David Stránský a Štěpán Pechar: Pro tanečníky je Cube potravou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

DAVID STRÁNSKÝ:
Ze začátku vlastně vůbec žádné. Scénář vznikl velmi rychle, věděli jsme, že já se Štěpánem se ujmeme choreografie a Pavel Knolle si vezme na starosti scénu a kostýmní stránku. A dohromady uděláme jakousi režii. Ale v průběhu tvorby jsme se rozhodli, že pokud dojde k tomu, že se někdy nedokážeme shodnout na jediném řešení, musí mezi námi být někdo, kdo rozhodne. A tak se Pavel Knolle jako vedoucí souboru Laterny magiky a člověk s nejdelší zkušeností s Laternou stal režisérem. Podíleli jsme se všichni na všem, on to ale řídil, rozděloval práci, jeho podíl na výsledku je obrovský. Všichni jsme tak nějak společně kráčeli k vysněnému cíli.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Neměli jsme problém se i pohádat a vyříkat si to, během pár minut to přešlo. Byla to zdravá spolupráce a rozhodně mě to neodradilo od případné další.

Inscenace vznikala dva roky, v průběhu vzniku byla ale celá řada problémů s časem či prostory na zkoušení. Neměli jste někdy chuť to vzdát?

ŠTĚPÁN PECHAR:
Asi nejvíc se to „kouslo“, když jsme museli premiéru o rok odložit. Nebyla dostatečná finanční podpora, nedostali bychom dostatečný čas nazkoušet to na jevišti. Po pravdě, moc jsme nezkoušeli ani teď, ale tehdy se nenašel v hracím plánu ani termín na premiéru… I když tedy inscenace Cube vznikala asi dva roky, čistého času bylo tak půl roku. U mě to zkomplikovala nová práce, původně jsem byl členem Laterny, ale přešel jsem do souboru Baletu, kde mám mnoho povinností.

DAVID STRÁNSKÝ:
Navíc jsme se museli rozejít s prvním týmem vizuálních umělců pro tvorbu projekcí, protože jsme si nerozuměli ve společných vizích. To byl milník, věděli jsme, že už to nedotáhneme v termínu. Další komplikací bylo, že jsme neměli Štěpána v časech obvyklých pro chod souboru. Ovšem největší úskalí bylo, že jsme neměli prostor na zkoušení. Laterna magika je postavená na tom, že se musí zkoušet v prostoru, který odpovídá scénografii na jevišti, aby pasoval pohyb i projekce. My jsme asi jediní, kdo dělá mapping v jiných prostorech, než ve kterých se poté hraje.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Některé projekce se například připravovaly ve Státní opeře.

DAVID STRÁNSKÝ:
Pak se stane, že projektor při zkoušení je umístěn úplně jinde než tady na Nové scéně, stejně tak úhel pohledu diváků – a najednou je vše jinak a můžete začít znovu od začátku. Není lehké lidské oko jednoduše ošálit. Velmi pečlivě vnímá úhly podle návyku a paměti, jakoukoliv změnu perspektivy přesně pozná.

Jistě jste překonali mnoho těžkostí, než Cube spatřil světlo světa.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Cube je součástí projektu LaternaLAB, je to prostor pro experimenty, ne přímo velká Laterna magika. Není ani tak finančně náročný jako velké produkce. Ale nedostatek financí působí stejně komplikace – není možné si pronajmout prostor, není možné zaplatit umělce tak, jak byste chtěli. Ale zároveň odmítáte dělat kompromisy.

DAVID STRÁNSKÝ:
Šli jsme do toho s tím, že chuť převažuje nade vším. Že se buď vedení pro Cube nadchne, anebo nic nebude. Jako první nás v našem snažení podpořil umělecký šéf Laterny magiky Zdeněk Prokeš. Nápad nadchnul, a tak se začalo. Za realizaci Cube vděčíme Mecenášskému klubu, který nás jako první a velmi výrazně podpořil, jejich vklad tvořil páteř rozpočtu a patří jim za to naše neskonalé díky. Když jsme dostali zelenou od Mecenášského klubu, vedení Národního divadla to muselo brát vážně a částečně i závazně. Od toho momentu se odvíjí život Cube jako inscenace.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Ale komplikace jsou s každou premiérou, bez ohledu na rozpočet. Velké díky patří i Pavlovi, protože byly momenty, kdy už jsem si říkal, ať se děje vůle Boží. A ona se děla vůle Pavlova (smích).

DAVID STRÁNSKÝ:
Pavel má na toho Boha zřejmě nějaké páky.

Jak probíhá práce na takovém projektu? Můžete tvořit až na sále, anebo je třeba to vzhledem k projekcím mít připravené dopředu?

DAVID STRÁNSKÝ:
První je nápad, že chceme něco udělat, téma. Poté dát dohromady jednotlivé nápady, motivy, aby vznikla struktura díla a z ní scénář. Z toho se vyvine potřeba najít autora hudby. Pro Cube jsme získali skvělého Honzu Šikla a po určitých peripetiích se tým na projekce a mapping ustanovil na Honzovi Hladilovi a Františku Pecháčkovi. Kameru dělá Marek Brožek. Tvůrce jsme měli, to jsme byli my, takže zbylo vybrat tanečníky z řad souboru. Tím, že je známe, tak to byla jasná volba, tam se neváhalo. A pak už jen zbývá naplánovat datum premiéry, a kdy začnou práce. Termín se hledal složitě, ale když konečně byl, začala příprava, nejprve rozkreslením námětů. Pak přišla samotná realizace. Pokud jde o choreografii, něco jsme měli předem připravené, něco jsme nechali tvořit i tanečníky a většina choreografií vznikala jakýmsi samospádem v reálném čase a na konkrétním místě… takové momenty jsou v konečném tvaru velmi autentické, originální a plné života.

Jak se tanečníkům daří orientovat v projekcích?

DAVID STRÁNSKÝ:
Patří jim náš obrovský dík, protože to nemají jednoduché. Promítáme nejprve na podlahu, pak sjede plátno a promítá se za nimi horizont. Kolem nich se všechno míhá, často nepoužíváme světla, aby nerušila projekci, takže jsou v pološeru a za nimi, pod nimi, vedle nich se vše hýbe, svítí jim do očí. Navíc scéna je šikmá, musí hledat o to složitěji rovnováhu a kolikrát skočit do neznáma.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Záleží na obrazech, třeba hned první projekce, ta tanečníky takřka oslepí. V jiné části je sólo se stínem, ve kterém nakonec může tanečník najít svou oporu… Ale nechci tolik prozrazovat.

DAVID STRÁNSKÝ:
Pro tanečníky je to potrava, protože mohou tančit, ale jednoduché to není. Hýbe se pod nimi podlaha, na tom se nemůže nikomu dělat dobře. Ale to se musíte naučit odbourat a žít s tím, že podlaha není bod, o který se lze opřít. Hledáte i body v hledišti, kterých se držíte, to jsou naučené sebeobranné prvky. A tak Laterna funguje.

Představení nebude mít ucelený příběh. Bude se jednat o jednotlivé etudy anebo mohou diváci čekat spíše abstrakci?

ŠTĚPÁN PECHAR:
Tak trochu obojí. Nerad říkám, že to nemá příběh nebo smysl, protože pro nás tam je.

DAVID STRÁNSKÝ:
Má to svou filosofii, ale nechceme ji pojmenovávat. Představení propojuje volná linka, každého může oslovit jinak, podle toho, co má on sám jako člověk za sebou. Jednotlivé obrazy, které tvoří celou tu skládačku, jsme buď zažili, bojíme se jich anebo bychom je chtěli zažít. Nás motivuje zkušenost nebo zájem, ale divák to může mít jinak. V jednotlivých obrazech příběh je, určitou spojnici to má… Není to ale balet. Nemůžeme říct: „Tohle je Peter Pan.“

ŠTĚPÁN PECHAR:
Ale můžeme říct: Tohle je Cube.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat