Dance Brno 2019: Současný balet Made in Italy

Spellbound se v inscenaci Rossini Ouvertures vydává na snovou cestu lemovanou mnoha vzpomínkami a postavami, které vyprávějí příběh o muži osamělém, veselém, smutném i statečném. Tyto vzpomínky a postavy obývají symbolickou a tajemnou strukturu, která není ničím jiným než velkým archivem, tajným domem Rossiniho, který zachoval, katalogizoval a proměnil ve sbírku svých kouzel, jídel a lásek. Dům, ve kterém se mísí chutě a barvy rušného života, který není prost strachů a problémů a je poznamenán dlouhou chorobou. Vždy byl však vzrušující, smyslný a tělesný. Rossiniho život byl plný života. Pro choreografa Maura Astolfiho je uvedení díla Rossini Ouvertures způsob, jak vzdát hold tomuto nádhernému umělci.

Gioachino Rossini byl významný italský hudební skladatel první poloviny 19. století, který proslul především jako autor oper, z nichž nejznámější je Lazebník sevillský podle Beaumarchaisovy hry. Je o něm známo, že žil intenzivním společenským životem, svou hudbou i dandyovským stylem oblékání a labužnictvím. Dodnes můžeme najít na jídelním lístku vybraných italských restaurací např. hovězí steak s kouskem kachní paštiky označovaným jako tournedos á la Rossini. Vedle toho však trpěl i bipolární poruchou, dlouho bojoval s rakovinou a také pohlavními nemocemi.

Poživačná radost ze života, ale i frustrace, obsese a strach ze smrti

Opona je spuštěná a zpoza ní se vyplazí beztvará černá skvrna bez obličeje, která na sebe bere lidskou podobu. Přitáhne si velkou tašku, dá do ní červený míč a zase zmizí. Je to věčný stín, který doprovází skladatele ke konci jeho života. Je symbolem nemoci, strachu ze smrti, ale možná i jeho múzou nebo společnicí v samotě.

Opona jde nahoru a před námi se objeví záhadná skříň plná šuplat, zásuvek a pojízdných komponentů. Je to taková Pandořina skříňka, ze které vylézají Rossiniho vzpomínky a běsi. Její kompaktní hmota se dá odlehčit otevřením přihrádek či intimnějším osvětlením. Choreograf ji také maximálně využívá jako překážky, na kterou se dá vyšplhat nebo se po ní ve vzduchu procházet či dokonce „levitovat“.

V představení účinkuje 9 tanečníků, z toho čtyři páry a hlavní postava muže, což je sám Rossini, bledý s kudrnatým culíkem oblečený do jednoduchého kostýmu s dobovými náznaky. Řada tanečníků ladí svá těla podobně jako hudebníci své nástroje. Přichází dirigent – Rossini – a velká přehlídka jeho předeher může začít. Rossini Ouvertures oslavují ze začátku radost. Choreograf pracuje nejprve ve více plánech, čímž individualizuje jednotlivé postavy. Hudba s jasnou melodií, bujarým rytmem a čitelnou harmonickou strukturou většinou spěje ke crescendovému vrcholu. Je to veselý večírek, na kterém se jí, pije a šílí až k sexuálním orgiím. Choreografický slovník využívá nohy klasicky vytočené, ale i vtočené pozice, vysoké secondy, čisté pirouettes spolu s obrovským množstvím drobných izolovaných pohybů, které jsou vycizelovány do nejmenšího detailu. Jakési šílenství se stává choreografickým principem. Tanečníci skáčou, třesou se, jako by spolkli roj komárů. A když se ocitnou v duetech a triích, jejich končetiny se vášnivě, rychle a složitě propletou jako v Kamasutře.

Následuje intimnější část. Zklidněný duet v tichu přináší svůj dramatický moment. Využívají se pády a údery na stěnu. Rossini je uvězněn ve svých zlých myšlenkách. Tělo zůstává v křeči, nereaguje, je ve svém světě. Sbor s ním manipuluje, je to taková hra na „schovávanou“, která končí znuděnou ženou na jeho rolujícím se těle. Nejznámější část z Lazebníka sevillského byla pojatá jako parodie u holiče. Na slavný pochodový rytmus se tanečníci snaží o pohybový humor, ale ten tu příliš nefunguje. Nabízí se srovnání s Kyliánovskou nadsázkou a parodií zvetšelého baletu. V tomto případě však Astolfi může hodně zlepšovat. Jeho neustálé šílenství je velmi působivé, ale je ho možná až příliš.

Závěr inscenace se mění. Tady jakoby choreografovi už dochází dech a spoléhá na výtvarné obrazy. Tanečníci nejsou lidmi, ale zlými představami, duchy, vidinami, které přináší pocit něčeho nebezpečného. Ze skříně se stává postel, Rossini zůstává téměř nahý, objevují se náznaky šílenství vyjádřené atakem černého stínu v prostoru „bílé mlhoviny“. Nad ním se vznáší žena zavěšená na prostěradle, halucinogenní zlý sen. Černá postava se neustále vlní jako bezpáteřní červ. Objevuje se obraz „levitující“ ženy mezi třemi muži. Tento surrealistický moment končí záhrobní hostinou, které se účastní všichni. Sbor tančí jakýsi společenský tanec, černá postava Rossiniho omotá a on se ují k smrti jako ve Ferreriho Velké žranici.

Co se naopak choreografovi plně daří, je cit pro Rossiniho. Koresponduje s jeho extrémní silou a energií. Nechme na závěr promluvit choreografa: „Strávil jsem spoustu času přemýšlením o tom, jak převést Rossiniho kompozičního génia do baletního pohybu. Necítil jsem to tak, že by to byla abstraktní tvorba – hledal jsem a ‚cítil‘‎, jak vyjádřit vibrace jeho hudby. Doslova jsem se nechal unést a byl to naprosto jedinečný zážitek. Jak napsal Alessandro Baricco, Rossiniho hudba je opravdu ‚organizované šílenství‘‎. Intenzita, čistý chaos, zděšení, schizoidní útěk… ale tím útěkem vytvořil něco, co už se později nikdy nemohlo opakovat.“

Spellbound Contemporary Ballet nám nabídl inspirativní večer plný choreografických nápadů, jiskřivé Rossiniho hudby a hlavně vynikajících virtuózních tanečních výkonů. V současné době do sebe klasický balet vstřebal plasticitu a ostrost rozbitého a rozkouskovaného těla a dnešní tanečníci se dokáží hýbat v jakémkoli choreografickém stylu. V Rossiniho Ouvertures si zaslouží poklonu nejen hlavní představitel, ale všichni jeho interpreti. Byli vlastně bezchybní.

Rossini Ouvertures
Hudba: Gioachino Rossini
Choreografie a režie: Mauro Astolfi
Světelný design: Marco Policastro
Scénická koncepce: Mauro Astolfi, Marco Policastro
Scénografie: Filippo Mancini
Kostýmy: Verdiana Angelucci

Psáno ze dne 22.6. 2019, v 19 hod. v Janáčkově divadle Brno