Dagmar Šašková: Při interpretaci barokní hudby mi pomohl jazz
Ve Francii již zůstala, spolupracuje s mnoha významnými soubory interpretujícími barokní hudbu, Akadêmia, Le Poème Harmonique, Les Correspondances, La Fenice, Centrum barokní hudby Versailles, Le Concert de l’Hostel Dieu, Les Traversées baroques, Musica Florea, Collegium 1704, Czech Ensemble Baroque. Zpívá po celé Evropě, v Jižní Koreji a Indii. Při tom všem stihne vychovávat s manželem dva syny, dvojčata. „Při jejich výchově se mi psychologie hodí, ale vyučovat bych ji už nemohla, na sledování nových poznatků a trendů nemám čas. S manželem pořád tak někde vlajeme, musíme toho hodně stihnout. A protože jsem oba puntičkáři, je to někdy hodně drsné, ale zvládáme to!“ směje se Dagmar Šašková.
Při povídání s ní zjistíte, že se směje často, že hovor s ní je zábavný a rychle utíká a že přestáváte vnímat čas. Pronikáte do jejích hudebních snů a tužeb a postupně zjistíte, jak dalekosáhlé jsou – jako by neměly žádné hranice. A jako by i Dagmar Šašková byla ženou bez hranic. Ale takový nápad korigujete – její plány jsou sice dalekosáhlé, zrodily se však v hlavě racionálně uvažující ženy. Jsou totiž promyšlené, postupné. Dagmar Šašková má sice daleko ke stavění vzdušných zámků, nikoliv však k odhodlání stihnout toho co možná nejvíc. „Ale máme na to jen jeden život,“ zasměje se vesele.
Ačkoliv v České republice nebývá často, začala se sem v posledních letech vracet. A nejinak tomu bylo i v letošní sezóně, když v létě na Hudebním festivalu ve Znojmě vystoupila v inscenaci raného oratoria Josepha Haydna Návrat Tobiáše, kterou nastudoval s pěvci a Czech Ensemble Baroque Roman Válek.
Rolí v barokních operách jste ztvárnila hned několik, první byla v roce 2010 Corisanda v opeře Jeana-Baptiste Lullyho Amadis v Avignonu. Nahrála jste celou řadu CD, hojně koncertujete. V jednom z rozhovorů jste se svěřila, že raději vystupuje ve scénickém provedení děl než v koncertním. Co vás na inscenacích láká?
Pro pěvce znamená inscenace užší sepětí s hudbou a příběhem. Na jevišti zpíváte zpaměti, to znamená, že si příběh musíte odžít. Ve francouzštině má slovo ‚nazpaměť‘ v doslovném překladu význam ‚projít srdcem‘, totéž je v angličtině. A to mi přijde hrozně krásné, všechno se tím vyjadřuje – nejde o mechanické naučení se, ale oproštění se od ‚papíru‘, o hluboké proniknutí do role. A pro diváka je inscenace mnohem větší zážitek – pokud se všechny složky na jevišti setkají v souhře, navzájem se umocňují a účinek je silnější. Když vidíte zinscenovaný příběh, necháte se unést nejen hudební, ale i scénickou složkou. Ve Znojmě režíroval oratorium Tomáš Ondřej Pilař. Nepohybovali jsme se ve starozákonní době, ale v době Josepha Haydna, byl to určitý druh interpretace, a zapůsobil – odvedl nás od všednosti. Bylo krásné vidět zasněné publikum, přenesené do jiného světa, mimo realitu. I interpreta vytrhne působivá inscenace z všednodennosti, žijete život někoho jiného. Ale neznamená to, že bych koncertní produkce neměla ráda – tam může divák pro změnu rozvíjet svou vlastní vizuální představivost. A pak docela jiný a krásný svět jsou písně, koncertní árie a duchovní hudba.
Věnovala jste se zpěvu od dětství?
Ano a je to vlastně hrozně nudný příběh. Zpívala jsem od mateřské školky. Báječná paní učitelka Benešová s velkým smyslem pro umění, která mi už jako maličké holčičce říkala Dagmaro, nikdy Dášo, hrála na klavír, já jsem zpívala písničky. Taky pro mě jednu písničku složila a já ji zpívala před celou školou. Pak jsem už pořád zpívala. Když přišla domů návštěva a hned mi říkali: „Dášo, zazpívej!“, tak mi to hrozně vadilo. Ale když se mě ptali, čím chci být, vždycky jsem říkala, že budu zpěvačka.
Rozhodnutí bylo tedy jasné, ale byla cesta k jeho naplnění snadná?
Jak se to vezme. Chodila jsem do ‚lidušky´ na zpěv, od deseti let jsem hrála na klavír. Věděla jsem, že chci zpívat, ale nevěděla jsem co. Rakovník je velmi muzikální město, ovšem především v big beatu a já jsem si postupně oťukávala všechny možné žánry. Hrála jsem na kytaru s dívčí kapelou, zpívala hity Beatles, se studentským big bandem Kix#Band jsem nahrála v osmnácti letech své první cédéčko, pak jsem zpívala v rockové kapele Zmatená žirafa a taky jsem byla členkou jazzové skupiny. Že půjdu studovat zpěv, ale bylo jasné. Chtěla jsem jít na konzervatoř, nevzali mě. Zkoušela jsem dostat se na HAMU v Praze, tam jsem také neuspěla. A tak jsem šla na Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni.
Jak jste se dostala od rockových a jazzových kapel ke klasice?
Na hodiny zpěvu jsem chodila ještě do Prahy k paní profesorce Jarmile Vrchotové-Pátové. Chodila jsem na koncerty Kruhu přátel hudby v Rakovníku a když mi bylo patnáct let, dostala jsem se na Pražské jaro. Byl to pro mě velký zážitek a setkala jsem se tam se starou hudbou. Nejvíc mě oslovil koncert Emmy Kirkby a Anthony Rooleyho v Bazilice sv. Jiří. Zpívala jen s loutnou, bylo to velmi intimní, mně se to strašně líbilo a říkala jsem si, že takhle bych chtěla někdy zpívat! V Plzni jsem za studií pak chodila na všechny dostupné koncerty, ale chyběla mi barokní hudba. Přišla jsem si k ní, až když jsem potkala jednoho loutnistu. Společně jsme postupně objevovali barokní repertoár, nechali si ušít barokní kostýmy a na českých hradech hráli italskou, anglickou, španělskou hudbu a skončili jsme u francouzských dvorských písní. Když jsem studovala na JAMU, chodila jsem také na některé z přednášek Akademie staré hudby v Brně. A další studia mě pak zavedla do Centra barokní hudby ve Versailles.
Čím si vás baroko získalo?
Barokní hudba se mě dotýká z více důvodů. Monteverdi řekl, že „hudba je služkou slov“, text podtržený, zdůrazněný hudbou – to je jeden z důvodů, proč je mi baroko blízké. Dalším důvodem je typ mého hlasu. Zpěv v barokní hudbě byl více instrumentální a já mám hlas instrumentálního typu. Hlas, který snadno zpívá koloratury, neumí se však rozeznít tak, jak je třeba ve velké romantické opeře. Ale když přijde na virtuózní skladbu a já mám hrozně rychle zpívat nějaké noty, jsem ve svém živlu! Ani to nemusím cvičit, jde mi to samo! Takže barokní hudba mě nejen oslovuje, ale odpovídá i mým hlasovým dispozicím.
Co vám osobně pomáhalo při studiu interpretace barokní hudby?
Nevíme, jak přesně se barokní hudba interpretovala. Zda pěvci zpívali to, co je psáno, nebo zda to, co je psáno, je jen minimální část interpretace a umělec si musel sám doplnit další věci, okrášlit vše svojí hudební fantazií. Čím více si čtete traktáty a dobové učebnice, zjistíte, že to, co je napsáno, je pravděpodobně jen zlomek toho, co interpret dělá. Jen když si vezmete basso continuo: máte jednu basovou linku, pod ní máte napsána čísla a někdy tam ta čísla ani nejsou a doprovazeč si musí doprovod sám vytvořit. My zpěváci máme také jednu linku, ale pro zpívání platí ještě řada dalších not, vrstev hudby, které na to musíte postavit. Zpětně si uvědomuji, že mi v proniknutí do systému barokní interpretace pomohla zkušenost s jazzem. Jedním ze styčných bodů mezi jazzem a barokem je improvizace. A dalším je basso ostinato, ostinátní bas – určitý opakující se sled akordů, na jehož základě vytváříte variace. Používal se na konci šestnáctého století a používá se dnes.
Nebaví vás na baroku právě tento aspekt – že je pro vás jako interpreta tvůrčí? Že jste spolutvůrcem výsledku? Tato volnost?
Ano, tu mám ráda. Barokní hudba vyzývá k tréninku hudební fantazie. Nechci říci, že v jiném žánru tento přístup není možný. Ale prostor daný barokní hudbou mi vyhovuje.
Bylo to tak od počátku?
Někoho může tato volnost svazovat. A ani mně to nebylo zpočátku příjemné. Asi jako většina studentů zpěvu jsem si poslechla nahrávku a podle ní jsem se připravovala. Ale když jsem přišla do Francie, lidé mě od tohoto postupu zrazovali. Pomaloučku jsem si v Centru barokní hudby ve Versailles začala sama psát ozdoby a diminuce. Jeden rok jsem chodila na basso continuo, kde jsem hrála na cembalo, tam jsem se naučila lépe orientovat v harmonii a uvědomila jsem si, které noty mohu do melodie přidat a které se tam nehodí. Dnes už je to pravidlo a pro zpěvní čísla si Da Capa připravuji sama.
Nevyužila jste někdy již hotovou ornamentiku?
Vím, že je zapsali bellcantisté, ale ještě jsem se k tomuto notovému materiálu nedostala. Spíše jsem si četla dobové traktáty, v nichž sami skladatelé dávají návrhy, jak vyplňovat intervaly. Na základě toho jsem si sama vyplňovala intervaly v daných skladbách. Je samozřejmě třeba držet se daného stylu, dělat trochu jiné ornamenty v italské hudbě, ve francouzské a německé, ale u těchto konkrétních věcí mi už hodně pomáhají cembalisté, kteří analyzují lépe fantazii daného skladatele a dokáží navrhnout další varianty. Neříkám, že se člověk stává tím, že si vytvoří své ozdoby, sám skladatelem, to určitě ne. Ale stává se součástí tvůrčího procesu. Všechno se pak i jinak zpívá, když si to vlastně „ušijete na míru“. Chtěla bych v tom dojít ještě dál, je to neprobádaná krajina a velmi mě přitahuje.
Láká vás improvizace jako taková?
Ve škole jsme měli hodiny improvizace a tehdy jsem si říkala, že by mě zajímala. Vyzkoušela jsem si ji později jednou při intepretaci skladby jednadvacátého století. Neuvěřitelně mě to bavilo. Jako student bych to asi nedokázala, ale teď se zkušenostmi to šlo lépe.
Pohybujeme se v baroku a klasicismu, neláká vás ale také například hudba Gioacchina Rossiniho?
Láká a moc! Sem tam jsem Rossiniho árie zpívala, ale celou roli nikoliv. Říkám si, že až budu technicky na výši, chtěla bych ho zpívat. A pořád si říkám, že na to ještě nemám. Možná už bych si to měla přestat říkat a pustit se do toho!
Také jste v roce 2014 uskutečnila v Českém centru v Paříži cyklus koncertů české romantické hudby a české hudby dvacátého století. Romantika vám tedy také není tak docela cizí.
Rok 2014 byl vyhlášen Rokem české hudby a chtěly jsme s klavíristkou Vendulou Urbanovou udělat pro České centrum v Paříži jeden koncert české hudby. Ale literatury bylo tolik, že jsme nakonec udělaly koncertů několik. Zpívala jsem především písně Antonína Dvořáka, Jaroslava Křičky, ale také Ervína Schulhoffa. Mám spoustu hudebních snů z této hudební epochy. Určitě bych si chtěla ráda zazpívat obě verze Letních nocí Hectora Berlioze a první verzi už budu zpívat teď na říjnovém koncertě v Praze s vynikající cembalistkou Monikou Knoblochovou. Obdivuji také dílo Gabriela Faurého, jeho úžasnou symbiózu klavírního a pěveckého partu, dostávám se i do období impresionismu a Maurice Ravela, to je taky tak krásný hudební svět! Asi bych si chtěla vyzkoušet úplně všechno! Ale bohužel člověk má jen jeden život. Ale já se k tomu určitě dostanu!
Zkusme říci, kteří autoři jsou vaši oblíbení a zaměřme se na baroko. Baroko je z hlediska množství autorů nesmírně pestré, ale jen málo posluchačů si to, obávám sem, uvědomuje.
Mám samozřejmě hrozně moc ráda Vivaldiho. Neuvěřitelně obdivuju Claudia Monteverdiho – člověka, který dokázal psát v jakémkoliv stylu. A jak říkáte – existuje spousta autorů a spousta krásné barokní hudby. Z italského prostředí se mi vždycky líbila hudba Benedetta Ferrariho, Girolama Frescobaldiho, z německého Dietricha Buxtehudeho – skladatele, který ovlivnil celou generaci komponistů. Hodně jeho skladeb jsem zpívala na absolventském koncertu ve Versailles a později nahrála celé CD s jeho překrásnou hudbou. Mám také ráda hudbu Heinricha Schütze, Johanna Hermanna Scheina. Z francouzské hudby miluji svět Marc-Antoine Charpentiera, Étienna Mouliniého, působivé skladby má velký nestor francouzských dvorských písní Antoine Boesset. Mám velmi ráda Jopsepha Bodina de Boismortiera, který napsal Čtvero ročních dob (ale pro různé hlasy), a tak bych mohla pokračovat ještě další hodinu!
Jistě je zajímavé, že se v hojné míře objevují nové a neznámé barokní skladby. Není baroko přitažlivé i tím, že ač staré, je vlastně nové?
Já sama objevuji české barokní skladatele, protože v Čechách se pohybuji málo. Samozřejmě Jan Dismas Zelenka je významné jméno, ale s dalšími se vlastně seznamuji. České autory, jakými jsou Jan Ignác Brentner, František Xaver Richter, Heinrich Biber, Josef Kohout – ty znám jen z dálky a chtěla bych se s jejich díly blíže seznámit. Zjistila jsem, že mnohá jejich díla jsou uložena ve Francii a doufám, že se k nim dostanu. Velkým objevem pro mě bylo seznámení s vokální hudbou už klasicistního skladatele Antonína Rejchy, ke které mě dovedla česká muzikoložka Mgr. Jana Franková, Ph.D.
V inscenaci Rejchovy francouzské komické opery Gusman jste účinkovala v loňském roce na Olomouckých barokních slavnostech.
Měla jsem tam také recitál s varhaníkem Jaroslavem Tůmou z děl právě Antonína Rejchy a Josefa Kohouta, českého barokního loutnisty, který pobýval částečně v Paříži a částečně ve Vídni. A v následujícím ročníku festivalu přišla Veronika Mannová s nápadem inscenace této komické opery pod taktovkou Jakuba Kydlíčka. Francouzské dialogy se přeložily do češtiny a zpívané části jsme nechali v originále. Moc ráda na to vzpomínám.
V poslední době jste se do České republiky vracela poměrně často.
Teď jsem tu byla několikrát, ale spíše v letních měsících. Začala jsem spolupracovat s Romanem Válkem a jeho Czech Ensemble Baroque, před tím jsem spolupracovala s Václavem Luksem, ještě dříve s Musicou Floreou a Markem Štyrclem.
Letos jste se také účastnila Letní školy barokní hudby. Jaké pedagogické rady dáváte svým žákům?
Sama jsem prošla třídami několika pedagogů, k tomu přistupují i mé vlastní zkušenosti. Říkám jim, že především si musí člověk uvědomit, jaký má typ hlasu a co je pro něj vhodné. Pak je důležité osvojit si takovou pěveckou techniku, která udržuje hlas dlouhou dobu. Tu se však nelze naučit ze dne na den, vyžaduje to pravidelnou disciplínu a trpělivost. Myslím si, že pro začínající pěvce je právě barokní hudba zdravá věc. A nesmíme zapomenout na to, že pěvecká technika je samozřejmě důležitá, ale neméně důležitá je hudební myšlenka, kterou musíte jako pěvec mít.
Myslíte si, že můžeme dnes hovořit o boomu barokní hudby? Zaznamenáváte zvýšení počtu jejích posluchačů?
Jsem opravdu moc ráda, že je čím dál víc lidí, kteří se zajímají o barokní hudbu a kteří se nebojí přijít na koncert. Stále se mi však stává, že nás třeba zařadí do programu klasického festivalu, kde ovšem figurujeme jako jeden jediný koncert barokní hudby. Zrovna nedávno na koncertu u Bordeaux se to stalo. Na takovém festivalu jsou lidé, kteří loutnu nebo violu da gamba vidí poprvé v životě. Je to pro ně šance seznámit se s tímto hudebním obdobím a třeba najít v barokní hudbě zalíbení. Ale jsou tu i tací, kteří barokní hudbu neznají, a proto na ni nepřijdou. Je to obrovská škoda – jde přece o hudební období, o tradice, z nichž vyšli další skladatelé. Je to nesmírně důležitá epocha v dějinách hudby a neměli bychom ji opomíjet.
