Další pohled na novou brněnskou Carmen

Prosper Merimé (1803-1870) napsal asi svou nejslavnější povídku jaksi mimochodem, sám velmi nevěřil tomu, že bude vydána. Svou slávu si autor Carmen vydobyl dosti nezvykle. Pod jménem Clara Gazel (španělská herečka) vydal několik pseudo španělských her, které zaujaly. Až když se příběhy, často dosti skandální, rozšířily nejenom ve Francii, vyšlo najevo, že je všechny napsal intelektuální uličník Merimé. Možná by se na autora ve vzrůstající mnohosti kvalitních literátů devatenáctého století téměř pozapomnělo, kdyby si mladý skladatel Georges Bizet, autor několika děl (jednoaktová opera Djamileh, orchestrální suita původně ke hře L’Arlésienne) nevybral jednu povídku jako námět libreta nové opery. Bizet byl do té doby skladatel, který se musel živit kondicemi ve hře na klavír, dokud nesáhl po textu Carmen. Nevelmi úspěšný spisovatel měl být zhudebněn nevelmi úspěšným skladatelem. Ovšem stal se zázrak. Jistě díky iniciativě ředitele pařížské Opéra Comique A. de Levuenta, který ke spolupráci Bizeta vyzval a dohodil výborné libretisty, kteří už proslavili svými texty Jacquese Offenbacha, Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho.

Pařížská premiéra ale v březnu 1875 skončila fiaskem. Dlouho očekávaný kus, kolem kterého nadělali novináři hodně hluku (kdo bude zpívat Carmen, proč se premiéra odkládá, proč se hudebníkům jejich party nelíbí, proč musí hlavní hrdinka v závěru umřít a proboha, ona prý bude ubodána…). Bizet zvolil v opeře, místo již v té době obvyklých recitativů, dramatické dialogy a na to také diváci nebyli zvyklí. Prostě v opeře se má jenom zpívat. To není opereta. Carmen se však hrála dál a měla vyprodáno. Už proto, že se o skandálním díle mluvilo a diváci chtěli „tu ošklivost“ vidět. Až premiéra ve Vídni v říjnu 1875 zaznamenala kolosální úspěch. Místo činoherních dialogů se hrály recitativy, na které byl divák zvyklý. Vídeňské slávy a následně inscenování Carmen v celém operním světě se žel Bizet nedočkal. Umírá v červenci 1875, ve třiceti sedmi letech, na selhání srdce, i když jako silný kuřák celý život trpěl především dýchacími potížemi. V ten večer, 3. června, si byl zaplavat v Seině a… zemřel.

Brněnský operní dům se setkal s Carmen už nejednou, ale ještě nikdy nebyla inscenována ona původní verze s dramatickými dialogy. Zvědavost pro mne byla dvojnásobná, protože jsem tu operu viděl před dvěma měsíci v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zpívala Carmen jedna z nejlepších současných interpretek tohoto žánru, krásná lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča a Dona Josého zpíval stálý host Met, dnes neméně slavný Ital Roberto Alagna. Dirigoval stálý dirigent Met, Kanaďan Yannick Nézet-Séguin.

Jaká tedy byla brněnská Carmen v porovnání s tímto hvězdným obsazením v Met? Začnu trochu nezvykle interprety, když sem se už o nich zmínil. Pokud jsem v New Yorku přijímal výborný pěvecký výkon jaksi samozřejmě, v Brně jsem měl pocit, že jak Carmen, tak Don José, Escamillo, i Micaëla se zhostili svých rolí na jedničku. Maďarská mezzosopranistka Atala Schöck je absolventkou Hudební akademie Ference Liszta v Budapešti. Pravidelně spolupracuje s řadou předních evropských divadel, jako jsou například Maďarská státní opera, Státní divadlo Frankfurt, bruselské Théâtre de la Monnaie, Theater an der Wien, Teatro de la Maestranza Sevilla, Opéra Nationale de Paris, Teatro Regio Torino. Její úspěchy byly už předem zárukou, že bude tato Carmen kvalitní. Překvapila kromě zpěváckého výkonu i její herecká kreace. Na jevišti jsme viděli opravdu osudovou ženu, zdroj neštěstí pro své okolí i pro sebe.

Italský tenorista Luciano Mastro má za sebou také bohatou pěveckou kariéru s mnoha úspěchy. Zpíval například v Teatro Massimo Palermo, Teatru Wielkim ve Varšavě, Teatro Comunale di Bologna, v Slovenském národním divadle Bratislava, Státním divadle Košice, Národním divadle v Praze, Státní opeře Praha atd. V Janáčkově opeře Národního divadla Brno debutoval v roli Pinkertona (Madama Butterfly) a pravděpodobně jednou z jeho nejúspěšnějších rolí bude ta v opeře Carmen. Opět je dobré pochválit i jeho herecký projev, zamilovanost, nerozhodnost, vzpouru i bezmoc. To všechno bylo slyšet v jeho hlasovém projevu i vidět v herectví.

Svatopluk Sem jako Escamillo byl na svou roli nejenom pěvecky ideálně vybaven hutným hlasem, ale i svým vzezřením je to skutečný toreador, kterého musí ženy milovat. Pravidelně hostuje na řadě operních scén České republiky, jako je Národní divadlo v Praze, Státní opera Praha, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Jihočeské divadlo České Budějovice, Národní divadlo Brno nebo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Zpěvák hostuje na koncertních jevištích v Japonsku, Dánsku, Jižní Korei, Rakousku, Španělsku, Německu, Rusku nebo Anglii. Svatopluk Sem má předpoklad stát se v rolích operních hrdinů žádanou postavou evropských scén.

Konečně se dostanu tam, kde jsem vlastně asi měl začít. Režie, orchestr, kostýmy sbor, balet. Tomáš Pilař je zkušený (byť relativně mladý) režisér, který je úspěšný nejenom na domácí scéně v Plzni. V roce 2009 byl vybrán do finále Linbury price v Londýně jako vůbec první český režisér a v témže roce se umístil na třetím místě v mezinárodní režisérské soutěži vyhlášené Janáčkovou operou. Mimo to je nositelem stipendia Bayreuther Festspiele 2011. Je jedním z nejtalentovanějších mladých Čechů vyhlášených časopisem Forbes. Dokázal to i ve své koncepci inscenace Carmen v Brně.

Zřejmě i díky dramaturgii Patricie Částkové vybrali ze dvou možností inscenování Carmen tu první, méně častou, tedy jde o návrat k Bizetovi. Carmen s mluvenými dialogy. (Většinou se ve světě – i v Met – inscenuje ta vídeňská verze z recitativy.) Pilař spolu se scénografem a kostymérem Alešem Vlašákem (je znám z několika inscenací v Městském divadle v Brně, hostuje se svou scénickou tvorbou v Evropě) vymysleli jednoduchou a funkční scénu. Na točně je sestava velkých beden, ve kterých, jak později poznáme, jsou tabákové listy. Proč by ne, když se vše točí kolem děvčat ze španělské tabákové továrny. Úsporný náznakový prostor obecně vyhovuje, ne vždy však podpoří atmosféru (hospoda, doupě pašeráků ve skalách). Ale proč ne? Ať si divák dotvoří scénu ve své fantazii. Ne tak docela jsem se ztotožnil s kostýmy (Aleš Valášek).

Posun do první poloviny dvacátého století by nevadil, vždyť příběh je nadčasový. Ale jednotné kostýmy dělnic továrny, téměř uniformita pašeráků, tam už výtvarný minimalizmus atmosféru inscenace oslabuje. Když se cikánka Carmen také objeví v dlouhém „pašeráckém“ tmavém plášti, tak má co interpretka dělat, aby svým zpěvem a herectvím, sugestivní barvou hlasu přesvědčila diváka, že je to tatáž cikánka. Škoda. Jinak režisér používá v Carmen klasické i nové rekvizity. Pomeranč, květy, letáčky, ale také tabákové listy, které „prší z nebe“. Je to působivé. Stejně tak účelně jsou využité světelní střihy (Daniel Tesař). Zvláštní pochvalu si zaslouží promyšlená choreografie tanečních vstupů (Ladislava Košíková). Je tak rafinovaná, že necítíme předěl v mizanscénách a tanec je součástí celého projevu protagonistů na jevišti. Ještě děti – bylo moudré využít celý potenciál Bitzetovy představy o dětech v inscenaci, bylo moudré v těchto pasážích využít vše, co Bizet napsal, i když se tak často děje. (Například v předchozí brněnské inscenaci Carmen byly děti hodně proškrtány.)

Celkový dojem z nové Carmen je velice příznivý. I když (snad díky kostýmům a minimalistické scéně) se tak docela nenaplnila představa, kterou výborně popsala dramaturgyně Patricie Částková: Pokud by se konala anketa o femme fatale opery, pak by jistě zvítězila španělská cikánka Carmen. Příběh sám má však mnohem více vrstev, nejde tu jen o přelétavou a nespoutanou lásku Carmen, se kterou se žárlivý José nedokáže vyrovnat. Je to především střet dvou zcela rozdílných světů – spořádaného, úhledného světa Josého a Micaëly ovládaného dopředu danými pravidly a světa cikánů a pašeráků žijících ze dne na den, bez zákonů a ovládaného okamžitými impulzy. Co se stane, když se tyto dva světy střetnou…? Právě tyto dva světy měla asi důsledněji oddělit scéna, kostýmy. Pěvecky i herecky byla opera naprosto v pořádku. I přes tuto menší výhradu rád konstatuji, že nová Carmen v Janáčkově opeře v Národním divadle Brno je úspěšná a zaručuje diváckou návštěvnost. Titul bude jistě dlouho repertoárovou stálicí na této operní scéně.

Hodnocení autora recenze: 90%

Georges Bizet: Carmen
Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Patricie Částková
Sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Dětský sbor Brno
Premiéra 18. března 2016 Janáčkovo divadlo Brno

Carmen – Atala Schöck
Don José – Luciano Mastro
Micaëla – Daniela Straková-Šedrlová 
Escamillo – Svatopluk Sem
Zuniga – David Nykl
Mercédés – Lenka Čermáková 
Fransquita – Andrea Široká 
Le Remendado – Petr Levíček 
Le Dancaïre – Igor Loškár 
Morales – Jiří Brückler

www.ndbrno.cz