Daniel Záboj o Spící krasavici v Liberci, Hana Turečková Polanská o odkazu moderny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Od dětství se o výtvarné umění zajímám. Doma jsme měli spoustu knih, protože maminka učila výtvarku, a tak se to stalo přirozenou součástí mého života. Poté jsem vystudovala bakaláře na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy – obor dějiny křesťanského umění, který mi otevřel fascinující svět středověkého a novověkého umění. Poslední tečkou bylo setkání s mým druhým manželem Filipem Polanským, který je galerista a seznámil mne se světem současného umění. To mne asi ovlivnilo nejvíce. Umělci totiž velmi často pracují s tělem a pohybem, jejich pohled je však naprosto odlišný od všeho, co jsem do té doby znala.

O modernu a meziválečnou avantgardu jsem se začala zajímat proto, že pracuji převážně s malířem Vladimírem Houdkem, jehož dílo silně k této době odkazuje. Toto období je mi velmi blízké a obdivuji dílo Oskara Schlemmera – jeho experiment: divadlo Bauhaus. Tomuto géniu se dnes po více než sto letech dostává opět velké pozornosti a na jeho myšlenkové koncepty různými způsoby navazuje spousta vynikajících umělců postmoderny i aktuálních současných umělců.

Kteří autoři jsou pro tebe největší inspirací?

Jak už jsem řekla, nyní je to především Oskar Schlemmer a jeho komplexní pojetí jeviště. Fascinuje mne u něj jednota scény, kostýmu, choreografie a hudby (nesmí se zaměňovat s gesamtkunstwerkem Richarda Wagnera), spojení s filozofií a konceptem jeviště jako magického prostoru. Nesmírně obdivuji také Nižinského a mám velmi ráda umělce éry postmoderního tance, kde se také přestalo rozlišovat mezi uměním výtvarným a tanečním a vznikaly fúze, které navždy změnily naše vnímání tance. Také mne baví konceptuální francouzský Non-dance a částečně francouzský nový cirkus, ten, který vychází z myšlenek Oskara Schlemmera.

V tvé práci se tanec stává čím dál minimalističtější složkou – proč a kam až chceš dojít? A co tomu říkají tanečníci interpreti?

Je to zájmem o základ a podstatu. Začátek tvorby pro mne znamená jít do jednoduchosti a jasnosti. Mám ráda logické a analytické postupy, ráda o tanci a choreografii přemýšlím. Někdy to může vypadat, že je to prostoduché a naivní, ale risknu to. Na tanci mne už vůbec nezajímá výkon ve smyslu, kdo dál, víc, výš a tak dále, nebo vyjadřování explicitních emocí a vyprávění příběhů. Tělo a jeho pohyb na jevišti, i když je minimalističtější, však nepodceňuji. Ty nejjednodušší věci jsou často ty nejtěžší, protože nic neschováte a nemůžete zakrývat to, že svému tělu úplně nerozumíte. Taneční interpreti jsou různí a různé jsou jejich reakce na moji tvorbu. Často je to bohužel otázka nedostatku času a možnosti více do hloubky s tanečníky sdílet myšlenkové postupy.

Ve své tvorbě bych ráda znovuobjevila pro sebe znak – gesto a jeho smysl. Ráda pracuji s geometrií a stereometrií a s geometrickými objekty. Na rezidenci ve Studiu Alta jsem s Marií Gourdain otevřela otázku objektu, který přebírá pohyb namísto těla, nebo otázku, jakou formu dnes ještě představení vlastně může mít.

Levitace – Vladimír Houdek & Hana Polanská Turečková (zdroj Studio ALTA)

Sama říkáš, že se zabýváš něčím, co tu už vlastně bylo – proč je podle tebe důležité vracet se k minulosti, čím může pomoci současnému umění v jeho vývoji?

Zabývat se tím, co už bylo, znamená poznávat, a to samo o sobě je pro mne důležité. Pokud to mám vztáhnout přímo na choreografii, pak poznávat historii tance a jeho vývoj je nejen nesmírně vzrušující, ale ukazuje mi, že řeším stejné problémy jako generace přede mnou – otázku formy, obsahu, výrazu, tématu, metody zpracování a také motivaci. Každá doba má samozřejmě své vlastní, odlišné výrazové prostředky, v tom je kultura západního světa velmi specifická a dvacáté a jednadvacáté století se zdá ve vývoji tanečního umění nesmírně bohaté.

Jsem zastánce názoru, že bez poučené návaznosti na historický vývoj nelze jít dál a honba za originalitou je trochu naivní. Je to jako v každém jiném oboru: musím nejdříve dobře poznat to, co bylo, jít do hloubky a k základům, a pak teprve na tom stavět. I když čerpám z myšlenek minulosti, neznamená to, že dělám přesně to stejné, není to možné, protože jednoduše naše těla jsou jiná a zasazená do jiných kontextů.

Hana Polanská Turečková (foto archiv umělkyně)

 

Tanečník nebo výtvarný objekt?
Film Levitace v sobě dobře zahrnuje principy, které Hanka Polanská Turečková vysvětluje. Zdá se dokonce, že na filmovém plátně fungují mnohem organičtěji než na jevišti, protože film se vyvazuje ze základní časoprostorové jednoty, kterou nelze obejít v divadle – divadelní představení je kontinuální proces, v drtivé většině se musí odehrát na jednom místě a zdánlivou dekonstrukci času a prostoru lze provést jen prostřednictvím lightdesignu a scénografických proměn. Film díky střihu dokáže měnit svůj vnitřní rytmus mrknutím oka.

Levitace – Vladimír Houdek & Hana Polanská Turečková – vizuál (zdroj Studio ALTA)

V Levitaci, která už objela několik zahraničních festivalů, jsou ústředními postavami dva tanečníci či tanečnice – pohlaví či gender je již irelevantní, protože tančící těla jsou redukována na pohybující se objekty díky kostýmům, které právě nápadně připomínají některé kubistické kostýmy z éry taneční avantgardy. Pohyby těchto figur, připomínajících loutky vedené externí silou, jakési zajatce, jsou minimalistické a základní dráhy se omezují na několik: krátkou přímku (končetiny nebo to, co mají místo nich), kruh a spirálu. Kruhový pohyb dominuje jako vyšší princip i scénickému prostoru, neboť postavy se pohybují na kruhové desce, která se sama v pravidelném kruhu otáčí. Pohyb takto zachycený, snímaný střídavě zboku a shora, vyvolává uhrančivý pocit jako malá pohybová meditace. Barvy jsou redukovány na černou a bílou (tak jako v posledních autorčiných choreografiích). Citlivý střih udržuje přiměřené napětí a filmu velmi pomáhá i autorská hudba s nádechem mysticismu (Jan Bubák). Ačkoli je film natočen v reálném prostředí s tanečníky, budí dojem animace, jakou by bylo možné docílit technikou motion capture. O trik ale skutečně vůbec nejde.

Domnívám se, že filmové plátno skutečně snese víc než jeviště. Autorská hudba je vždy bezpečnější volba než choreografie na existující skladbu, ať už je komorní, symfonická, taneční… Vzájemná komunikace pohybu a hudby, pokud vznikají spolu, je citelná. Abstrakce a minimalistický pohyb, díky jehož užití se tanec blíží výtvarnému umění, se kupodivu na plátně stávají fascinujícími, zatímco na jevišti diváka přepadá netrpělivost. Jen tím ilustruji, jak se tytéž prostředky mohou stát iniciátory naprosto odlišných vjemů a reakcí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat