Cvičím jako každý den aneb O dvou Pánech tanečnících

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Původní česká tvorba, v Ostravě v té době hojně pěstovaná, poskytla Albertu Janíčkovi mnoho příležitostí, kterých bohatě využil. V Gabzdylových inscenacích to byly například role Jaga v Othellovi, Jana Hanuše, Štefana Zápolského v Košťálově Studni lásky či titulní hrdina Bořkovcova Krysaře. V představeních Pavla Šmoka se výtečně uplatnil v roli Sochaře v Pygmalionu Jana Ducháně, v postavě Pilota ve Svědomí (Hirošima) Wiliama Bukového a v baletu Závrať Čestmíra Gregora v postavě Othella. Tančil rovněž ve velmi úspěšné koláži Rossiniána, kterou pro Pavla Šmoka připravil z Rossiniho operních melodií dirigent Vladimír Brázda. Sám napsal libreto k baletu Florella ostravského hudebního skladatele Karla Kupky.

A k tomu připočtěme četná sólová vystoupení v operních a operetních inscenacích. Z Janíčkových rolí v závěru jeho kariéry tanečníka na počátku sedmdesátých let připomeňme jeho rozkošného Krejčíka v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky a Gireje, k němuž se vrátil v novém nastudování Bachčisarajské fontány.

V roce 1970 byl Emerich Gabzdyl povolán do funkce šéfa Baletu Národního divadla. Přestože i nadále udržoval tvůrčí kontakt s ostravským souborem, bylo nutné hledat nového baletního šéfa. Po několika nezdařených námluvách s externími adepty se tehdejší vedení divadla rozhodlo v roce 1972 jmenovat šéfem Alberta Janíčka. A jak se velmi brzy ukázalo, byla to dobrá volba.

Albert Janíček se chopil velmi razantně šéfovských otěží. Omladil a zkvalitnil soubor, podařilo se mu angažovat vynikající posily v osobě špičkového sólisty Šmokova souboru Balet Praha Petra Koželuha a jeho partnerky Věry Hradilové. V roce 1978 angažoval velmi nadějného choreografa, Němečkova žáka z Hudební fakulty Akademie múzických umění, Zdeňka Prokeše. Prokeš strávil v Ostravě pět let. Nejprve se prosadil jako choreograf operetních, muzikálových a operních inscenací (tou první byli Offenbachovi Bandité). Jeho prvním a velmi úspěšným celovečerním představením byl v roce 1981 večer složený z baletu Čestmíra Gregora Horko a taneční kompozice Baletní svět Jaroslava Ježka. O rok později následovala neméně úspěšná československá premiéra baletu slovenského autora Tibora Freda Broučci na námět půvabné knížky Jana Karafiáta a posléze už pohostinsky další československá premiéra, Brabcova Manon.

Albert Janíček se sám jako choreograf prosadil inscenací Délibesovy Coppélie a baletního večera Setkání s Gershwinem. Z jeho dalších choreografií připomeňme alespoň balet Vladimíra Soukupa François Villon, Janáčkova Rákoše Rákoczyho, uvedeného v janáčkovském roce 1978, anebo československou premiéru baletu Benjamina Basnera Tři mušketýři. V řadě inscenací s Janíčkem spolupracoval operní režisér Miloslav Nekvasil, jehož důkladná znalost režisérského řemesla a citlivý přístup k interpretům byly při budování mladého souboru velmi cenné. Totéž lze v jiné rovině říci i o dirigentovi Ladislavu Matějkovi, který měl, což nebývá u dirigentů zcela běžné, pro požadavky tanečního umění velký cit a několikrát se představil rovněž jako autor, například v baletech O loupežníku Rumcajsovi a Spěch.

Velký Janíčkův přínos znamenalo jeho promyšlené zvaní osobností inscenátorů. V Ostravě hostoval Jiří Němeček, který spolu s Olgou Skálovou uvedl Labutí jezero, dále Šeherezádu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova v jednom večeru s Chopinovými Sylfidami, které připravil v klasické Fokinéově choreografii opět s Olgou Skálovou. Balet ázerbajdžánského autora Moldobasanova Matčino pole byl sice dobově velmi poplatný, ale Němečkova inscenace byla bez ohledu na tento fakt vysoce kvalitní.

Dalším významným hostem byl suverénní znalec klasického baletu, bratislavský Jozef Zajko (dvě inscenace Adamovy Giselle a představení Héroldovy a Lanchberyho Marné opatrnosti). Velmi úspěšné bylo představení Trojanova Snu noci svatojanské, které bylo dílem Luboše Ogouna. Janíček poskytl rovněž příležitost tehdejším mladým choreografům. Z domácích to byl Ivan Hurych, z „přespolních“ Daniel Wiesner.

Samostatnou kapitolou bylo ostravské působení vynikajícího lotyšského choreografa Alexandra Lemberga. Jeho první ostravská realizace, kterou byl v roce 1974 Griegův Peer Gynt, byla doslova senzací a s výborným ohlasem se setkaly i dvě další Lembergovy inscenace, balet Eduarda Lazareva Antonius a Kleopatra a Notre Dame de Paris Cesare Pugniho. Z Lembergova hostování se vyvinul plodný kontakt s rižským baletním souborem. Albert Janíček přizval ke spolupráci i tamější baletní mistryni, někdejší výbornou primabalerinu Irinu Strode.

Jak už bylo řečeno výše, Albert Janíček si, pokud mu to zdraví dovolovalo, udržel kontakt s divadlem i po svém odchodu do důchodu. Zemřel v Ostravě 11. září 2015.


Jiří Žalud
se narodil 22. září 1936 v Plzni. Studoval na gymnáziu, ale podobně jako v případě jeho o deset let staršího ostravského kolegy jej vábily Múzy. Pilně se věnoval folklornímu tanci ve svém rodném městě. A odtud už byl jen krůček k zájmu o balet.

Jiří Žalud (archiv DJKT Plzeň)
Jiří Žalud (archiv DJKT Plzeň)

Musíme si ale uvědomit, že situace v divadle na přelomu padesátých a šedesátých let byla jiná v Ostravě a jiná v divadle v západočeském městě na soutoku čtyř řek. Zatímco v Ostravě už v té době existoval Gabzdylův relativně stabilizovaný a koncepčně budovaný soubor, jenž si kladl stále vyšší cíle, při nichž mnohdy spíše narazil na nepřipravenost publika než na vlastní možnosti, v Plzni se baletní šéf Josef Škoda teprve usilovně snažil vybudovat základ skutečného svébytného baletního souboru. Do té doby byl balet v Plzni víceméně služebním tělesem, které čas od času vyprodukovalo nějaký nesmělý pokus o samostatný tvůrčí čin.

Průkopníka Josefa Škodu, který v roce 1951 vyměnil Plzeň za Liberec, nahradil v jeho funkci Jiří Němeček, který se pak stal skutečným „otcem zakladatelem“ plzeňského baletu. A právě Jiří Němeček to byl, kdo si všiml šikovného a pilného frekventanta baletní školy, jež při divadle existovala. A v roce 1954 jej do divadla, tehdy již nesoucího jméno J. K. Tyla, angažoval.

Jiří Žalud se ale dlouho v divadle neohřál. Oblékl „zelené sukno“, nejprve ve vojenském uměleckém souboru leteckých sil „Křídla vlasti“ a po jeho zrušení v Armádním uměleckém souboru. V sezoně 1956-1957 se do divadla vrátil.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat