Diana Damrau: Dnes si nemůžeme tolik dovolit

O tom, jak skloubit péči o rodinu s kariérou a jak se změnily poměry v opeře. A také vzpomínka na první učitelku, která jí vybudovala sebevědomí. Rozhovor s přední německou sopranistkou.

(Die Presse – 14. 2. 2016 – Judith Hecht)

 

Ve Vídeňské státní opeře teď zpíváte Manon a zanedlouho Lucii z Lamermooru v Londýně. Jezdí vaši malí synové vždycky s vámi?

Ano, jezdí. S manželem (poznámka redakce: francouzský basbarytonista Nicolas Testé) jsme rozhodli, že je budeme brát s sebou, i když už budou školou povinní.

Jak to uděláte se školou?

Objevili jsme francouzský home-schooling program, který se nám zamlouvá. Výhodou je, že se dá provádět odkudkoli. Když jsme v Paříži, mohou jít normálně do školy.

Chtěla byste své děti učit sama?

Zkoušela jsem to, protože jsem na podzim stejně nemohla měsíc na jeviště. Ale k vlastní práci to prostě časově nezvládnu. Hledáme učitele, který by jezdil s námi.

Když onemocníte a hlas není v pořádku, máte strach, že utrpí vaše kariéra?

O kariéru strach nemám. Zdravá musím být kvůli dětem, které jsem přivedla na svět a mám za ně zodpovědnost. Ale na své tělo se můžu spolehnout, dá mi vědět, když je toho na ně moc, a já ho poslouchám. Nějaký burn-out se mi nesmí přihodit.

Projevuje se stres na hlase?

Ne, my zpěváci jsme se naučili, jak s hlasem zacházet. A děti jsem měla relativně pozdě, když už jsem ve své profesi seděla pevně v sedle. Měla jsem to tak v mnohém jednodušší, protože operní divadla mě už znala a věděla, kolik vydržím. Jinak by se možná na všem hledaly hnidy. Když v takové situaci někomu ujedou dva falešné tóny, už ho nepozvou.

Je vaše „zaměstnání“ opravdu tak konkurenční, že se žádná chyba neodpouští?

K chybám dochází pořád a všude. Vnímání zpěvu je ale subjektivní, podobně jako činoherní herectví. Je však pravda, že tlak je dnes mnohem větší než dřív.

Podle čeho tak usuzujete?

Dneska se všecko nahrává. Publikum se pozve na generální zkoušku, lidé mají tu čest ji vyslechnout. A za dvě hodiny najdete všecko na youtube a v komentářích vás rozcupujou. Považuju to za neférové jednání. Zkouška znamená, že se něco zkouší. Také je dnes každé představení vnímáno jako premiéra nebo live přenos, zrovna tak skončí na síti. O to víc se pak namáháme. Nemůžeme si zkrátka dovolit tolik, co dřív. A také vzdělání publika je jiné.

V čem?

Když hledáte nějakou árii, stačí použít internet. Najdete tam všechno, nejaktuálnější nahrávky i ty historické. Tak si každý udělá představu, jak to má znít. Zažila jsem to ostatně taky, jako patnáctiletá při své první návštěvě opery – Kouzelné flétny v Augsburgu. A přišlo mi to příšerné (smích).

Lidé chodí do opery předpojatí?

Chtějí slyšet velké hlasy a každý ví, jak to chce slyšet. Nebo znají zpěváky jen z nahrávek a ti pak musí vlastně soupeřit se svou vlastní nahrávkou. Nahrávky se dělají ve studiu, kde se hlas technicky vytáhne nebo prostě zní jinak. Myslím, že živý zážitek je pořád ten nejlepší. Platí kouzlo okamžiku. A to je to krásné na našem umění, že je to pořád work in progress. Denně je něco, co se dá udělat ještě líp. Každý večer přinese nějaký magický moment, který se předtím neobjevil. Pokaždé je to jiné.

Máte ještě učitele?

Ne, ale mám lidi, kterým mohu věřit, když mi řeknou: „Dej si pozor na tohle a na tohle.“ Nebo poslouchám svoje nahrávky a slyším, co se dá vylepšit. Důležité je se podívat pravdě do očí, uvědomit si, kde není stavba hotová.

Je pro vás manžel důležitý kritik?

Rozhodně, jak po technické stránce, tak herecky. Třeba mi říká, abych po jevišti tolik neposkakovala.

To asi neslyšíte moc ráda.

Ale to je v pořádku, jsem ráda, když mi někdo něco řekne. Když se člověk dostane nahoru, už mu nikdo nic nepoví.

Proč?

Nevím, možná si lidé netroufají nebo je jim to jedno nebo je to zdržuje. Já ráda na svých rolích pracuju, od pohybu až po barvu hlasu. Chci se vyvíjet s každým představením. Když už bych ho jen odzpívala, bylo by načase, abych toho nechala. Pak už by mi mé povolání nic nepřinášelo.

Orchestrální hráči říkávají „dneska sloužím“.

Oni nestojí sami na jevišti. Hrají společně, a když někdo dvě noty vynechá, nikdo si toho nevšimne.

Vy jste exponovanější.

Ano, ale dá se s tím naučit zacházet. Od samého začátku. Moje první učitelka mi říkala: „Jdi a zpívej. Chyby probereme potom společně a necháme si to pro sebe.“ Pokaždé jsem byla strašně rozrušená, srdce jsem měla až v krku, noty se mi v ruce třásly. Ale zvládla jsem to, i když se leccos nepovedlo. To k tomu patří.

Když jste poprvé zpívala v Metropolitní nebo ve Vídeňské státní opeře, měla jste okamžik, kdy jste se zastavila a zažila pocit radosti z toho, čeho jste dosáhla?

Ano, takové okamžiky byly. Samozřejmě mě to těší a děkuju za to Bohu. Protože mnohé je řízení osudu, je potřeba, aby vás někdo vyprovodil na cestu, a pak na sobě pořád pracovat.

Kdo ukázal cestu vám?

Obě moje učitelky, Rumunka Carmen Hanganu a později německá mezzosopranistka Hanna Ludwig. V patnácti jsem začala u Hanganu, ta mi dala základy. Když mě rok učila, řekla mi: „Diano, s tvým hlasem bys mohla mít zpěv jako povolání. Půjdeme se zeptat tatínka a maminky. Ale musíš vystudovat.“ Pro mě to bylo jako povýšení do šlechtického stavu.

Jak dlouho vás Carmen Hanganu učila?

Dokud jsem nedokončila vysokou školu ve Würzburgu, do roku 1995.

To byl dlouhý a intenzivní vztah.

Tak to mezi učiteli a žáky bývá. Je to těsné partnerství. Učitel poslouchá vlastníma ušima, pitvá a vycítí věci, které blokují podvědomí. Zpívání je aplikovaná psychologie. Vztah mezi mnou a Hanganu byl ale čistě pracovní vztah, kladla velký důraz na disciplinu. Tu a tam mě i objala, ale vzpomínám si, jak jsem u ní jednou brečela, protože jsem měla nějaké milostné trápení. A ona mi řekla: „Diano, to je soukromá věc. To sem nepatří. Budeme pracovat.“

Co vám dala Hanna Ludwig?

To byla umělecká osobnost skrz naskrz a otevřela mi celé universum. Ukázala mi, jak je důležité hledat v hlase barvy a krásu, a probudila porozumění pro práci s textem. Vybudovala mi sebevědomí. To bylo důležité, protože kvůli každému pípnutí nemůžete hned letět za učitelem. Ale měla sklon k dramatizování. U ní muselo být všecko dramatické.

Jak se může žačka odpoutat od umělecké osobnosti se sklonem k dramatizování?

Nebylo to snadné, protože chtěla, abych vedla její život. Pořád se pokoušela mě manipulovat, až jsem řekla: „Já už takhle nemůžu.“ Pak jsme spolupráci ukončily. To rozloučení byla těžká zkouška. Ale jsem jí vděčná, protože jsem se od ní hodně naučila.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová