Dirigent Ivan Pařík slaví sedmdesátiny

Jeho dosavadní velké zásluhy o českou hudbu, českou operu a její propagaci v zahraničí bychom neměli přehlédnout. Do uměleckého světa přitom čerstvý sedmdesátník Ivan Pařík vstoupil velmi dobře připraven už díky svému rodinnému zázemí. Dovolil bych se zde hned úvodem trochu zastavit, protože od úmrtí jeho otce, dirigenta Otakara Paříka, uplynulo letošního 19. února šedesát let.

Otakar Pařík (narozen 1901), se vyškolil u předních domácích i zahraničních pedagogů ve hře na klavír a v dirigentském řemesle. Jako asistent působil i u Wilhelma Furtwänglera. Jako mladík hrál v Českém triu a doprovázel na klavír například Emu Destinnovou a Jana Kubelíka. Jeho umělecké touhy ale stále více směřovaly k dirigování. Příležitost se nabídla: Naplno se rozvinul nový fenomén, rozhlas. V pražském Radiojournalu vznikl rozhlasový orchestr a Otakar Pařík se stal jedním z jeho prvních dirigentů. V rozhlase působil až do roku 1945. Poté dalších osm let byl dirigentem Filmového symfonického orchestru (FiSyO) a s jeho jménem jako jménem dirigenta se setkáváme u desítek filmů, které v té době byly u nás natočeny. Připomeňme alespoň pár nejznámějších: Siréna, první český barevný film Jan Roháč z Dubé, Daleká cesta, Divá Bára, Bajaja, Pyšná princezna, Dovolená s Andělem anebo Tajemství krve. 

V roce 1953 přichází Otakar Pařík do Ostravy, kde stojí u zrodu Ostravského symfonického orchestru. Diriguje jeho první koncerty, ale v únoru 1955 umírá.

Ivanovu matku, významnou operní sólistku a pěveckou pedagožku, naopak obdařily sudičky dlouhověkostí. Zemřela devadesátiletá v roce 1999. Ještě pod dívčím jménem Marie Vojtková byla dlouholetou primadonou Voglova skvěle budovaného ostravského operního souboru. Zpívala všechny čelné sopránové role v širokém žánrovém rejstříku, tak jak jej přinášel Voglův rozsáhlý a náročný repertoár. Byla první ostravskou Emilií Marty při premiéře Věci Makropulos v roce 1935.

Takto geneticky výtečně vybaven vstoupil Ivan Pařík do hudebního života. Stále nemohu uvěřit tomu, že mu je sedmdesát.

Nevím, kdy jsme se viděli poprvé, nějaký čas už od těch dob utekl. Ale pro mne Ivan Pařík je stále oním rozčepýřeným mladým mužem, plným nezměrné energie, elánu a chuti dělat dobrou muziku. Občas byl trochu roztržitý, jak to konec konců u kumštýře asi má být, ale na druhé straně je naprostý perfekcionalista ve všem, co dělá. Je dobře, že obojí – jak jeho vnitřní mládí, tak jeho perfekcionalismus – ho provázejí celým životem dodnes.

Ivan Pařík měl štěstí, že léta jeho lidského i uměleckého dozrávání připadla na dobu, kterou dnes dost idealizovaně nazýváme „zlatá šedesátá“. Ona zase tak zlatá ve skutečnosti nebyla, ale to jsme tenkrát netušili, a hlavně to byla doba, kdy se přece jenom pootevřela železná opona. Ivanu Paříkovi daná politická situace umožnila vedle studia na pražské Akademii múzických umění studovat i na vídeňské Universitě für Musik und darstellende Kunst, kde v roce 1970 absolvoval u profesora Hanse Swarowského. O rok později ukončil i svá studia na pražské Akademii múzických umění. V roce 1971 nastudoval s posluchači pěveckého oddělení na scéně DISKu původní novinku Josefa Boháče na libreto podle Čechovovy povídky Námluvy. Režisérkou představení byla pozdější Paříkova plzeňská kolegyně Inge Švandová.

Ivan Pařík byl angažován do Opery Národního divadla do funkce korepetitora, ale záhy jsme měli možnost setkat se s ním i za dirigentským pultem. Poprvé to bylo již v roce 1971, když dirigoval Offenbachovy Hoffmannovy povídky, které pohostinsky nastudoval Jiří Pinkas.

A podruhé dostává v Národním jako dirigent příležitost o rok později, když přebírá po hostujícím Otakaru Trhlíkovi večer, na němž byly provedeny Poulencův Lidský hlas a Ravelova Španělská hodinka. V roce 1974 ale Národní divadlo opouští. Působí v Rakousku, mimo jiné i ve vídeňské Volksoper.

V roce 1976 se uvolnilo dirigentské místo v Plzni. Tehdejší šéf plzeňské opery, doktor Karel Vašata, jej sem angažuje. Ivan Pařík nastupuje inscenací Hoffmannových povídek, poté následují dvě opery, které ho od této chvíle budou provázet stále, Pucciniho La bohème a především dílo jeho zamilovaného autora, Mozarta, Così fan tutte. Nastudoval rovněž Weberova Čarostřelce a dvě baletní premiéry, Adamovu Giselle a Héroldovu a Lanchberyho Marnou opatrnost.

Především ale dodnes vzpomínají vděční plzeňští operní fanoušci z oné doby na dvě Paříkova představení: Tím prvním byla do jeho další „srdeční záležitost“, Julietta Bohuslava Martinů.

Druhou často vzpomínanou je výborná inscenace Arabelly Richarda Strausse. Straussovu operu znal Pařík důvěrně z inscenace Rudolfa Vašaty a Karla Jerneka v Národním divadle, na níž svého času spolupracoval při její přípravě. Spolu s režisérem Otou Ševčíkem, výtečným činoherním režisérem a filmovým a televizním hercem, ale také velkým znalcem německé a české operní tvorby, vytvořili mimořádně působivé představení.

V roce 1980 přišla nabídka z Ostravy, kde došlo k výměně vedení souboru. Dlouholetá dvojice šéf Jiří Pinkas a šéfrežisér Ilja Hylas odešla do Brna, spolu nimi také vynikající basista Jan Kyzlink. Jeho hlasový kolega Karel Průša se po létech konečně dočkal angažmá v Národním divadle, kam patřil po zásluze již dávno. Populární tenorista Jozef Ábel vyměnil Ostravu, víceméně z rodinných důvodů. za Bratislavu. A na místo šéfrežiséra po Iljovi Hylasovi nastoupil liberecký Rudolf Málek. Ve spolupráci s ním nastudoval Pařík své první dvě ostravské premiéry, kterými byly Sněguročka Nikolaje Rimského-Korsakova a Così fan tutte. Především Mozartova opera se setkala s mimořádným ohlasem jak u publika, tak u odborné kritiky. Náš nejvýznamnější mozartolog Tomislav Volek o inscenaci napsal: „Konečně zase jednou nezkalená radost z Mozarta na české scéně.“

Následoval další významný úspěch, kterým byla Wagnerova inscenace Rienzi, na české operní scéně teprve třetí v pořadí (poprvé se Rienzi hrál v Plzni v roce 1914, kde jej dirigoval Václav Talich, a padesát let poté ji uvedl Rudolf Vašata v Liberci). Dirigent Pařík spolu s režisérem Nekvasilem dokonale využili příležitost, kterou jim poskytlo dílo, a také možnost kvalitního obsazení. Titulní roli zpíval jeden z našich mála skutečných wagnerovských tenoristů Jaroslav Hlubek, v roli Adriana doslova zazářila Drahomíra Drobková. Také ona se po této premiéře (podobně jako Karel Průša) dočkala angažmá na pražské scéně, kde už měla působit dávno (je škoda, že tato vynikající česká mezzosopranistka si kvůli své přehnané skromnosti nevydobyla popularitu, kterou by si v té nejvyšší míře zasloužila; připomeňme na tomto místě alespoň to, že v březnu 1993 jí v Národním divadle byla jako první operní zpěvačce udělena Cena Thálie za ztvárnění role Eboli v Donu Carlosovi a o pár let později obdržela Cenu ministra kultury za postavu Azuceny).

Z dalších Paříkových ostravských představení uveďme alespoň první české provedení Rossiniho Turka v Itálii, dále Mozartova Dona Giovanniho a v baletu inscenaci Adamovy Giselle. V té době si Ivan Pařík prohlubuje své hudební vzdělání studijním pobytem v mnichovské Bayerische Staatsoper (1980) a o dva roky později při Bayreuther Festspiele. Ani v té době neztrácí pravidelný kontakt s rakouským a německým hudebním a divadelním děním.

To už se ale opět ozvala Plzeň, kde po odchodu doktora Karla Vašaty do důchodu a Josefa Chaloupky na šéfovský post do Liberce bylo nutno doplnit sestavu dirigentů.

V Plzni Ivana Paříka čekal Verdiho Simon Boccanegra a také dvě opery z těch, které vždy patřily k jeho oblíbeným, Mozartova Figarova svatba a Smetanovy Dvě vdovy.

Listopad 1989 přinesl i v plzeňském divadle velké změny a tak se stalo, že premiéru Mirandoliny Bohuslava Martinů, která se konala v dubnu 1990, už nastudoval Ivan Pařík jako šéf opery. Představení, jehož režisérkou byla Inge Švandová-Koutecká, mělo velmi dobrou úroveň. Skvělé byly alternující představitelky titulní role Lilka Ročáková a Jitka Svobodová. Plzeňská opera s inscenací měla velký a zasloužený úspěch také při hostování na scéně Smetanova divadla.

V Plzni ještě Ivan Pařík stačil nastudovat Bizetovu Carmen, ale v té době už se hlásily další lákavé nabídky. Šéfa opery sháněli v Ostravě, ale hlavně se chystalo odtržení Smetanova divadla od komplexu Národního divadla a následný vznik Státní opery Praha. Vedením nové instituce byl pověřen Karel Drgáč a ten nabídl Ivanu Paříkovi spolupráci. Pařík nastudoval ve spolupráci s ním v budově bývalého Nového německého divadla Mozartův Únos ze serailu v němčině, poté následoval Wagnerův Rienzi v režii Ladislava Štrose a Netopýr Johanna Strausse.

Později se Ivan Pařík znovu ve spolupráci s Karlem Drgáčem do Státní opery vrátil při inscenaci opery německého autora Gottfrieda von Einema Proces na námět Kafkovy světoznámé prózy. V Ostravě se v letech 1991-1992 objevil při Straussově Arabelle, nastudoval tam rovněž Mozartovu Kouzelnou flétnu a balety Igora Stravinského Petruška a Pták Ohnivák.

V devadesátých letech ale Ivan Pařík působil převážně v Rakousku a v Německu, nejdéle jako šéf opery v korutanském hlavním městě Klagenfurtu.

Na podzim roku 1997 nastudoval se souborem Janáčkovy opery v Brně inscenaci Pucciniho La bohème, která se po řadu let těšila značné pozornosti tamních operních návštěvníků. V Brně dirigoval také Dona Giovanniho, ale především tam nastudoval na jaře roku 2002 operu brněnského rodáka Korngolda Mrtvé město. Představení mělo mimořádný úspěch a obě Ceny Thálie za sólové pěvecké výkony v opeře tak putovaly do Brna. Za své výkony v inscenaci je obdrželi Regina Renzowa-Jürgens a Pavel Kamas.

Dvě desítky let spolupracoval Ivan Pařík s Karlem Drgáčem na jeho projektu letních představení v rakouském Garsu. Uváděli zde s velkým ohlasem především světové operní klenoty, jako například Mozartova Dona Giovanniho či Kouzelnou flétnu, Verdiho Nabucca anebo Rigoletta, Pucciniho La bohème, Tosku či Turandot, Bizetovu Carmen, ale také Smetanovu Prodanou nevěstu.

Od roku 2001 působí Ivan Pařík jako řádný profesor na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a pedagogické činnosti se věnuje také v salcburském Mozarteu.

V roce 2006 Ivana Paříka pozval ředitel plzeňského Divadla J. K. Tyla Jan Burian znovu ke spolupráci v Plzni. Za sedm let, jež zde strávil, vytvořil řadu velmi zdařilých inscenací. Připomeňme například nekonvenční Burianovo představení Janáčkovy Její pastorkyně, Verdiho Otella, kterého režíroval Ladislav Štros, inscenaci další verdiovské opery – Rigoletta, kterou v Plzni nastudoval v moderním výkladu špičkový maďarský režisér Alföldi, podnětnou inscenaci Cileovy Adriany Lecouvreur, jejímž režisérem byl Tomáš Šimerda, Kouzelnou flétnu v režijním pojetí Jany Kališové, z dalších představení pak Dvořákovu Rusalku, Rossiniho Lazebníka sevillského, Mozartovu Figarovu svatbu, Dvořákova Jakobína či Donizettiho Nápoj lásky.

Vrcholem posledního Paříkova plzeňského působení byla nepochybně jeho a Otavova inscenace Straussovy Salome. I v prostorově neadekvátním Velkém divadle se podařilo vytvořit nesmírně působivou inscenaci, zcela souznějící s požadavky autora. Ivan Pařík i v těchto skromných podmínkách dokázal vykouzlit z orchestru charakter Straussovy hudby v její podstatě.

V roce 2012 po odchodu ředitele Buriana do Národního divadla došlo v plzeňském Divadle J. K. Tyla k výrazným personálním změnám, kvůli kterým byla Paříkova činnost v divadle ukončena. Ivan Pařík se ale nadále pilně věnuje v celé šíři především svým zahraničním aktivitám. Z těch domácích jmenujme především jeho spolupráci s Karlovarským symfonickým orchestrem. Popřejme jubilantovi do dalších let hodně pevného zdraví, elánu, energie a úspěchů.