Dirigent Aleš Kománek: Když už se dostanete tak daleko, nemůžete to vzdát

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mladý český dirigent Aleš Kománek se stal před měsícem laureátem prestižní mezinárodní dirigentské soutěže Grzegorze Fitelberga v Katovicích, kde získal čtvrté místo a nejvyšší zvláštní ocenění poroty. Můžeme ho tak zařadit ke slibné nastupující generaci mladých českých dirigentů. Na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění studoval mimo jiné u Jiřího Bělohlávka, poté pokračoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni ve třídě Marka Stringera. Jako dirigent spolupracoval s řadou orchestrů v České republice i zahraničí.
Aleš Kománek (zdroj archiv autora / foto Sklenka)

 

Nejprve bych začal aktuální událostí, vaším úspěchem na mezinárodní dirigentské soutěži Grzegorze Fitelberga v polských Katovicích. Můžete nám tuto renomovanou soutěž představit?

Zdá se pravidlem, že hudební soutěže v Polsku jsou vždy velkorysé události s rozsáhlou mediální pozorností, prestiží a mezinárodním dosahem. Stačí vzpomenout klavírní soutěž Fryderyka Chopina ve Varšavě nebo slavnou houslovou soutěž Henryka Wieniawského v Poznani. Kdo na těchto kláních projde už jenom do finále, má zaděláno na solidní mezinárodní kariéru.

V dirigentském světě to je soutěž Grzegorze Fitelberga, která probíhá co pět let (dříve co čtyři roky) v již zmiňované slezské metropoli. Svým rozsahem a náročností patří tato soutěž mezi špičku na světě a neříkám to proto, že jsem se jí tentokrát zúčastnil, ale proto, že jsem poznal i jiné mezinárodní soutěže a mám tudíž přímé srovnání podtržené osobní zkušeností. Čeští dirigenti, kteří zde uspěli, jsou Tomáš Hanus (1999 – 2. místo) a Marko Ivanović (2003 – 3. místo).

V této soutěži jste se probojoval až do finále, kde jste získal skvělé čtvrté místo a nejvyšší zvláštní ocenění poroty. Kolik zde bylo celkem přihlášených soutěžících a jak soutěž probíhala?

Přihlásilo se celkem 270 dirigentů z jednačtyřiceti zemí. Do samotné soutěže se jich kvalifikovalo padesát. Soutěž byla rozdělena do tří kol, přičemž už od prvního kola jsme pracovali se symfonickým orchestrem v plném obsazení (Slezská filharmonie Katovice) a na každého kandidáta bylo vyhrazeno třicet minut čistého času s orchestrem. Už jen tento fakt odlišuje výrazně toto soutěžní klání od ostatních, kde v prvním kole máte většinou jen deset, maximálně patnáct minut na prezentaci s orchestrem. Dalším parametrem je porota. V současném světě dirigentských soutěží lze vnímat trend, že část poroty (často polovinu, někdy dokonce více než polovinu) tvoří také lidé z hudebního byznysu nebo jiných oborů – manažeři, intendanti, hudební vědci či skladatelé. Nepovažuji to z mnoha důvodů za optimální. V Katovicích měla porota jedenáct členů, z toho deset dirigentů, a zasedly v ní osobnosti jako Jorma Panula (Finsko), Juozas Domarkas (Litva), Michael Zilm (Německo), Ken Takaseki (Japonsko), Charles Olivieri-Munroe (Kanada) nebo Piotr Gajewski (USA).

Všichni účastníci museli mít připraven repertoár dvanácti partitur (v rozsahu symfonie), který si sami vybrali z nabízeného seznamu skladeb, včetně povinných kompozic polských autorů, zejména dvacátého století. Kterou skladbu bude ovšem soutěžící dirigovat se rozhodovalo až losem, a to třicet minut před každým výstupem…

Což vyžaduje pevné nervy a notnou dávku sebedůvěry. Ovlivnilo něco váš výkon během soutěže?

Myslím, že nebýt indispozice, která mě trápila od semifinále (zánět svalu a blokáda obratle), možná by bylo umístění ještě vyšší. Ráno v den finále jsem dokonce zvažoval z těchto důvodů úplně odstoupit ze soutěže, ale po obstřiku a medikaci jsem se rozhodl pokračovat. Lékař sice důrazně doporučil zůstat v posteli, to jsem ale samozřejmě nerespektoval. Když už se dostanete tak daleko, nemůžete to vzdát. Vnímal jsem navíc podporu ze strany odborné kritiky (během soutěže vychází speciální časopis věnovaný jen této události), orchestru a neobávám se tvrdit, že i poroty.

Nicméně i ono čtvrté místo a nejvyšší zvláštní ocenění poroty je určitě možné, vzhledem ke 270 přihlášeným dirigentům, považovat za úspěch.

Na pražské Akademii múzických umění jste byl mimo jiné žákem Jiřího Bělohlávka. Jak na něj s odstupem vzpomínáte a co jste se od něj hlavně naučil?

Když jsem nastoupil na Akademii múzických umění, začínal své šéfovské období v Londýně. Přestože byl stále vedoucím katedry, učil výrazně méně než dřív. Nicméně učil. A ty hodiny s ním byly možná o to intenzivnější.

Pokud mám pojmenovat dva pro mě důležité principy, které jsem u něj vnímal jako klíčové a které od nás očekával, byla by to konstantní sebekritika a sebereflexe a maximální sdělnost gesta. To, že člověk uměl partituru a měl interpretační představu, byla jaksi samozřejmost, která se pochopitelně také intenzivně diskutovala. Nicméně jak tuto představu v co nejkoncentrovanější formě tlumočit orchestru, byla otázka zásadní. Dbal, aby měl každý pohyb nějaký účel, sdělný účel. Pokud tam bylo něco navíc, uměl to ihned rozkrýt a identifikovat.

Stejně tak profesor Koutník a profesor Eliška, kteří s námi pracovali pravidelně a kteří měli na mě osobně velký vliv. Jim především patří mé poděkování.

Aleš Kománek (zdroj archiv autora)

Jako postgraduální student oboru orchestrální dirigování jste po skončení studií na pražské Akademii múzických umění pokračoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni ve třídě Marka Stringera. Čím vás toto studium obohatilo?

Do Vídně jsem šel cíleně na pozvání profesora Stringera, kterého jsem poznal na letních mistrovských kurzech v Rakousku. Mark Stringer „zdědil“ asi po svém učiteli (Leonardu Bernsteinovi) výjimečný pedagogický cit a přístup a dnes to je jeden z nejvyhledávanějších pedagogů mladých dirigentů na světě.

Každý člověk má svůj jediný a jedinečný tělesný aparát, který je zároveň jeho sdělovacím prostředkem, médiem, nástrojem, pokud jde o dirigování. U někoho funguje před orchestrem jinak to či ono. On umí tyto individuální odlišnosti a potenciál mimořádně rychle a přesně rozpoznat a vede vás jakoby zevnitř.

Dále to byly jeho enormní, encyklopedické znalosti studovaných partitur, včetně podrobností z hudební a obecné historie a interpretačních tradic, čímž nás neustále inspiroval a vedl. A v neposlední řadě kladl zřetelný akcent na praktičnost klavírních schopností při studiu partitur v souladu s tradicí vídeňské dirigentské školy. Všechny partitury jsme museli hrát obstojně na klavír, než jsme vůbec zvedli taktovku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Reakcí (2) “Dirigent Aleš Kománek: Když už se dostanete tak daleko, nemůžete to vzdát

    1. Endofglory: milý synu, pan Jorma Panula není žádný ‚noname‘ dirigent, jak z Vašeho příspěvku velmi nesprávně vyznívá, nýbrž člověk v celé Skandinávii požívající morálního a uměleckého kreditu na úrovni Hanse Swarovského či Ijli Musina, pokud Vám jsou ta jména známa. Jorma Panula stojí za výchovou několika úspěšných dirigentských generací a sám je výtečný dirigent a praktik. Pan Olivieri-Munroe úspěšně vedl v našich končinách Severočeskou filharmonii Teplice a je velmi nadějným a vzdělaným hudebníkem. Doporučil bych Vám ve vší zdvořilosti více studia, než se napříště budete dopouštět odsudků. S Vaším názorem na hodnocení kandidátů řemesla dirigentského orchestrem ovšem bez výhrad souhlasím. Zillinsky

Napsat komentář