjené opery.
G. Verdi: I masnadieri – Teatro alla Scala 2019 (foto Marco Brescia & Rudy Amisano)

Libreto vychází z historického dramatu Friedricha Schillera a bez předchozího nastudování se divák v ději snadno ztratí. Ve zkratce se jedná o obvyklý boj dvou znepřátelených bratrů (tenor – romantický hrdina a baryton – padouch) o jednu ženu (ušlechtilý soprán), který je zkázonosný a postupně vede k záhubě téměř všech hlavních protagonistů (včetně ustaraného otce – bas). Pro českého diváka je zajímavostí, že se děj částečně odehrává v českých lesích a v libretu je několikrát výslovně zmíněna bitva u Prahy, která proběhla u Štěrbohol v roce 1757 v rámci sedmileté války.

Opera vznikla v roce 1847, tedy v průběhu Verdiho „galejních let“, kdy psal v průměru dvě opery ročně. To je zřejmě důvodem, proč v těchto jeho raných dílech postrádáme hlubší hudební i psychologickou charakteristiku jednotlivých postav, jíž skladatel poprvé dosáhl až o čtyři roky později v Rigolettovi. Stylově můžeme Loupežníky zařadit mezi tragické bel canto opery s typickým řazením árie pomalá kavatina – rychlá kabaleta, s nímž se setkáváme ve všech raných Verdiho operách a které je rovněž charakteristické pro celou Donizettiho tvorbu.

G. Verdi: I masnadieri – Teatro alla Scala 2019 (foto Marco Brescia & Rudy Amisano)

Pod vedením zkušeného režiséra Davida McVicara se celý děj odehrává v jediné velké místnosti pomyslného šlechtického sídla, svým vzezřením však evokujícím spíše kasárna než zámecký sál. Postavy mohly vcházet buď ze stran, nebo sejít po schodišti z galerie opatřené balustrádou. Velmi rychle a efektivně se na jevišti mohl srotit i houf loupežníků. Dějiště se v průběhu opery často střídá (zámecké komnaty, hospoda, hřbitov, les) a myslíme si, že bylo dobrým rozhodnutím upustit od věrného zobrazení předepsaných prostředí za cenu častého stahování opony a dlouhých přestaveb. Takto nebyl narušen dramatický spád opery.

Hudebně dílo nastudoval a představení dirigoval Michele Mariotti, jemuž vděčíme za skvělý zážitek. Je neuvěřitelné, jak krásně hrál orchestr pod jeho vedením – tempa byla vyvážená, v předepsaných pomalejších částech orchestr opravdu slyšitelně zpomalil, dynamicky hrál ukázněně a nepřehlušoval zpěv sólistů. Předpokládáme, že v tomto operním domě se jedná o standard, ale pro českého posluchače šlo o neskutečný rozdíl ve srovnání s výkony v českých divadlech, kde pociťujeme tendenci spíše k rychlejším tempům a silnější dynamice.

G. Verdi: I masnadieri – Teatro alla Scala 2019 (foto Marco Brescia & Rudy Amisano)

V hlavní ženské roli Amálie excelovala Lisette Oropesa, která bravurně zvládala i obtížné koloraturní pasáže kabalet. Z mužských protagonistů dominoval v roli Carla Fabio Sartori, který disponuje krásným čistým tenorem dosahujícím k nejvyšším tónům zcela bez námahy. Jeho protihráčem byl barytonista Massimo Cavalletti v roli proradného Francesca. Také on předvedl skvělý výkon, výborný byl zejména v duetu s Amálií z druhého dějství či v závěrečné scéně s knězem z dějství čtvrtého (v menší roli kněze na sebe upoutal pozornost basista Alessandro Spina). Příjemně zněl i bas Michele Pertusiho, představitele otce obou znesvářených bratrů. Verdi v této opeře rovněž velmi efektně využívá mužský sbor jakožto eponymické loupežníky. Některé sborové scény byly po právu oceněny dlouhým potleskem.

Celkově hodnotíme inscenaci jako zdařilou, a to zejména díky hvězdnému obsazení a pečlivému hudebnímu nastudování. V La Scale představení již nestihnete; letos bude ještě několikrát sehráno na operním festivalu ve finské Savonlinně. Pokud jste však zatoužili tuto vzácně uváděnou operu zhlédnout, což vřele doporučujeme, vězte, že v březnu 2020 se chystá premiéra v Bavorské státní opeře v Mnichově s Dianou Damrau v hlavní roli. Hudební nastudování bude opět svěřeno Mariottimu, což je zárukou kvalitního operního zážitku.

Psáno z představení 1. července 2019, Teatro alla Scala, Milán

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
dalibor

Škoda, že je toto rané Verdiho dílo poněkud opomíjené. Je proto ke cti Slezského divadla v Opavě (dílo uvedeno před cca 16 lety, dir. Jan Snítil) a ústecké opery (před cca 33 lety), že Loupežníky s velkým úspěchem inscenovaly. Na obou inscenacích měl “lví podíl” znamenitý režisér Josef Novák. V Opavě využil točny s dominantou jakési šikmé plochy či skaliska – to umožňovalo rychlé změny scény a ponechávalo divákovi dostatek prostoru pro vnitřní prožitek a fantazii. Skvělé!

vojtech

Moc hezky napsané. Přestože se tvrdívá, že Scala umělecky upadá, tak já zde nikdy větší problém nezaznamenal. Jinak ono kdyby orchestr Scaly hrál v Národním, tak to bude znít taky poněkud hutněji, akustiky těchto dvou divadel jsou diametrálně odlišné. Nicméně s tím má samozřejmě dirigent počítat :-)