Dimitris Papaioannou a William Forsythe na Tanci Praha (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Tělo a jeho výraz není pro W. F. a jeho tanečníky odlidštěnou formou nebo do sebe zahleděnou sebe-expresí, ale myslícím tělem — šiřitelem sofistikovaného a abstraktního procesu myšlení s mnohačetnými historickými referencemi. Jako takové je schopno zaujmout i přimět k reflexi třeba i filozofy a přinášet do akademického prostoru, jímž mnohdy stále ještě proniká duch descartovsky dualistického světa, důležitý motiv myšlení skrze tělo a pohyb.

Technika klasického tance se ve Forsythových rukou stává nástrojem zkoumání možností těla, ohledávání možností toho, čeho je tělo schopno (Spinoza). Tělo schopné tance, tělo se schopností myslet, tělo navozující závrať z toho, čeho všeho je schopno

Po tanečnících vyžaduje trénink klasické techniky dokonalé ovládnutí těla, schopnost jasně se rozhodovat a orientovat, jasně vnímat polohu těla v prostoru (polohocit), umět správně zvolit dynamickou sílu akce a intenzitu provedení. Pozoruhodné je, že se již delší dobu ukazuje, že z vědeckého hlediska jsou právě takto charakterizované činnosti tím, co mělo za následek rozvoj kognitivních schopností a změny struktury mozku u člověka, dokonce ještě před tím, než začal k dorozumívání používat jazyk, a že se o těchto činnostech začíná přemýšlet jako o jedné z možností léčby různých nemocí spojených s kognitivními funkcemi mozku.

Znalost komplexních systémů, které umožňovaly abstrakci žité skutečnosti a které v západní společnosti patrně nalezly vrchol v barokním období — ať už se jednalo o architektonické stavby, kodifikaci klasické taneční techniky nebo prosazení barokních forem hudby —lze neustále považovat za cosi fascinujícího a těžko překonatelného. A Quiet Evening of Dance, Forsythova taneční oslava tohoto období je důkazem, že myšlenka originality a novosti má své limity a že pouze na sebe-expresivitě a individualismu založené pojetí tance není nadřazené tanci, který je založen na formě a abstraktních analýzách; takový tanec není o nic méně kreativní, ani o nic více hodný odsudku. W. F. říká, že je důležité vědět, s čím při tvorbě díla zacházím a v jakém kontextu se pohybuji, a všichni, kdo na díle spolupracují, s tím musí být v souladu.

W. F. a jeho tanečníci maximální rychlostí svých pohybů dostávají tělesný pohyb z pod kontroly frontálního mozkového laloku, pohyb tu není pouze řízen, spíše podněcován, aby vycházel přímo z toho, jak pociťují svá těla. Tato těla pak vyvolávají u diváků přesvědčivý vjem, že spatřený pohyb je vytvářen a vzniká v daném okamžiku, ba že je odečítán z pohybu, jenž teprve přijde, z pohybu v jeho nekonečném odvíjení se a opětovném zavíjení se do sebe a v jeho (vektorovém) rozprášení se do prostoru. Tělo zde není, nemůže být řízeno hlavou, poddává se proudění, jež vyvěrá z dokonalého propojení mysli a těla. Takové mistrovsví a propojenost mysli a těla však nevzniká z pouhého impulsu, ale ze soustavné práce, intenzivního zkoumání možného.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments