Cvičím jako každý den aneb O dvou Pánech tanečnících

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Právem obdržel Jiří Žalud v roce 2004 Cenu Thálie za celoživotní umělecké mistrovství. V článku, který při této příležitosti napsala Marta Ulrychová, jej citovala: „Mám jednoduchý recept, jak neztratit kondici. Nepřestat cvičit, pokračovat v tréninku, v rytmu, který jsem měl zavedený celý život.“

Nemám sice rád, když autor článku, mapujícího něčí život a dílo, zveřejňuje své vlastní zážitky, ale v tomto případě učiním (a rád) výjimku: stalo se v době mého plzeňského ředitelování a Žaludova šéfování, že těsně před Vánoci si interpretka jedné z klíčových rolí přivodila poranění kotníků. Repríza přitom byla stanovena na Boží hod vánoční odpoledne a lékaři sdělili, že definitivní zprávu nám budou moci sdělit až na Štědrý den. Diváky jsme upozornili na možnost změny a na Štědrý den jsem dopoledne šel na ředitelství, které tehdy sídlilo v dnes, žel, beznadějně pustnoucím Komorním divadle, abych se dozvěděl verdikt. Sotva jsem otevřel dveře, volala na mne vrátná: „Je to dobrý, nemocenská jí skončila.“ Otázal jsem se, zda o tom ví šéf souboru. A vrátná, dlouholetá pracovnice divadla, mi odvětila: „Ví. Je na sále. Běž za ním.“ Udiveně jsem vstoupil do baletního sálu a tam v potemnělém prostoru stál u tyče ctihodný šéf plzeňského baletu. Na můj poněkud připitomělý dotaz, co tam na Štědrý den dělá, stručně odpověděl: „Cvičím jako každý den.“

Máloco mne v poslední době tak potěšilo jako zpráva o tom, že vedení města Plzně udělilo Jiřímu Žaludovi u příležitosti jeho jubilea Uměleckou cenu města Plzně. Je to pro mne důkaz toho, že Plzeň je opravdu městem kultury – nejen ve smyslu jednorázové akce.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat