Debutové CD Pavla Voráčka odmění čas a pozornost, které mu věnujete

Designově velmi pěkně zpracovaný booklet s textem v anglickém a českém jazyce je doplněn několika nenucenými fotografiemi umělce a základními parametry vzniku CD, mezi nimiž postrádám typ nástroje – a někteří audiofilové by jistě přivítali specifikaci použité záznamové techniky. Samotný záznam zvuku koncertního nástroje Steinway D model, který je k dispozici ve Studiu HAMU, špičkovou kvalitu těchto nástrojů příliš nepřipomíná. Ve středních polohách je klavír poměrně ostře intonovaný, nepřirozeně oddělené a dunivé basy spolu s neznělým, ostrým diskantem bez alikvotních tónů nevytváří potřebnou charakteristickou barevnost, kterou pianisté u těchto nástrojů tak oceňují. Škoda, že nahrávka vznikla v tak malém a pro sólový klavír ne příliš vhodném prostoru, raději bych ji situoval na půdě HAMU do akusticky daleko vhodnějšího Sálu Martinů, kde jsou nástroje v daleko lepší kondici.

Doprovodný text z pera Dity Hradecké v anglickém překladu Ing. Pavla Voráčka obsahuje vše potřebné, týkající se skladeb i interpreta. Velmi hezké je i krátké interview, položené otázky související se zvoleným repertoárem s odpověďmi interpreta ukazují na fundovanost a odbornou výbavu obou protagonistů.

Škoda však, že text samotný neprošel důkladnější revizí, která by mohla zamezit některým drobným, avšak na této úrovni neakceptovatelným chybám. Schumann zkomponoval Phantasiestücke op. 12, jak je i správně na zadní straně obalu uvedeno, uvnitř se vyskytuje termín Fantasiestücke, což se dá akceptoval, ale dále užitý český termín Fantastické kusy je nesmysl. Ty napsal Šostakovič, zde se jedná o Fantazijní kusy – a to je rozdíl dosti velký! Také zkomolené křestní jméno Chopinovo není dobrou vizitkou, lze použít polské Fryderyk či francouzské Frederic, ale v žádném případě užitou zkomoleninu Frederyk. Sonáta op. 111 je již název skladby, tedy raději s velkým písmenem. A Beethovenovy houslové sonáty jsou samozřejmě Sonáty pro klavír a housle, jak je v titulu samotného autora.

A nyní již k interpretovi. Pavel Voráček zvolil skladby ze svého kmenového repertoáru a na samotné interpretaci je to slyšet. Voráček prošel velmi kvalitním školením, jeho interpretační poučenost, práce s textem a pianistická výbava jsou na patřičně vysoké úrovni. Již vstupní Janáčkův cyklus V mlhách vykazuje skvělé parametry. Voráček má velký cit pro harmonii, v závislosti na tom dokáže i skvěle pracovat s tempovým vývojem. Disponuje širokou paletou zvukových a barevných možností, které beze zbytku využívá, za mistrovskou lze označit jeho pedalizaci, která je velmi promyšlená.

Voráček ví, kde je potřeba zvuku pedalizací pomoci, zároveň však některé agogické momenty neběžně, avšak velmi přesvědčivě artikuluje s velmi střídmou pedalizací. Je slyšet, že Voráček zná českou interpretační tradici tohoto díla, dokáže do ní vnést i svou vlastní osobitost, aniž by to dílu jakkoli ublížilo. Z mého pohledu se jedná o vrchol celého CD. V situaci, kdy je i poměrně dost zahraničních pianistů, kteří zařadili Janáčkovy skladby do svého repertoáru, může Voráčkova interpretace sloužit jako příklad jedné z těch správných.

Schumannův cyklus Phantasiestücke op. 12 obsahuje osm kratších skladeb, jejichž výrazové spektrum je velmi široké, od snivé poetiky až po dramatickou výbušnost, někdy s prvky oslnivé pianistické virtuozity. Voráček volí prakticky všude výrazně pomalejší tempa, v pomalých částech jeho čas plyne pozvolněji, než je tomu u většiny ostatních interpretů. Musel jsem si na to zvyknout, odměnou je pak naprosto klidná pohoda, se kterou můžeme vnímat překrásné Schumannovy harmonické postupy a kratší melodické linky, jimž Voráček dopřává skutečnou malebnost. Jeho introvertní přístup je zde bez nároku na obdiv posluchačů k interpretovi samotnému.

V částech dramatických si umím představit daleko větší výbušnost a zvukovou razanci, Voráček má samozřejmě pianistické dispozice, které mu to umožňují, ale prostě jich vědomě nezneužívá, zůstává i v těch vypjatých momentech kultivovaný. Též některá rychlá tempa volí ne tak rychle, jak si Schumann představoval a do notového textu vepsal. V dnešní hektické době jsme si prostě zvykli neztrácet příliš času, tedy čím rychleji tím lépe, hudbu posloucháme převážně s „peckami“ v uších ve všudypřítomném ruchu ulice a jediné, co můžeme rozlišit, je rychlost a síla hry. Kdo si však udělá čas, prostor a klid, Voráček se mu odmění naprostou perfekcí, solidností a srozumitelností hry, se kterou se dnes tak často nesetkáváme.

Beethovenova Sonáta c moll op. 111 patří do kmenového repertoáru velkého množství pianistů jak minulosti, tak současnosti. Její pianistická náročnost v kombinaci s vnitřními hodnotami ji předurčuje ke koncertnímu provedení, tam si můžeme všech parametrů užít svrchovaně. Je však jen málo studiových záznamů, které jsou schopny sonátu ukázat v celé kráse a šíři. Většinou se studiový záznam stane jakousi konzervou, která ukazuje, předkládá a naznačuje, co bychom mohli zažít při živém provedení.

Voráček volí opět tempa velmi pomalá, jeho tempo Allegro con brio ed appassionato je výrazně pomalejší, než jsme zvyklí, odměnou je opět absolutní srozumitelnost. Oceňuji Voráčkův metrický cit a rytmickou přesnost, škoda jen nedodržených pauz při opakování expozice a též následném přechodu na provedení. To jsou však drobnosti, které na celkovém vyznění nemají prakticky žádný význam.

Druhá část, Arietta, Adagio molto semplice e cantabile je pojata velmi, velmi pomalu, tam je již při parametrech zvukového záznamu velmi těžké udržet melodické prvky vcelku, aby variace plynuly skutečně semplice. Voráček je ve druhé větě plně pohroužen ve svém světě, v této konstelaci bych však raději interpreta vyslechnul na koncertě. Oceňuji Voráčkovu poctivost a čitelnost, s jakou se v nejméně pohodlném volném tempu zhostil náročných trylkových pasáží nejen po stránce technické, ale i zvukové. Závěrečné hodnoty ve dvaatřicetinách však osobně v jeho podání vnímám jako osminy, či čtvrtky, tak pomalu mi to při zvoleném tempu vychází. Voráček je prostě svůj, jeho pokora a služba dílu je na prvním místě.

Recenzované CD jsem si poslechnul celkem čtyřikrát, trvalo mi, než jsem se vpravil do světa, který je tomuto umělci vlastní. Pravděpodobně svou hrou nebude bourat fotbalové stadiony, ale je výbornou volbou pro ty posluchače, kteří si vyhradí čas a klid na nerušený a soustředěný poslech introvertní interpretace tohoto pianisty. Pavel Voráček je umělec, který toho hodně umí, neočekávejte však ekvilibristicky cirkusový, ani teatrálně divadelní výkon, toto vše je mu velmi vzdálené. Vnímavým posluchačům má však mnohé co nabídnout a já vám vřele doporučuji najít si dostatek času na poslech tohoto povedeného debutového CD.

Pavel Voráček – Piano Recital
L. Janáček: V mlhách
R. Schumann: Phantasiestücke op. 12
L. v. Beethoven: Sonáta c moll op. 111

Pavel Voráček – klavír

Label: Sheva Collection
Datum vydání: Květen 2021
Nahrávka pořízena ve Studiu HAMU