Daria Klimentová: Myslela jsem, že skončit bude jednoduché. Byl to ale velký šok

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Letos uplyne patnáct let od okamžiku, kdy jsem začala International Ballet Masterclasses v Praze organizovat. Byl to na začátku velký risk, ale povedlo se. Jsem hrdá na to, že jsem Češka, a chtěla jsem mistrovské kurzy pořádat právě tam, odkud pocházím. Mám ohromnou radost, že mohu každoročně do naší krásné Prahy přivézt velké hvězdy a jedny z nejlepších světových pedagogů.

Začínala jsem v době, kdy se tu nic takového nedělo, a měla jsem pocit, že musím otevřít dveře a dát Čechům možnost nahlédnout do baletního světa. Tanečníci se mohou osobně setkat s těmi největšími hvězdami a spoustu věcí se od nich naučit. Čeští tanečníci si mohou porovnat svou úroveň se zahraničními a samozřejmě i naopak. Jako pedagogy zvu například i šéfy různých souborů. Je to pro ně možnost vybrat si z řad studentů šikovného tanečníka, pro tanečníky jde naopak o dobrou příležitost ukázat se jim. Přijíždějí do Prahy z nejrůznějších škol, mají různou baletní techniku, i pro mě samotnou je velmi zajímavé vidět, co se děje ve školách po celém světě. Myslím, že máme na kurzech skvělou atmosféru, protože většina tanečníků se na ně ráda vrací. Vybudovali jsme si za ty roky velké jméno, které je nyní v baletním světě jedním z těch nejprestižnějších.

Daria Klimentová na International Ballet Masterclasses v Praze – léto 2016 (foto archiv D. Klimentové)

Dvoutýdenní workshopy převážně klasického tance se konají každé léto nejen v Praze, ale nově už i v Tokiu, pokud se nepletu, že? I tam se je chystáte mít pravidelně?

Ano, Masterclasses pořádáme už i v Tokiu, letos v létě na nich budu učit podruhé. Doufám, že i tam nás pak čeká minimálně ještě dalších patnáct let. (směje se)

Vím o vás z několika dokumentů režiséra Martina Kubaly a z různých rozhovorů, že jste spíš introvertně založená. Je pro vás tedy velký rozdíl stát na jevišti a před kamerou?

Samozřejmě, že je pro mne horší stát před kamerou. Musím navíc mluvit a na to já nejsem zvyklá. Celý život tančím v tichosti. Tanec je vizuální umění a my baletky prostě mluvit neumíme. Martinovi Kubalovi trvalo hodně dlouho, než ze mě něco dokázal dostat. On je ale velmi trpělivý člověk, který když vidí, že to nejde, tak mě nikam dál netlačí. Dáme si pauzu, v níž se odreaguji, on pak navodí volnou přátelskou atmosféru a já mu řeknu do kamery to, co bych normálně neřekla. Jsem velmi citlivá a několikrát jsem mu od kamery i utekla. Balet je umění okamžiku. Proto je na druhou stranu samozřejmě krásné, že Martin navždy zaznamenává to, co je normálně živé jen v tu jednu chvíli. Malíř namaluje obraz, který zůstane zvěčněný navždy, my ale odtančíme představení, po kterém jinak zůstanou jenom pocity.

Jak jste si vloni na podzim užila návštěvu festivalu Zlatá Praha a slavnostní premiéru části cyklu Taneční příběhy Darii Klimentové, který pro Českou televizi natočil právě Martin Kubala? Neplánujete spolu točit zase někdy něco dalšího?

Na Zlaté Praze jsem strávila moc hezký večer. Seznámila jsem se tam se spoustou zajímavých osobností. A s Martinem budeme vždycky něco točit, v plánu jsou například moje Masterclasses v Tokiu.

Daria Klimentová na Zlaté Praze (foto archiv D. Klimentové)

Dostanete se domů často? A chtěla byste se v budoucnu v Čechách nějak víc angažovat?

Do Prahy jezdím každých šest až sedm týdnů. Mám Prahu ráda, mám tam rodinu a přátele. Momentálně se nijak zvlášť angažovat nechci. Byla jsem teď nedávno pozvaná Václavem Janečkem diskutovat se studenty na AMU a dát jim pár baletních tréninků. Jako hosta mě pozval i Mário Radačovský, šéf baletu v Brně, tam bych měla vést tréninky a pracovat se souborem.

Už se pomalu rýsuje, čím bude vaše šestnáctiletá dcera Sabinka? Zdědila nějaké vlohy po vás či po vašem manželovi?

Sabinka je na rozdíl ode mě dobrá v matematice, já umím počítat jenom do osmi, jak je při baletním tréninku zvykem. (směje se) Zajímá se o vědu, astronomii a angličtinu. Ani já, ani můj manžel (poznámka autorky: britský světelný designér Ian Comer) nic takového v hlavě nemáme. Čte hodně knihy, ráda hraje na klavír. Ani to nemá úplně po mně. Moje maminka s oblibou v nadsázce říkala, že v dobách, kdy jsem já doma hrávala na klavír, zemřel náš soused, protože měl hned za zdí ložnici a zkrátka to mé hraní nevydržel. (směje se) Uvidíme, kam Sabinku její cesta povede.

Kromě tanečního mistrovství obdivuji vaše fotografie a talent zachytit moment. Zbývá vám ještě na focení při vašem vytížení vůbec čas?

Během posledních šesti let, kdy jsem tancovala, jsem nefotila vůbec nebo jen úplně minimálně. Nebyl na to čas, neustále jsem cestovala a velmi intenzivně tancovala. Užívala jsem si každou minutu. Vždycky jsem šla na jeviště s tím, že je to možná moje poslední představení. Od té doby, co víc učím, než tančím, mám na fotografování daleko víc času. Jednou tak možná z mých fotek vznikne i kniha. (usmívá se)

Děkuji za rozhovor.


Vizitka:
Daria Klimentová (1971) se narodila v Praze. Když jí bylo pět let, začala se věnovat gymnastice a coby budoucí olympijský talent byla svěřena do péče špičkových trenérů. V deseti letech pak zahájila svá studia na pražské Hudební a taneční konzervatoři. Její učitelé v ní i zde okamžitě rozpoznali velký talent a potenciál. Během školních let se zúčastnila mnoha mezinárodních baletních soutěží včetně Prix de Lausanne (vyhrála ocenění pařížské Taneční nadace) a Mezinárodní baletní soutěže v Pretorii (získala zlatou medaili). Po osmi letech Daria konzervatoř absolvovala s vyznamenáním a okamžitě jí byla nabídnuta sólová smlouva v baletním souboru Národního divadla v Praze, kde působila tři roky. V roce 1991 (jen dva roky po pádu komunismu v Československu) přišla nabídka angažmá v souboru Capab/Kruik Ballet v Kapském Městě v Jihoafrické republice.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat