„… dát přednost rozpuštění před nemravnou existencí.“

  1. 1
  2. 2

Josef Vlach
Mám před sebou starou fotografii Talichova Českého komorního orchestru z roku 1947. U prvního pultu houslí sedí vedle Jiřího Nováka útlý, snad až příliš útlý mládenec. A už v tom, jak sedí, člověk tuší, jak asi hraje. Zkuste si někdy soustředěně sednout. To se musí umět, člověk se to může naučit, i když to dá dost práce, ale taky to musí mít v sobě. Někdo – například Josef Vlach – má ale v sobě schopnost pracovat a hrát, nejen když jde o něco, ale vždycky, jako když jde o všechno. Jako by v sobě nesl osudy a životy všech těch prostých a v denním životě statečných lidí z okolí Ratměřic na Voticku, kde se narodil a kde vyrostl. V tom chudém, sukovsky laděném kraji vesnických muzikantů, dědiců starých kantorských tradic. Něco z toho všeho si vozí s sebou po celém světě. Dnes ovšem už dlouho ne přeútlý mladíček, v obličeji vlastně jen oči. Robustní, pevně na nohou stojící kumštýř, tvůrce Vlachova kvarteta, obnoveného Českého komorního orchestru, pedagog, dirigent. Ale taky táta dvou chytrých děvčat, jehož velkým štěstím je moudrá manželka, která umí (kromě toho, že rozumí hudbě a Josefu Vlachovi) výborně vařit.

„Ale my přece nežijeme proto, abychom jedli. Jíme, abychom mohli žít.“ Josef Vlach to neříká jako heslo k publikování, opravdu si to myslí. A nejen myslí, žije podle toho. To jest žije vpravdě jednoduchým, prostým životem. Jako každý reprodukční umělec je odsouzen mnoho času žít mimo domov, na zájezdech v zahraničí i u nás. To znamená jíst v restauracích. Od nejjednodušších až po vybrané. Podle toho, v jaké je kvarteto nebo komorní orchestr situaci a společnosti. Z toho hlediska se tedy Josef Vlach a myslím, že i celá řada našich jiných umělců, na zájezdy moc netěší. Ne proto, že by jídlo venku nebylo dobré, je příliš jiné a zejména při delších cestách si organismus vlastně neustále musí zvykat na jinou stravu. Člověku se stýská bez toho po domově čím dál tím víc, a čím je cesta delší, tím víc se těší. Například i na nejmilejší jídlo. A teď každý jistě čeká, co to bude. Co kdybychom tedy odpověď odložili a snažili se sami představit si, pokud Josefa Vlacha známe, co mu jeho paní uvaří první den po návratu z nějakého velkého zájezdu. Než na to přijdeme, připomeneme si znovu Vlachovo dětství v Ratměřicích, léta totálního nasazení v orchestru divadla v Ústí nad Labem i jeho pozdější studentská (více než skromná) léta v Praze. Bydlení v podnájmech, ohavná německá jídla v Ústí, málo a někdy třeba žádné jídlo po válce v Praze. Josef Vlach ví, co to znamená mít hlad. Má ho – a to není nic divného – někdy i na zájezdech v bohatých a jídlem přesycených zemích. Vůbec se mu nedivím, že si s sebou vozí kastrůlek a někdy, když se už nemůže dívat na stoly plné divných a pro náš žaludek nezvyklých jídel, si tiše a v koutku uvaří kousek hovězího masa, který sní s chlebem, nebo si udělá malý přírodní řízek. To tedy umí a je mu při tom dobře. Jenže se tím víc těší domů, kde je zvyklý jíst jako každý normální Čech, to co jeho paní právě dostane koupit. Obvykle to nejobyčejnější jídlo. Ne ovšem každý den stejné. Je dobré jíst zeleninu. Ne jen proto, že to doporučují doktoři, člověk to přece potřebuje. Je dobré jíst i před koncertem jídlo, na které je člověk zvyklý. Ne ovšem moc. Je dobré být doma, dívat se na děti a jíst pohromadě s lidmi, které máme rádi. Je dobré jíst pravidelně a pestrou stravu. Z mladých let zůstává v člověku Josefu Vlachovi odpor ke špatnému jídlu. Hrozný je špatný tuk a špatně upravené jídlo, nechutné a ne čerstvé. Výborná je například karotka nebo čočka. Všechno to ovšem platí pro jídlo udělané doma. V restauracích je to jiné. Tam se často i podle jídelního lístku dobré jídlo změní ve zklamání. Ale to neznamená, že si Josef Vlach vybírá. Je i v takových chvílích skromný. Snad to není projev vybíravosti, když například v restauracích nejí rybí filé.

Už by byl pomalu čas prozradit to zamilované jídlo. Jenže já si před tím chci sám pro sebe připomenout nejen Josefa Vlacha, ale i řadu dalších lidí, se kterými jsem se často sešel při jídle. Bylo jich hodně – myslím teď na hudebníky. Především Václav Talich. Vlachův vzor i v té prostotě. A přitom Talich uměl žít. Pokud teď ještě dokážeme tomu pojmu rozumět. Uměl jíst a rád jedl dobrá jídla a pil dobrá vína. Ale uměl také sedět v malé venkovské hospůdce a být k nerozeznání od všech, kteří se právě vrátili z polí, od své práce. Byl výjimečný v umění a prostý ve svých procházkách a hovorech s lidmi. Měl rád tuto zem a bez ní si nedovedl představit život. Nikdy by ji neopustil. (Píšu to o Talichovi, nebo o Vlachovi?) – Samozřejmě že to všechno platí právě tak o Josefu Vlachovi. A to jsou všechno věci, které se člověk nemůže naučit ani od nejlepšího učitele. Musí je mít pevně vrostlé v sobě.

A když to tedy všechno trochu pochopíme, nebudeme se vůbec divit, že se Josef Vlach nejvíc ze všeho těší, kdykoli se vrací domů, na prostřený stůl, kolem kterého sedí malá Jana s Danou a paní Vlachová přináší z kuchyně vepřovou s domácími knedlíky a domácím zelím. Protože pak je teprve opravdu doma.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na