Děkuji vám, pane profesore! Vzpomínka na Miroslava Košlera

V úterý 20. září 2016 v ranních hodinách zemřel významný český dirigent, sbormistr a hudební pedagog Miroslav Košler. Bylo mu pětaosmdesát let. Dnes se za ním vracíme ve vzpomínce jednoho z jeho žáků.

Miroslav Košler – sbormistr, pedagog, dramaturg Miroslav Košler se narodil 25. července 1931 v Praze do hudební rodiny. Otec, Václav Košler, byl violistou Opery Národního divadla, a matka, Malvína Košlerová, rozená Katzová, byla úřednicí. Kromě toho však vynikala jako znamenitá zpěvačka a klavíristka s vrozeným absolutním sluchem. Bratři Košlerovi nikdy nenavštěvovali základní uměleckou školu. Otec říkával, že nejprve musí mít dobré základní vzdělání a teprve později se mohou věnovat umění.

Norimberský zákon vydaný roku 1935 přikazoval mužům rozvést se se svou manželkou, byla-li židovského původu. V případě neuposlechnutí tohoto nařízení byla žena odvedena do koncentračního tábora. To však otec Václav odmítl, v Národním divadle dostal výpověď a rodinu živil příležitostnými výdělky. Zdeněk s bratrem museli zanechat studia na gymnáziu. Zdeněk šel pracovat jako závozník v pivovarské dopravě a Miroslav byl protektorátními úřady přeřazen na takzvanou zvláštní školu pro zaostalé. Přesto byla oběma hudba stále nablízku. Jak vzpomíná bratr Miroslav: „Na základě nacistického nařízení nesměl tehdy nikdo z naší rodiny po osmé hodině na ulici a večery jsme tedy společně trávili doma. Co jsme měli dělat? Pod otcovým vedením jsme vytvořili kvartet. Matka soprán, já alt, bratr tenor a otec bas. Odzpívali jsme za ty tři roky nepřeberné množství sborové literatury a otec pro nás instrumentoval pro dvoje housle, violu a klavír i části oper, symfonií a jinou klasickou hudbu. Často jsme s bratrem vzpomínali, že právě to byla ta nejlepší škola, kterou nám život mohl dát.“ Ke konci okupace se však oba rodiče i se Zdeňkem nevyhnuli deportaci do koncentračního tábora. Miroslav, který tehdy ještě nedosáhl čtvrnácti let, žil do konce války v rodině přátel.

Miroslav se vrátil ke studiu a v roce 1951 odmaturoval na Jiráskově pedagogickém gymnáziu v Praze 2. Otec zařadil oba bratry do svého sokolského dechového orchestru. Zdeněk střídal lesní roh s trubkou a Miroslav klarinet s malým bubnem. Už tehdy si tak oba budoucí dirigenti v praxi vyzkoušeli ladění různých nástrojů. Na přijímací zkoušku a studia na AMU připravoval Miroslava jeho bratr Zdeněk (nastudovali spolu Dvořákovu Symfonii č. 8 G dur). Zdeňkova pečlivost při přípravě byla prý motivována i obavou, aby jemu – tehdy už vynikajícímu studentovi – bratr nepokazil reputaci. Přesto však Miroslav napoprvé zkoušku neudělal, a to pro nedostatek bodů z harmonie, kontrapunktu, hudebních forem a dějin. Pro nesporný talent byl však přijat do abiturientského kurzu, který AMU tehdy zřídila jako nultý ročník pro absolventy gymnázií, u nichž se tento nedostatek vědomostí v hudebně-teoretických předmětech předpokládal.

O rok později byl Miroslav přijat a stal se žákem Metoda Doležila, v dalších ročnících pak Jana Kühna a Václava Smetáčka, operu studoval u Roberta Brocka. Z důvodu úmrtí Jana Kühna končil Miroslav Košler své studium pod vedením Josefa Veselky. Absolventský koncert se konal ve zcela zaplněné Smetanově síni Obecního domu v Praze 25. června 1958, na programu bylo Dvořákovo Te Deum, op. 103 a Otvírání studánek Bohuslava Martinů v podání Pražského filharmonického sboru a Symfonického orchestru FOK. Hudební kritik Dalibor Vačkář tehdy napsal: „Miroslav Košler je nesporný talent s muzikou v krvi, o němž ještě uslyšíme.“ Činohra Národního divadla V roce 1956 byl Miroslav Košler narychlo povolán k činnosti asistenta dirigenta Činohry Národního divadla v Praze. Nabídku mu tehdy učinil dirigent činoherního orchestru skladatel Miroslav Ponc na doporučení Miroslavova profesora a dirigenta opery Roberta Brocka. Chystala se premiéra hry Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou a Ponc potřeboval asistenta ke složitému hudebnímu přenosu scénické hudby z Kolowratského paláce do lustru v hledišti Tylova divadla. Miroslav se během zkoušek osvědčil, jeho podíl na úkolu se stal pro běh představení nepostradatelným, a tak byla na přání režiséra Alfréda Radoka spolupráce prodloužena až do premiéry, konající se 23. března 1956. Když pak v roce 1958 vyvstala z důvodu nemoci dirigenta Ponce potřeba stálého zástupce, padla samozřejmá volba na již prověřeného Miroslava Košlera, jehož předchozí spolupráci velmi ocenil i orchestr. Na postu dirigenta setrval Košler šest sezon. Do tohoto období spadaly rovněž oslavy stopadesátého výročí narození Josefa Kajetána Tyla, kdy hudebně-dramatická část spočívala plně na Košlerově provedení. Činoherní orchestr Národního divadla se tehdy skládal ze čtyřiadvaceti členů komorního symfonického obsazení a jeho úkolem byly závažné kompozice, mnohdy složitým způsobem doprovázející činoherní představení. Šest úspěšných sezon činnosti představovalo pro mladého Košlera vynikající dirigentskou praxi a získání návyků v provozu vysoce profesionálního prostředí. Miroslav Košler rád na toto období vzpomínal: „Když jsem se jako začátečník ocitl u pultu Národního divadla, v prostředí hvězdných hereckých osobností jsem často prožíval pocity ostychu a strachu. Mistři Jaroslav Průcha, Jaroslav Vojta, František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Ladislav Pešek, o něco později Karel Höger, Radovan Lukavský či Josef Kemr, byli nesporně nejslavnější hereckou generací všech dob. Jednoho dne mi připadl úkol korepetice s Bohumilem Záhorským na jeho obtížnou pěveckou roli v Tylově Fidlovačce. Vypsat strohý ferman s příkazem termínu a nechat jej vyvěsit ve vrátnici jsem si netroufl, a tak jsem po zkoušce u vchodu čekal, nepůjde-li Mistr ‚náhodou‘ kolem. Zareagoval srdečně: ‚Rád tě vidím, chlapče, to víš, že za tebou přijdu, kdy budeš chtít, ale iluze si nedělej, zpívat mě bohužel nenaučil dosud nikdo.‘ Pracovali jsme dlouho a s plným nasazením, ale Záhorský měl pravdu. Nakonec jsme věc spolu s režisérem Ladislavem Boháčem vyřešili tak, že roli odzpíval v šeru scény za studní tenorista Vratislav Kadlec a Záhorský celou partii na scéně přesvědčivě odgestikuloval. S úsměvem a zadostiučiněním jsem si na druhý den přečetl kritiku v tisku, která Záhorského pěvecký výkon vysoce ocenila. Takový to byl Pan Herec!” Ke spolupráci s Národním divadlem se Košler vracel i v pozdějších letech.

Pěvecký sbor ČKD Praha Miroslav Košler nastoupil do tohoto amatérského tělesa koncem roku 1950, o rok později se stal sbormistrem a od roku 1951 jeho uměleckým vedoucím. Repertoár tělesa byl založen na dělnické a politické písni, zcela podléhal požadavkům, pro které tehdejší politický režim podobná tělesa podporoval. Miroslav však využil dobrého hlasového potenciálu, chuti do zpěvu a brzy se do rukou zpěváků dostaly partitury Dvořáka, Janáčka, Martinů a skladby minulých století. Pochopitelně dramaturgii sboru brzy silně poznamenalo Košlerovo úzké přátelství a spolupráce se Zdeňkem Lukášem, Petrem Ebenem, Antonínem Tučapským, Iljou Hurníkem a dalšími vrstevníky. Košlerův sbor prováděl jejich premiéry, mnohé partitury mu byly rovněž dedikovány. Miroslav setrvával usilovně na této dramaturgii a těleso zasvětil především interpretaci české soudobé hudby. Tato zásadní vnitřní proměna vedla v roce 2000 ke změně názvu tělesa na Pražský smíšený sbor, a ten se stal současně samostatným občanským sdružením. Pražský smíšený sbor Změna názvu tělesa v roce 2000 potvrdila dramaturgické zaměření, kontinuita činnosti Pražského smíšeného sboru však byla nepřetržitá. Sbor provedl premiéry děl Zdeňka Lukáše, jmenujme Requiem per coro (věnováno), Košlerem zpracovanou verzi pro smíšený sbor Missa brevis, Alleluja, op. 32 (věnováno) a rozsáhlou kantátu Jsem této země zpěv (věnováno). Na koncertě v Rudolfinu zazněla 31. března 1999 česká premiéra Tučapského Stabat Mater pod vedením Vladimíra Válka. Toto dílo bylo později spolu s Tučapského Máří Magdalénou nahráno londýnskou firmou SOM, dirigoval tentokrát Miroslav Košler. Pod jeho vedením získal sbor v letech 1957-2009 cenné laureátské tituly v prestižních mezinárodních sborových soutěžích v Moskvě, Paříži, Bukurešti, Arezzu, Frankfurtu, Gorizii, Middlesbrough, Spittalu, Knokke-Heist, Tolose a Netanyi. Svůj sbor dirigoval Košler na koncertních turné ve třiadvaceti evropských zemích, také v Japonsku a USA. Roku 1986 byl sbormistru Miroslavu Košlerovi udělen titul „zasloužilý umělec“ – „za zásluhy o rozvoj české sborové tvorby”.

Armádní umělecký soubor Během vojenské základní služby v Uměleckém souboru Ministerstva vnitra zpracoval Miroslav Košler pro Ministerstvo kultury novou, zcela převratnou koncepci Armádního uměleckého souboru. Ta spočívala v proměně souboru typu sovětských Alexandrovců na těleso s náročnou klasickou dramaturgií, začleněné do civilní hudební oblasti, samozřejmě se zřetelem k výraznému působení v řadách armády. V období prudkého politického tání byla koncepce i tehdejším Ministerstvem národní obrany přijata, Košler byl ke 2. lednu 1968 jmenován do nově zřízené funkce uměleckého ředitele Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a byla mu propůjčena hodnost podplukovníka. Z této pozice okamžitě vytvořil velký symfonický orchestr s názvem Československý orchestr mladých filharmoniků, šéfem jmenoval Eduarda Fischera, dirigenty se stali Vladimír Válek a Radomil Eliška. Vedení mužského sboru se ujal Miroslav Košler sám. Současně vyměnila obě tělesa vojenské uniformy za smokingy a sbor vystoupil pod Košlerovým vedením na svém prvním samostatném koncertu ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, kde uvedl mimo jiné Ebenovu Missa Adventus et Quadragesimae. Vrcholem tohoto období byl společný zájezd orchestru a sboru do Itálie v roce 1970 s programem: Beethovenova Symfonie č. 6 F dur, Brahmsova Alto Rhapsody, op. 53 pro alt, mužský sbor a orchestr a Dvořákova Symfonie č. 8 G dur. Jako host tehdy dirigoval Riccardo Muti. Pro veřejný hudební život a pro mladé umělce, kteří touto formou plnění základní vojenské služby získávali nedocenitelné zkušenosti orchestrální praxe, byly tyto dvě sezony skutečným zázrakem. S mužským sborem uskutečnil Košler ještě velkolepé turné Kyjev – Moskva – Petrohrad – Riga – Tallinn. Roku 1970 však komunistická normalizace tento projekt zaškrtila, Armádní soubor se vrátil do uniforem a Košler z Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého odešel. Pražský mužský sbor Se zrušením mužského sboru v rámci Československé armády prosadil Miroslav Košler jeho převedení pod organizační a ekonomickou správu Ministerstva kultury s názvem Pražský mužský sbor. Věkově starší členové odešli do důchodu a nahradil je příliv mladých, hudebně vzdělaných zpěváků. S takto nově vytvořeným tělesem obhájil Košler už během první sezony právo na jeho existenci a Pražský mužský sbor byl přičleněn k Symfonickému orchestru FOK. Miroslav se s Pražským mužským sborem na dramaturgii FOK podílel mimo jiné pražskou premiérou oratoria Coro di morti Goffreda Petrassiho (dirigoval Václav Smetáček) a další pražskou premiérou Šostakovičovy Symfonie č. 13 b moll „Babí jar“, kterou 22. listopadu 1983 dirigoval Jaromír Nohejl. Následovala první provedení Ebenovy kantáty Pocta Karlu IV. a z Košlerova popudu vzniklého cyklu Zdeňka Lukáše s názvem Praze. Dále byla uvedena kantáta Rinaldo Johannese Brahmse, ale i Martinů Polní mše či Symfonie č. 8 Es dur Gustava Mahlera s Jiřím Bělohlávkem. Pražský mužský sbor se tak na české, ale i evropské scéně objevil jako jediné plně profesionální mužské sborové těleso. Sbor byl z činnosti předchozích let Košlerovou zásluhou dostatečně vybaven základním repertoárem (Smetana, Janáček, Dvořák, Foerster, Schubert, Schumann), následně se začaly úspěšně rozšiřovat i možnosti uplatnění na domácí scéně – samostatné koncerty, spolupráce se symfonickými orchestry, výchovné koncerty a podobně. Petr Eben věnoval tehdy sboru svoji kompozici Chad Gadyoh na aramejský text. Už ve třetí sezoně existence Pražského mužského sboru se objevila první zahraniční nabídka, a to přímo v kategorii nejvyšší: 2. června 1973 se uskutečnil koncert v milánské La Scale s programem Gurre-Lieder Arnolda Schönberga pod taktovkou Zubina Mehty. Košler tehdy do La Scaly nastudoval a přivezl kompletní obsazení všech tří mužských sborů v celkovém počtu sto dvaceti osmi pěvců, z toho třicet čtyři prvních tenorů. Pražský mužský sbor získal mimořádnou pochvalu a se stejným úspěchem byl koncert opakován 18. června v Římě. Zubin Mehta vyslovil osobně Košlerovi veliké uznání, což se pak stalo i vizitkou pro další kontakty v cizině. Pozvání k opětovnému provedení Gurre-Lieder na sebe nenechala dlouho čekat. Z nich vyniká koncert s Drážďanskou filharmonií a Herbertem Kegelem, natočený firmami Eterna a Classics 19. srpna 1986 v Drážďanech. Další mimořádnou událostí pak bylo provedení Gurre-Lieder v  Semperoper za řízení Giuseppe Sinopoliho, kde se role vypravěče ujal Klaus Maria Brandauer (nahráno společností Teldec). Na sklonku své činnosti se Pražský mužský sbor dočkal dalších vynikajících kritik za provedení Gurre-Lieder v Paříži a Lyonu s Kentem Naganem v roce 1996. Velice důležitou se stala nabídka k účasti na festivalu v Sées (Normandie), kde Košler kromě Martinů Hory tří světel poprvé uvedl program pravoslavných zpěvů (Grečaninov, Čajkovskij, Česnokov, Bortňanskij, Rachmaninov a další). Pravoslaví se pak stalo základem celistvého projektu, jehož součástí byl i staroslověnský Proglas, znamenitým způsobem recitovaný Radoslavem Lukavským. Jedinečnost a vynikající úspěchy tohoto programu vedly později Miroslava Košlera k jeho přepracování pro sbor smíšený. V této podobě jej uvedl s Pražským smíšeným sborem na festivalu Pražské jaro a později i na koncertech Pražského filharmonického sboru.

Jako jeden z hlavních úkolů svého profesionálního Pražského mužského sboru vnímal Košler v nastudování kompletního díla Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka. Prvního souborného provedení těchto skvostů z pokladnice naší vokální tvorby se tak Praha dočkala na koncertě Pražského mužského sboru v rámci festivalu Pražské jaro 19. května 1974. O rok později pak Košler uvedl Janáčkovu Maryčku Magdónovu, Kantora Halfara a Potulného šílence ve Vídeňském Konzerthausu. K významné činnosti Pražského mužského sboru patřila i dramaturgie v oblasti operní. Košler samozřejmě zařazoval operní sbory i do samostatných koncertů. Zcela mimořádným se v této oblasti stal koncert operních árií a sborů z díla Richarda Wagnera, který Miroslav s doprovodem operního orchestru ve frankfurtské Alte Oper 6. listopadu 1983 sám dirigoval. Soustředěnější operní činnost pak nastala opakovaným hostováním na Rossiniho operním festivalu ve Wildbadu (například uvedení L’equivoco stravagante a Sigismondo v roce 1993). Následovalo koncertní provedení Viléma Tella v Lineckém Brucknerhausu se slavným tenoristou Francem Bonisollim. V janovském operním domě Teatro Carlo Felice působil Pražský mužský sbor v sezoně 1995/1996 v inscenaci Wagnerova Bludného Holanďana (v roli Senty tehdy vystupovala Gabriela Beňačková). Počínaje už sezonou 1974 se Pražský mužský sbor podílel na premiérách a všech představeních oper Tannhäuser, Bludný Holanďan, Nabucco a Aida na scénách Státní opery a Národního divadla v Praze. Kriticky nedostatečný nábor nových, mladých hlasů a ekonomické omezování české hudební kultury měly za přirozený následek, že se vzácné obory tenorů a basů rozplynuly do profesionálních sborů smíšených. Pěvecký sbor Československého rozhlasu V roce 1987 jmenoval sbormistr Opery Národního divadla v Praze Milan Malý Miroslava Košlera druhým sbormistrem ve svém Pěveckém sboru Československého rozhlasu. Dlouholeté přátelství a vzájemná úcta mezi oběma umělci tak vyústila v přímou spolupráci a Milan Malý se stal současně Košlerovým zástupcem v Pražském mužském sboru. Oba sbormistři tak vyřešili plně vytížený provoz svých sborových těles a práce byla rozdělena i oborově. Košlerovi připadla oblast české a světové sborové tvorby dvacátého století a zcela pochopitelně kompletní sborová tvorba mužská (Martinů, Janáček, Lukáš, Eben, Tučapský, Britten, Kodály, Bartók, Tormis a další). Košler přirozeně přivítal a využil Malého zkušenosti z oblasti opery a kantát (Malý byl v té době již dlouholetým sbormistrem Wagnerova festivalu v Bayreuthu). Téměř pětileté působení v Pěveckém sboru Československého rozhlasu vybavilo Košlera cennými zkušenostmi v oboru rozhlasového natáčení a bohatým rozhledem dramaturgie v oblasti profesionálního sborového zpěvu.

Pražský filharmonický sbor Uprostřed sezony roku 2005, po odchodu Jaroslava Brycha, požádal tehdejší ředitel Pražského filharmonického sboru Richard Sporka o spolupráci sbormistra Miroslava Košlera. Jmenoval ho uměleckým poradcem ředitele a pověřil jej vedením sboru po dobu, než bude vyhledán nový hlavní sbormistr a ujme se své funkce. Košler okamžitě nastudoval program soudobé české tvorby (Eben, Lukáš, Tučapský, Pololáník) a uvedl ho v Rudolfinu 19. února 2006. Do konce sezony nastudoval ještě Gurre-Lieder Arnolda Schönberga, provedené 19. května 2006 Českou filharmonií v rámci festivalu Pražské jaro pod taktovkou Zdeňka Mácala. Závěrem své první sezony připravil Miroslav Košler Symfonii č. 8 Es dur Gustava Mahlera k provedení se San Francisco Symphony Orchestra 13. září 2006 v Luxemburgu a 17. září 2006 pod taktovkou Michaela Tilsona Thomase. Potvrdilo se, že volba Miroslava Košlera byla pro ředitele Sporku rozhodnutím nadmíru správným. Vybaven vynikajícími zkušenostmi, sbormistrovským mistrovstvím, dramaturgickým rozhledem a autoritou své osobnosti byl Košler nejvýše povolaným k překlenutí období do příchodu umělce mladého, schopného nejen zvládnout sbormistrovské úkoly na nejvyšší úrovni, ale vytvořit s Pražským filharmonickým sborem dlouhodobou, z evropského hlediska špičkovou éru. Příchodem sbormistra Lukáše Vasilka na tento post v roce 2007 bylo tohoto cíle dosaženo a navíc se ještě v následujících pěti sezonách jejich vynikající spolupráce upevnila v trvalou úctu a přátelství. Košlerova plodná spolupráce s Pražským filharmonickým sborem pokračovala opět přípravou Symfonie č. 8 Es dur Gustava Mahlera, tentokráte pro Pierra Bouleze a Berlínské filharmoniky k provedení 9. dubna 2009 v Berlíně. Následovalo nastudování Mahlerovy Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ pro Andrease Sebastiana Weisera s Filharmonií Hradec Králové 15. března 2007. Košlerovo nastudování tohoto Mahlerova opusu se dočkalo dalšího provedení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Vladimírem Válkem 14. června 2010. Košler znovu dirigoval Pražský filharmonický sbor 7. října 2007 na pódiu pražského Rudolfina, tentokráte s programem pravoslavných zpěvů, se sólistou Jevhenem Šokalo a Radovanem Lukavským. K nastudování Wagnerovy Večeře apoštolů se Miroslav Košler vrátil i s Pražským filharmonickým sborem. Dílo bylo uvedeno 14. června 2008 velkolepým obsazením s Drážďanskou filharmonií a dirigentem Marcem Minkowskim v prostorách drážďanského Frauenkirche. Pro dirigenta Petra Vronského a Symfonický orchestr Českého rozhlasu připravil Košler Vánoční kantátu Arthura Honeggera, provedenou 21. prosince 2010. Na tomto koncertě byl za standing ovation celého Rudolfina vyznamenán ministrem kultury Jiřím Besserem medailí Artis Bohemiae Amicis „za šíření dobrého jména české hudby“.

Spolupráce s bratrem Zdeňkem Ke skutečné, konkrétní spolupráci obou bratří takříkajíc „na pódiu“ docházelo pouze sporadicky, a to hlavně z následujícího důvodu: v období, kdy Zdeněk potřeboval sbory k provedení oratorií a kantát z tvorby Mahlera, Dvořáka, Beethovena a podobně, neměl Miroslav k dispozici smíšené těleso, se kterým by se mohl připojit. Wagnerovy, Schönbergovy a další partitury pro mužský sbor (jako například Polní mši Bohuslava Martinů) Zdeněk doma nikdy nedělal. Výjimečně se tak sešli u provedení Mozartových Zednářských kantát a písní, Berliozova Faustova prokletí, Ebenovy Pocty Karlu IV., Szymanowského symfonií či u nahrávek některých operních scén. Vzájemný umělecký kontakt a konzultace však byly na denním pořádku. Pedagogická činnost Spolehlivým startem Miroslavovy pedagogické dráhy bylo studium na Pedagogickém gymnáziu v Ostrovní ulici v Praze 2. Hned v počátcích své dirigentské činnosti vedl řadu sbormistrovských seminářů u nás i na Slovensku. Byl rovněž vyhledávaným lektorem dirigentských kurzů v Německu, Rakousku a Itálii. Za vynikající vedení odborných seminářů v Německu byl jmenován členem Svazu německých sbormistrů. V roce 2005 se stal uměleckým ředitelem stálých sbormistrovských kurzů ve Španělsku (Pamplona, Avilla). V únoru 2002 byl Miroslav Košler pozván k vedení dvořákovských kurzů na Monterey College do Santa Barbara v USA. Při té příležitosti dirigoval koncert, na jehož programu bylo Dvořákovo Te Deum, op. 103 a Lužanská mše D dur, op. 86 s přídavky Slovanských tanců. V roce 1965 nabídl tehdejší docent Petr Eben Košlerovi post externího pedagoga sborového zpěvu a dirigování na Muzikologické katedře Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Tam vyučoval na katedře Jiřího Tichoty až do roku 1967, kdy byl tento obor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zrušen. Roku 1992 se Miroslav Košler rozhodl zhodnotit svoje dosavadní umělecké zkušenosti a přijal nabídku stát se pedagogem sborového dirigování na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a o rok později na Pražské konzervatoři. Z jeho sbormistrovské třídy vyšla řada vynikajících studentů, mimo jiné Marko Ivanović, Jakub Zicha, Jan Zástěra, Solon Kladas, Jiří Petrdlík, Jan Kučera, Michal Hájek, Tomáš Brauner, Robert Jindra a řada dalších, které Košlerovo dirigentské mistrovství a bohaté umělecké i lidské zkušenosti vybavily tím nejlepším pro uměleckou dráhu, kterou on sám za svůj život prošel.

Na studia u Košlera vzpomíná dirigent a hudební skladatel Marko Ivanović: „Měl jsem velké štěstí, že mým prvním kantorem byl Miroslav Košler. Vlastně jsme spolu začínali – on jako profesor na konzervatoři a já jako student – a velmi jsme si sedli jak lidsky, tak umělecky. Byl pro mě neuvěřitelně inspirativní – způsobem, jakým vedl zkoušky, jakým dirigoval, jakým rozebíral skladby a snažil se dopátrat merita věci. A otevřel mi obzory ve vokální muzice. Od té doby mám vlastně k vokální muzice velmi blízký vztah, ať už se jedná o obecně vokální hudbu anebo o tu sborovou. Já ho dodnes považuji za takového svého – řekl bych – uměleckého tátu.“ Dramaturgická činnost a další aktivity Košlerovy mezinárodní úspěchy ho prosadily jako odborného porotce do mnoha mezinárodních sborových soutěží: Arezzo, Verona, Gorizie, Varna, Arnheim, Salcburk, Spittal, Tolosa, Jersey, Lindenholzhausen a dalších. Od roku 1988 byl odborným poradcem a dramaturgem koncertní agentury BTI. Založil tradici Mezinárodního sborového soutěžního festivalu Praga Cantat, jemuž byl třicet let uměleckým ředitelem. Do roku 2010 byl rovněž uměleckým ředitelem mezinárodního hudebního festivalu Prague Winter založeného v roce 1972 dirigentem Václavem Neumannem. V sezoně 2008/2009 byl Košler iniciátorem a dramaturgem cyklu České filharmonie Pocta tvůrcům, vytvořeného na počest skladatelů Lukáše, Tučapského, Ebena, Martinů a Foerstera. Na čtyřech koncertech zcela vyprodaného Rudolfina se podílelo tisíc šest set osmdesát umělců a projekt byl vyhodnocen jako nejvýznamnější sborová událost posledních dvaceti let.

Závěr Je pozoruhodné, s jakým nasazením a v jak širokém poli Miroslav Košler během svého života působil – od sbormistra spolupracujícího s uměleckými legendami, přes aktivního organizátora a dramaturga, až po nesmírně lidského pedagoga. Miroslav Košler si nikdy nearchivoval programy ani recenze svých koncertů a nepsal si žádné poznámky o tom, kdy a kde se skutečnosti týkající se jeho kariéry konaly. Většina z nich nebyla dosud nikdy zveřejněna. O to větší výzvou pro mne byla tato příležitost jeho vzpomínky shrnout a dopátrat se dalších podrobností a souvislostí. Jak mi sám Miroslav Košler potvrdil, je patrné, že tato moje práce je první písemností, která uceleně a v přehledu jeho život a kariéru zachycuje. To je pro mne pocta. Jsem velice rád, že jsem mohl tuto práci zpracovat. Pan profesor Košler byl pro mne obrovským hudebním, ale i lidským vzorem. Nikdy nezapomenu na jeho nejen hudební rady, ale také překrásné povídání o všem možném, a to buď u dobré kávy, kterou on měl tak rád, či u úchvatného pohoštění na jeho krásné chalupě na Vysočině. Děkuji vám, pane profesore!

  Použité zdroje: Vačkář, Dalibor – Lidové noviny, 25. června 1958 (archiv Miroslava Košlera) Vítek, Bohuslav – Plány a sny Marka Ivanoviće. Harmonie [online]. 2010 (Srpen); www.casopisharmonie.cz/rozhovory/plany-a-sny-marka-ivanovice.html (Text je součástí absolventské práce autora „Zdeněk a Miroslav Košlerovi“, květen 2016.)