A dělám to rád. Rozhovor s Ioanem Holenderem

Dlouholetý generální ředitel Státní opery ve Vídni Ioan Holender vytvořil ve svém hlavním působišti v letech 1992–2010 významnou éru nejen tím, že byl nejdéle působícím ředitelem předního evropského operního domu. Vídeňskou státní operu povznesl k celosvětovému věhlasu. Narodil se v Rumunsku, ale do operního dění profesionálně vstoupil v Rakousku. S vlastní pěveckou zkušeností z koncertních pódií i z jeviště se vypracoval do čela umělecké agentury, brzy ji sám úspěšně vedl a od roku 1988 se jako sekretář Vídeňské státní opery osvědčil tak, že byl nakonec povolán do čela tohoto operního domu. Po čtyři sezony vedl souběžně i Lidovou operu – Volksoper. Za jeho vedení vznikla početná řada legendárních inscenací, a třebaže především budoval sehrané soubory, Vídeň se stala prestižní křižovatkou i největších pěveckých, dirigentských a režisérských hvězd světa. Své působení popsal ve dvou autobiografiích, „Život ředitele vídeňské Státní opery“ (2001) a „Ještě nejsem hotov“ (2010). Dnes je Ioan Holender jako nepominutelná a v operních kruzích všeobecně známá osobnost poradcem Metropolitní opery v New Yorku, vede festivaly v Tokiu a připravuje mezinárodně proslulé televizní pořady o opeře a zpěvu. Rozhovor poskytl Opeře Plus v hotelu Richmond 9. listopadu 2017 při Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.
Ioan Holender (zdroj MPCAD)

 

Vy jste, pane řediteli, živoucím historickým pojmem nejen pro Vídeňskou státní operu, ale zejména pro ni. Byl jste jejím ředitelem téměř dvě desetiletí…

Ano, devatenáct let. To už byl v úřadu pátý ministr kultury, vlastně paní ministryně, a ta mi řekla „pane řediteli, uvažuji přirozeně o tom, že bychom vám nabídli ještě jeden čestný rok“, ale já jsem jí odpověděl, že pěkně děkuji, ale pokud jsem si pro ni nevysloužil za devatenáct let dostatečnou zásluhu, tak už to jeden rok nespraví. Směju se. Bylo toho všeho akorát, bylo mi pětasedmdesát let, a to je opravdu dost.

Na počátku vedli vídeňskou Dvorní či Státní operu jako hudební ředitelé Gustav Mahler, Felix von Weingartner a později ještě také Karl Böhm a Herbert von Karajan, ale pak došlo k rozdělení. Má generální ředitel opravdu tolik práce?

Až moc. Dnes to už opravdu jinak nejde. Pokud někdo diriguje nebo inscenuje nebo zpívá, nemůže současně vést divadlo. Ten čas je pryč, protože se objevilo tolik dalších povinností… Poslední dirigující generální ředitel Vídeňské státní opery byl Lorin Maazel a už tehdy to šlo dosti ztuha. Vydržel jen dva roky. Problémy byly ještě dřív s Karlem Böhmem – kvůli jeho nepřítomnosti – když dirigoval v Americe a jinde po světě. Samozřejmě, byl to proslulý dirigent, ale sám v jednom interview prohlásil, že kvůli Vídeňské státní opeře se přece nebude vzdávat své dirigentské kariéry. A už to bylo. Protože v divadle se požaduje přítomnost. Určitě ten nejdůležitější ředitel v dějinách Vídeňské státní opery byl Gustav Mahler. A ten druhý, podle mě, i když ve dvou různých obdobích, byl Herbert von Karajan. Ten přinesl modernizaci, zpěv v původních jazycích a otevření světu. Do té doby to byl pouze uzavřený soubor. Já jsem také velmi pro soubor, ale dnes už to bohužel jinak nejde.

V jakém směru jste soubor ovlivňoval?

Především jsem se o soubor staral. A získal jsem jako sólisty pěvce a pěvkyně, kteří už měli světovou kariéru, jako Krassimira Stoyanova, Natalie Dessay a další. Soubor je základem každého operního divadla. Nesmí se narušit, musí se pěstovat, aby mohlo divadlo růst. Nevím, jak je to dnes u vás v Čechách, třeba v Ostravě, anebo na Slovensku v Banské Bystrici a v Bratislavě. Podle mne pěvec musí mít příležitost vyzkoušet si i role, které nejsou úplně jeho, musí hledat a najít vlastní cestu sám, pak se nestane žádná katastrofa. Od hostů se mohou všichni učit, ale to není to hlavní poznání. A řeknu vám, i když jsem v tom sám, že jsem přesvědčen, že pro mladé pěvce není dobré, když zpívají pouze v původním jazyce. Sami tu řeč obvykle dobře neznají, publikum tu řeč nezná vůbec, tak se zpívají jen vokály, a nikdo neví, o co vlastně jde. Ani režisér. Dostal jsem dost negativních kritik, ale také pozitivní, když jsem dal nastudovat Jenůfu německy. Omlouvám se, že musím připomenout, že čeští pěvci na této úrovni nebyli, a tak jsem jako Kostelničku musel přemluvit Agnes Baltsu. Než se dověděla, jak to po ní chci, první, co mi řekla, bylo: „česky neumím, tak to nezpívám“. Pak ale souhlasila. Německy ano. Jenůfu dělala Angela Denoke. Řídil Seiji Ozawa a režíroval David Pountney. Stejně jsme dělali Janáčkův Osud.

Koncertně, nebo na scéně?

Na scéně. Vždycky všecko scénicky. Režíroval také Pountney, hlavní postavu zpíval Jorma Silvasti, dirigovala Simone Young.

To je vzácné.

To vím. To vím. Ale hrálo se čtrnáctkrát.

Než jste nastoupil do Státní opery, měl jste obrovskou organizační zkušenost z agentury Roberta Schulze. Bylo to pro ředitele dobré, nebo brzda, tolik o zákulisí vědět?

Tak především: vědět znamená pro život vždycky plus. Takže když člověk ví, je jedno v jakém oboru, jen mu to pomůže. Než jsem byl jmenován ředitelem, nejprve generálním sekretářem, nastaly neuvěřitelné protesty v novinách proti tomu, že jsem přišel z agentury. Kdyby prý Domingo, Carreras, všecko jedno, ale agent? To se nesmí stát! To tu ještě nikdy nebylo! Přestože Rudolf Bing byl přece také agent. Tehdy to bylo velmi, velmi zlé. Jenže pak začalo divadlo šlapat a za pár let bylo velmi dobře. A celkově? Pomohlo mi to, znal jsem trh a sám jsem zpíval. Nebyl jsem jinak zvlášť známý, ale po šest let jsem se v životě živil zpěvem. To se v Čechách tolik neví: zpíval jsem u vás v Praze v katedrále svatého Víta Haydnovo Čtvero ročních dob se Zdeňkem Košlerem jako dirigentem. Ještě mám plakát. Tehdy hostoval Wiener Singverein a my tři sólisté, orchestr byl pražský. Někdy kolem roku 1965, 1966. Když je to už tak dlouho, je pak už jen málo lidí, se kterými se o tom dá hovořit.

Ioan Holender (zdroj MPCAD)

Takže se vrátíme k dnešku?

Jsem rád, že jsem v Karlových Varech. Ještě jsem tu nikdy nebyl.

A přitom jezdilo do Karlových Varů tolik slavných hudebníků – Beethoven, Brahms, Dvořák – také je tady pochován Mozartův syn František Xaver.

Takže opravdu? Někde jsem o tom jen slyšel. Je to určitě tak?

Ano, má na starém hřbitově nápadný náhrobek se jménem svého slavného otce.

Tak to ještě musím vidět. Už jsme tedy byli ve Františkových Lázních a v Mariánských Lázních, natáčeli jsme trochu hudby ze zahraničí. Ale – a to vám také musím říci: včera v Mariánských Lázních jsem viděl velké plakáty Verdi – gala. Šli jsme si s manželkou poslechnout, ale byla to katastrofa. Mimo diskusi. Tak se to dělat nedá. To je pod zdejší úroveň. To se nesmí stát ani pro pacienty. Protože nikdy nevíte, kdo tam přijde. Každému vždycky říkám: nikdy nevíte, kdo je v sále. Třeba jsou tam jen dva lidi, kteří tomu rozumějí, a pro ty to musíte dělat. Vždycky je třeba se pokusit o co nejvyšší úroveň.

Čeho si nejvýš ceníte ze své éry ve Státní opeře – myslím inscenaci, angažmá, dirigenta…

Jen některých. Komplikace postupně nastala s režiséry, s inscenacemi, protože se dělají pořád ty samé opery. Žurnalisté chtějí vidět něco nového, jiného, a z toho se stal problém. Chápu, že opera není žádné muzeum, že se musí hledat nové cesty, někdy jsou docela úspěšné, i vy jste měli ve světě velmi úspěšné a důležité režiséry, když teď myslím třeba na Kašlíka, kteří byli velmi moderní, a nejen Kašlík. Respektuji i mnoho pěvců, kteří dělali velké věci třeba bez zvlášť fantastických prostředků, protože opera je přece „Gesamtkunstwerk“, neexistuje žádný jiný obor, ve kterém by se sešly hudba, zpěv, tanec, mluvené slovo, malířství a tak dále, všecko pospolu. Opera žije velmi dobře, je velmi populární, i když má také své problémy.

Nestala se příliš byznysem?

Zkoušelo se to a zkouší se to – komponované gala večery – ale nejsem právě jejich velkým příznivcem. Podívejte: pokud nějaký opravdu světově proslulý umělec, báječný tenor, se kterým jsem spolupracoval čtyřicet let, teď najednou začne zpívat barytonové role, pak je to byznys, pro něho a pro divadlo. Já jsem to nedělal. To prostě nejde. To se snad dá udělat jednou v případě Simona Boccanegry. A to teď musím také říci, když dovolíte, pane Králíku, jako kritik, to mnoho není ke cti Praze, když dávali v Tylově divadle (poznámka redakce: Ioan Holender patří ke generaci, která zná Stavovské divadlo v Praze ještě pod názvem Tylovo divadlo) ke dvoustému výročí Dona Giovanniho nově Dona Giovanniho a dělal to jeden velmi netalentovaný dirigent, ale protože se jmenuje Domingo, tak se lidé domnívali, že to pro Prahu něco znamená. To se dá udělat v Kataru, v Dubaji, v Ománu, ale přece ne v Praze, a speciálně ne v tomto divadle. To je špatná cesta.

Kam směřuje opera?

Obrací se zpět. K baroku. Zajímavě. Po čtyřech staletích se vrací zpátky k Monteverdimu, Mercadantemu a ke kastrátům, kontratenorům. Nejsem právě velký osobní nadšenec barokní opery.  Myslím, že bych barokní opery nedělal. Belcanto, Belliniho ano, ale všecko to baroko na barokních nástrojích…

A jaký je váš vztah k Wagnerovi?

Pro mne osobně je Richard Wagner absolutně ten nejdůležitější. Možná je to už věc stáří, protože před příchodem do Vídně jsem žádnou Wagnerovu operu neviděl, ani Straussovu, ale stejně důležitý jako Wagner je i Mozart, zvlášť pro tuto část Evropy, střední i východní. V Praze se dává Lohengrin dvakrát do roka. To je málo. Když se nehraje, tak se nezná a neumí. A přitom je Wagner jako tvůrce „Gesamtkunstwerku“ tak důležitý, o tom jsem přesvědčen.

Ioan Holender (foto Pavel Horník)

Ještě dovolte jednu otázku na dávné časy: jako student jste prožil události roku 1956. Ten rok revoluce v Budapešti zcela změnil směr vašeho života. Mohl se z vás stát technik, inženýr…

Inženýr parních lokomotiv.

… v Temešváru. Ale všecko bylo najednou jinak. Byla to náhoda, bylo to štěstí, byla to danost?

Až to, co jste řekl jako poslední. Byla to danost. Ne fatum, ale faktum. Nic jiného.

Přemýšlíte o tom ještě někdy?

Kdybych řekl, že to bylo štěstí, bylo by to příliš laciné. Že kdyby se to nestalo, pak bych byl to a to a touto kariérou bych neprošel. To by pro mne byla příliš laciná spekulace. Změna byla velmi bolestná, já byl krajně nešťastný, protože jsem přišel do Vídně, bylo mi čtyřiadvacet nebo pětadvacet, v tomhle mládí jako člověk vyrvaný z kořenů: bez budoucnosti, bez znalostí, bez možností, bez peněz, bez čehokoli. Zkusil jsem technické kreslení, šlo to, namáhavě, ale víc jsem se zajímal o divadlo i o operu už v Temešváru. Pro mne bylo velmi pozitivní, že v mém rodišti – divadlo bylo asi jako v Ostravě – jsem slyšel velký repertoár a do opery jsem chodil permanentně, dodnes znám řadu oper s rumunskými texty nazpaměť. Všemu jsem rozuměl. To byl čas Nicolaie Herley a dalších velkých hvězd, které občas hostovaly z Bukurešti také v Temešváru. Ovšem důležitá byla díla. Dnes se chodí do opery spíše kvůli interpretům, a to už je nebezpečné. Do opery se má chodit kvůli opeře. Tehdy jsem se mnoho naučil a poučil. Základ mám odtamtud. Působila tam velmi dobrá ředitelka Acade Barbu, opera se zakládala v roce 1947, když mi bylo dvanáct. Ale potom ten rok 1956 – exmatrikulace, 1957 zatčení a tak dále – nebyl jsem žádný revoluční bojovník, to se tenkrát moc přehánělo a tak bralo, ale my jsme o revoluci v Budapešti ani mnoho nevěděli. A také odkud? Z novin, z rádia? Zahraniční vysílání se rušilo. Celou akci připravili ti, kdo prožili léta ve vězení, od nás studentů to byl jen poklidný protest. Ne víc, ale to stačilo.

A zpěv?

Se zpěvem jsme zase zpátky ve Vídni: předzpíval jsem na konzervatoři, bylo mi sice už šestadvacet, ale vzali mě a dostal jsem stipendium Huga Breitnera 150 šilinků, to je dnes jako nic. Ale řekl jsem si: když tito „zlí kapitalisté“ mi dávají za můj hlas peníze, asi na tom něco bude. A to mi dodalo velkou odvahu. Rychle jsem pak dostal angažmá, napřed špatné, mně to bylo jedno, takže turné třeba s Falkem v Netopýru, a pak jsem nastoupil v Městském divadle v Klagenfurtu jako první baryton. A řeknu vám, pane Králíku, že až dodnes jsem se necítil nikdy tak šťastně, jako když mi tenkrát řekli: „Angažujeme vás!“ Neptali se, jaké chci honoráře, dali mi měsíční plat, a tak to začalo. A trvalo to dva roky. Napsal jsem o tom knihu. Máte ji?

Ne, bohužel ne.

Já vám ji pošlu. Vlastně dvě knihy. A další rumunsky. V té první německy psané knize je to už všecko popsáno. O opeře v komunistickém Rumunsku, o agentuře Roberta Schulze, kde jsem se mohl vypracovat. Popsal jsem všechno i o těch devatenácti letech ve Státní opeře. Uspořádal jsem také závěrečný koncert na rozloučenou. A přišli všichni z Met, Netrebko a další, koncert trval šest hodin.

Dodnes se o tom mluví, zpívali také Plácido Domingo, Adrianne Pieczonka, Ramón Vargas, Deborah Polaski, Piotr Beczała, Barbara Frittoli, Thomas Hampson, Leo Nucci, Stefania Bonfadelli, Violeta Urmana, Thomas Quasthoff, Waltraud Meier, Johan Botha, Angelika Kirchschlager, Ferruccio Furlanetto, Nadia Krasteva, Simon Keenlyside – naprosté pěvecké hody. Řídili Franz Welser-Möst, Bertrand de Billy, Antonio Pappano, Marco Armiliato, Zubin Mehta…

Ano. Jen s Editou Gruberovou jsem měl napjaté vztahy.

Chcete o tom mluvit?

Já mohu mluvit o čemkoli. Gruberová je technicky fenomenální pěvkyně. Udělala hvězdnou kariéru. Ale nebyla sama. Abychom mluvili i o jiné známé pěvkyni, Mirelle Freni: když jsem přišel, bylo jí už šedesát a hovořili jsme o rolích. Co jsem chtěl já, to nechtěla ona, pak chtěla Mimi. Na to jsem jí řekl, že tu jí dát nemohu, že k ní nenajdu žádného partnera. Třicetiletého tenora nemohu postavit vedle Freni. Dnes je optika opery důležitá a uvěřitelnost také. I když ve zpěvu se vždycky najdou nějaké výjimky. Vlastně mluvíme jen o výjimkách, o výjimečných výjimkách.

V Karlových Varech vedete televizní tým, nejste k zastižení, pracujete šestnáct hodin denně. Ohlížíte se vůbec někdy?

Všechno to bylo krásné, a už je to šťastně za mnou. Teď, když jsem v Metropolitní opeře jako poradce, tak je to také krásné. Směju se. Když už dnes člověk nic neznamená, stane se poradcem. Ale ještě jsem u toho. V Tokiu dělám velký wagnerovský a straussovský festival, obsazuji role, a v novém životě přišly televizní pořady. To byla myšlenka jednoho sponzora, který to všecko platí. Do Karlových Varů jsem měl přijet vlastně jen za Ileanou Cotrubaș, měla být v porotě a zvala mě, že abych určitě přijel, a zařídila pozvání u Petera Dvorského. Mě ale hned napadlo, že při té příležitosti něco natočíme a že proto nebudu sedět v porotě, tam bych musel být pořád, od rána do noci. Bylo mi jasné, že pro Karlovy Vary a pro jejich pěveckou soutěž je důležitější natočit televizní pořad o všem, co se kolem děje, než jenom poslouchat a psát body. A proto jsem tady. A dělám to rád.

Děkuji za rozhovor.

Peter Dvorský a Ioan Holender (foto Pavel Horník)


VIZITKA
Ioan Holender se narodil 18. července 1935 v rumunském Timisoara. V Rumunsku studoval inženýrství na Technické univerzitě. Roku 1959 přišel do Vídně a studoval zpěv na Vídeňské státní konzervatoři, kde také roku 1962 absolvoval. Od roku 1962 do roku 1966 působil jako operní a koncertní zpěvák, než založil světoznámou Concert Agency Holender.

V roce 1988 byl jmenován generálním tajemníkem Vídeňské státní opery a vídeňské Volksoper, v roce 1992 se stal generálním ředitelem obou operních domů. V roce 1996 odešel z funkce generálního ředitele vídeňské Volksoper a do 30. srpna 2010 zůstal už jen generálním ředitelem Vídeňské státní opery. Tuto pozici zastával nejdéle v historii Vídeňské státní opery. V roce 2015 opustil post uměleckého ředitele festivalu George Enescu Bucharest.

V současné době je Ioan Holender poradcem Metropolitní opery v New Yorku a jarního festivalu v Tokiu. Dále je členem poroty několika mezinárodních pěveckých soutěží. Pro rakouskou televizní stanici ServusTV připravuje týdenní kulturní program „kulTOUR mit Holender“.

Ioan Holender je čestným členem Vídeňské státní opery a vídeňské Volksoper. Získal pět čestných doktorátů a obdržel Čestný odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku. V roce 1999 byl jmenován takzvaným důstojníkem Řádu umění a literatury Francouzské republiky. Byl také vyznamenán nejvýznamnější rumunskou medailí. Dále obdržel v roce 2004 velké vyznamenání Italské republiky (takzvané Grand Decoration of Honour in Gold) a byl jmenován „komandatorem“. Je také držitelem „Velitelského kříže řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo“ a japonského „Řádu vzkříšení zpěvu, zlatých paprsků“.

Ioan Holender je ženatý, má dva syny a dvě dcery. Jeho autobiografii „Ioan Holender – Život ředitele vídeňské Státní opery“ vydala Böhlau Verlag Wien v roce 2001. V červnu 2010 vydal svou novou knihu „Ioan Holender: Ještě nejsem hotov“ (Zsolnay Verlag).
(Zdroj: www.holender.at)

www.holender.at

Související články


Reakcí (7) “A dělám to rád. Rozhovor s Ioanem Holenderem

  1. To je skvěle udělaný rozhovor, kde zaznělo mnoho moudrého. Myslím, že všichni, kteří u nás stojí ve vedení jakéhokoliv operního domu, by si to měli přečíst. A možná hned dvakrát! A za přečtení stojí i Holenderovy paměti. Nikdy nevyjdou v češtině, proč také? Tady to nikoho nezajímá a téměř nikdo u nás neví, kdo je Holender. A těch pár inteligentů si knížky může opatřit přes internet a přečíst si je. To naštěstí jde!

    1. Vazeny pane Ctirade, nejsem sice reditelem operniho domu, ale symfonickeho orchestru, nicmene Vam s radosti davam za pravdu, ze pro jakehokoli hudebniho manazera by tenhle rozhovor mel byt povinnou cetbou. Je velmi dobre vedeny a pan Holender mluvi tak, jako vsichni legendarni manazeri a intendanti, s nimiz jsem mel to stesti se osobne potkat: primo k veci, bez obalu, bez vytacek. Umi vystihnout podstatu, rict, co si opravdu mysli a pritom zustat noblesni. Tento rozhovor byl pro mne prijemnym a inspirativnim ctenim a Opere Plus za nej dekuji. Se srdecnymi pozdravy, David Marecek, Ceska filharmonie

    1. Myslíte si opravdu, že by o tom reálně uvažoval? Šel by na nižší úroveň (při vší úctě k ND), už není mladík a taky jazyková bariéra… u ředitele instituce je to přeci jen něco jiného, než u hostujícího umělce, navíc ND není „jen“ opera ale vícesouborové divadlo a to je ještě trochu jinačí polívka… Osobně bych teda byl spíš skeptik.

Napsat komentář