Derniérový a premiérový večer v divadle Ponec

  1. 1
  2. 2

Výsledný tvar má velmi volnou kompozici, jde spíš o snový výjev, který působí tak trochu dojmem, že tanečníci přizvali diváky přímo k probíhajícímu výzkumu. Už na začátku se zdá, že jsme vstoupili na taneční sál před hodinou moderního tance. Je prázdný, tanečníci poskakují, pobíhají a zkouší si první gesta, jen vzadu stojí stůl a za monitorem počítače zvukový designér. V této inscenaci totiž skutečně nejde většinu času o hudbu, ale o zvukovou krajinu, která slouží jako emocionální podklad pro výjevy, jež se odehrávají v prázdném prostoru.Tanečníci se pohybují ve vlastním světě. Pohybový slovník tu hraje na rozdíl od předchozí choreografie prim. Vychází zjevně z improvizace a choreografie je vedena v jakési jednotné lince, náladě. Střídají se v ní sice pomalejší a dynamičtější pasáže, ale bez dramaturgického směřování. Je částečně sledem krátkých sól, která oba tančící provádějí nezávisle na sobě, ale s vědomím přítomnosti druhého. K jejich kontaktu dojde zřídka, ale když ano, nabývá okamžitě pohyb na větší zajímavosti. V průběhu celého kusu se choreografie pohybuje od stylizovaného tanečního projevu až po zcela civilní a chvílemi není zřejmé, jestli jsou všechny tyto části řízené a plánované, nebo jestli se nový materiál rodí z náhlého popudu. Téma váhání je tím zobrazeno dobře, ale současně inscenaci krátí dech.Přitom v ní nechybí ani pohybová nadsázka, tanečníci na sebe reagují, reagují i na přítomnost zvukaře a hudebníka v jedné osobě. Zdá se, že jejich oči vidí neviditelné krajiny a jejich ruce se dotýkají neviditelných předmětů, snad i lidí. Přitom nejde o mimování, ale oba svým jednáním budí dojem, že prostor je zaplněn věcmi či postavami, které jsou divákům skryté. Nechybí ani mluvené slovo, které diváky rozesmává, když se oba tanečníci snaží vyprávět svůj příběh. Tereza, která sama v tričku s volánkovými rukávy a červenou stužkou ve vlasech připomíná princeznu z pohádky, se od úryvků příběhu o Popelce dostává k vyprávění jakoby z vlastní zkušenosti, Davidovi většinou nerozumíme, protože hovoří italsky, nicméně i jeho dikce má odezvu, stejně jako když se pouští do zpěvu za zvuků elektrické kytary. A do toho se oba stále rozebíhají, ale nevíme, odkud, kam a proč to vlastně jdou, běží nebo skáčou, a nikdy se nedozvíme, jaké věci a lidi ve svém světě viděli.V přední části divadelního prostoru je umístěn stůl s různými předměty a židle. Tanečníci se kolem nich pohybují, natahují po předmětech ruce, ale nikdy se jich nedotknou. Kam zapadá tento motiv? Je snad symbolickým začátkem cesty k doteku? Ale to by se nesměl objevit až uprostřed inscenace. Tanečníci se nakonec dotýkají i sami sebe a nejsilněji zapůsobí duet vycházející z kontaktní improvizace, kdy se snaží zůstat stále v pohybu, ale přitom se co největší plochou těl vzájemně dotýkat. Takové slibné scénky či výjevy jsou však rychle ukončovány a nerozvíjejí se dále. I závěrečný obraz, v němž si oba otevřou sáček s moukou a nabílí ruce a obličeje – právě tím končí. Přitom vzbuzuje v kontextu divadla tolik asociací. Nakonec to spíš vypadá, že autoři nevěděli, jaký vymyslet celému dílu konec, aby divák pochopil, že skutečně konec je…I proto působí inscenace stále jako rozpracovaný kus, jako etapa hledání materiálu, z něhož bude postupně vytvořen ještě jiný a soudržnější kus. Různé scénické nápady jsou objeveny a zase ponechány svému osudu. Inscenace překypuje materiálem, který je nespojitě svázán do volného celku. Diváci jsou postaveni do role přihlížejících a dívají se na proces, ne na výsledek. Ačkoli je chvílemi představení velmi humorné, rozesmává publikum a výkony tanečníků jsou profesionální, roztříštěná kompozice není šťastnou volbou. Jinak se jedná o svěží a vtipné dílo s řadou nápadů, které má potenciál se dál rozvíjet, jen je těžké přijmout fakt, že už by měla být jeho tvorba u konce.

Hodnocení autorky recenze:
Found & Lost: 80 %
Vessels: 65 %

Found & Lost
Choreografie: Charlotta Öfverholm
Ligth design: Pavel Kotlík
Hudba: Johnny Cash, Plastikman, Collage
Produkce: Karolina Hejnová
(koprodukce Divadlo Konvikt / K3 Olomouc)
Premiéra 15. května 2011 divadlo K3 Olomouc
(psáno z derniéry 3. 11. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tančí – Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková

www.vertedance.org
***

Vessels
Koncept a režie: Davide Sportelli
Zvuk: Dalibor Kocian, Alessio Castellacci, Davide Sportelli
Kostýmy: Dominika Hladká
Světla: Rastislav Juhás
Logistika: Tereza Hradilková
(za podpory: Nadace Život umělce, Lenka Flory a konzervatoř Duncan Centre v Praze)
Premiéra 3. listopadu 2014 divadlo Ponec Praha

Interpretace – Tereza Hradilková a Davide Sportelli

www.divadloponec.cz

Foto Vojta Brtnický

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Öfverholm: Found & Lost (VerTeDance)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Sportelli: Vessels (divadlo Ponec Praha)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na