Deset poznámek k té prožluklé operní režii

4.          Uvedené ještě nic neříká o vlastní estetice. Zkráceně: divadelní inscenace opery může esteticky směřovat k inscenační tradici té které opery (to je totiž to, po čem se většinou volá, nikoli respektovat „úmysl“ skladatele), může ji opouštět, může jít programově proti ní. Proto režisér může, ale nemusí přenášet dění v čase a v prostředí, může hrát ryze současné i „původní“ historické příběhy, a to vše s „použitím“ starých operních partitur, neboť tvoří svůj artefakt, neslouží skladateli. Samozřejmě s rizikem vlastním jakémukoli uměleckému tvoření, tedy že dílu bude porozuměno a najde své zastánce, nebo mu porozuměno nebude a bude odmítnuto (samotný způsob, jakým režisér přistupuje k dílu skladatele, se do hodnocení inscenace promítá). Nejčastěji se reakce bude pohybovat někde mezi oběma krajnostmi a nebude křišťálově čistá a vědoucí – recipienti podléhají nejrůznějším vlivům při hodnocení díla, předsudkům, zkušenostem, nenahlížejí ho zdaleka jen v uměleckých dimenzích, ale v hodnocení hrají významnou roli i osobní animozity, momentální rozpoložení atd. Podléhají tomu všemu i profesionální kritikové, nechtějme od nich „objektivitu“, která v umění neexistuje, ale spíš argumentaci, proč si myslí to či ono. A dobrou vůli…

5.          Tedy nelze jaksi vědecky zdůvodnit jakési hranice, kam až režisér smí, nebo nesmí jít. To, po čem volají pánové Věžník, Blaho a Novák, a s nimi někteří diskutující, je jen jeden konkrétní estetický názor, dal by se definovat historicky i ideově, a je zcela legitimní! Není legitimní vydávat ho za jedině správný, protože odborně zdůvodněný, dokonce někomu zakazovat názor jiný a vynucovat „jedině správné“ řešení: všimněme si, jak kromě rádobyvědeckého zdůvodňování takového stanoviska se často jeho zastánci ohánějí jakousi většinou, dokonce „všemi“ apod. Stejně legitimní je jakýkoli estetický názor jiný.

6.          Co je estetický názor (strukturalisté hovořili o estetickém soudu)? Estetické cítění je hodnotový systém, který přes pojetí „krásna“ směřuje k ideologií, víře, etice, politice atd. Často vymezuje příslušnost k nějak definované skupině lidí (generaci), která se specifickou estetikou vymezuje vůči jiným – platí to samozřejmě vrchovatě i o názorech režiséra Věžníka a spol. Estetický systém také vymezuje integritu osobnosti, odlišný estetický názor tuto integritu zpochybňuje a je proto považován za velmi nebezpečný útok na sebe sama – odtud ostré vášnivé až hysterické a nekompromisní diskuse o věci zdánlivě tak efemérní, jako je názor na umělecké dílo. Zjednodušeně řečeno: obhajoba opery, jak se „vždycky dělala“, přednarušiteli této jistoty je typickou ideovou až ideologickou a dnes u nás i latentně politickou polemikou.

7.          Osobně nerozlišuji „tradiční“ a „netradiční“ (novátorské, „režisérské“) inscenace, ale ty, které mi vyhovují a které ne: ty i ony nacházím mezi tradičními stejně jako mezi novátorskými. Tedy, stejně jako všichni, hodnotím na základě svého estetického stanoviska (východiska, integrity), jinak nelze.

8.          K zvláštnostem operního divadla patří specifická koexistence hudební skladby coby artefaktu skladatele s dalšími prostředky divadelní inscenace. Jinak řečeno, v inscenaci se samostatně (paralelně) realizuje i hudební skladba (inscenace je svého druhu zvláštním případem koncertu, nahlíženo ze strany hudby) a lze ji vnímat odděleně od zbytku inscenace. (V činohře to tak vyhrocené není, počítá se s běžnou možností přečíst si dílo dramatika, které teorie umění považuje za zvláštní případ literatury.) I jiné artefakty lze chápat v inscenaci jaksi samostatně, nejčastěji pěvecké výkony (v činohře herecké výkony) – obé dokonce bývá předmětem udílení nějakých ocenění. Vnímat operní inscenaci tedy lze z mnoha úhlů a z pozice toho svého konkrétní divák – posluchač inscenaci také hodnotí. Je až úsměvné, jak se v polemikách mezi sebou různé pohledy samozřejmě nikdy nemohou dohodnout a vzájemně pochopit.

9.          Kromě toho ona vnitřní dvojakost operní inscenace je způsobena i odlišnostmi v obecném soudobém směřování hudby a divadla: současným hudebním ideálem je co nejvěrnější (autentická) interpretace hudebního zápisu, kdežto v divadle se cení aktuální soudobá výpověď. Důsledky té diferenciace asi není třeba dál rozebírat.

10.          Konečně poslední praktická poznámka: Tady proklínané „zvrácené umění“ (jak to nazval Hitler, naposledy pravoslavní duchovní vyřkli ortel nad novosibirskou operou), jak bývá označována soudobá operní režie, která upřednostňuje estetické směřování divadla nad směřováním hudby (což neznamená utlačování hudby divadlem!), není patologickým projevem skupiny šílených německých egoistů, ale především způsobem, jak udržet operní divadlo v kontextu soudobého umění a hlavně zájmu! Kdyby to nebylo pro divadlo užitečné, „režiséristé“ by v divadlech tolik prostoru nedostali.

a. Soudobá opera se musí prosadit v daleko složitější a těžší konkurenci než ještě před vlastně nedávnými dvaceti třiceti čtyřiceti lety a v operním světě jednou z hlavních metod jsou právě ony „režisérské“ inscenace. Druhou z nejčastějších metod je samozřejmě „výroba“ a prezentace světových pěveckých hvězd, jenže tu si mohou dovolit jen nejbohatší operní domy, a jak víme, i ty se ocitají v ekonomických problémech.

b. Pan režisér Věžník a další ve svých úvahách nepočítají s tím, že dnes operní divadlo nejen není státem hájeno jako v jejich nejlepších letech, naopak se stává trochu nežádoucí a změnit to musejí lidé z operní branže (umělci, kritikové, producenti atd.), nikdo jiný to za ně neudělá. V tomto smyslu Věžníkovo neustálé prosazování své operní doktríny považuji za velmi škodlivé, slyší na něj důležití lidé, kteří o věci nic nevědí a dají na mínění známé osobnosti, brání tím v důsledku přirozenému rozvoji opery, vytváření obranných látek proti vnějšímu nepřátelskému světu. Mohu-li poprosit, pánové Věžníku a Nováku, nedělejte to. Kritizujte výsledky, nesouhlaste, ale nepřikazujte, jak se to má dnes dělat, stejně jako by bylo nefér, kdyby to byl přikazoval někdo vám.