Dirigent John Axelrod: Koncertní síně symbolizují to nejlepší, co může lidstvo nabídnout
Znáte životní příběh Ericha Korngolda? Co vás na této osobnosti přitahuje?
Byl zázračné dítě. Jeho otec, vlivný hudební kritik Julius Korngold znal každého na pravděpodobně nejvýznamnější hudební scéně v historii. Vídeň byla na přelomu století centrem hudebního světa a Korngold byl ve svých dětských letech vystaven všemu, co se tam odehrávalo. Studoval u Zemlinského a byl ovlivněn hudbou Wagnera, Mahlera, Strausse či Brucknera. Měl přirozeně velmi bohatý a harmonický hudební jazyk.
Co byste o jeho hudbě chtěl říct?
Dirigoval jsem většinu Korngoldových skladeb. Odkazy na Straussovu, Mahlerovu a Zemlinského hudbu považuji za velmi důležité, ale především mi jeho hudba připadá velmi narativní. Není divu, že se stal jedním z největších filmových skladatelů všech dob.
Jeho hudba má piktoriální kvalitu, umožňuje dotáhnout programní hudbu až na samý kraj. Pokud je na plátně hrdinská bitva nebo romantický polibek, Korngold věděl přesně, jak zachytit emoci a tento obraz promítnout do zvukové krajiny. A protože patřil mezi „otce“ filmové hudby jako byli Max Steiner a Miklós Rózsa, tak ve scénách jako bitva nebo romantický polibek slyšíme i u dalších skladatelů nadále jeho vliv. Jedním z nejznámějších skladatelů v tomto smyslu je zřejmě John Williams.
Nemyslíte si, že skutečně slavné symfonické melodie dnes vznikají ve filmu, mimo koncertní síně? Že autoři jako Williams, Zimmer, Nyman nebo Morricone jsou pro dnešní publikum tím, čím byli dříve Beethoven, Schumann, Berlioz… ?
Myslím, že tak se na to nelze dívat. Skladatelé jsou potřební v každé době kvůli schopnosti komunikovat. V dobách Beethovena a Berlioze byla tato schopnost omezená, jak z hlediska přístupu k hudbě, tak z hlediska orchestrace (Berlioz tyto hranice rozšířil). Díky technologii jsme nyní schopní vytvořit více zvuků než kdykoli předtím a máme přístup k většímu množství hudby než kdykoli v minulosti. Od dob rádia, přes televizi až po internet se hudba šířila k mnohem většímu počtu posluchačů. A dnes je to youtube a streamování, které už 25 let upoutává pozornost široké veřejnosti.
Koncertní sál bohužel zůstává volbou pro privilegované. Je drahý a je reliktem starší doby. Proč chodit do koncertní síně, když si skladby můžete vychutnat z pohodlí domova nebo na svém telefonu s kvalitními sluchátky. Roky jsem argumentoval, že neexistuje žádná náhrada za živé představení klasické hudby a za kvality dnešních koncertních síní (a odvážná programová nabídka organizací mimo koncertní síně), a že umožňují stále většímu množství lidí zažít klasickou hudbu naživo. Ale soupeříme s technologiemi. Je proto logické, že lidé, jak lidé sledují více filmy a televizi, jsou vystaveni soundtrackům filmových skladatelů. S tím přichází i odlišné očekávání a symfonický orchestr nalezne více posluchačů, když hraje tento typ hudby.
A tak se také stalo. Koncert s nejvyšší návštěvností, který jsem kdy dirigoval, byly Star Wars Johna Williamse, bylo to v Concertgebouw, a to hned dvakrát. A stejný program jsem zopakoval nedávno v Miláně. Takže abych odpověděl na vaši původní otázku – neměli bychom Williamse a Zimmera a Morriconeho bez Beethovena, Berlioze, Stravinského, Prokofjeva a Kongolda…
Když jsme u filmů – jaké jsou vaše oblíbené?
Excalibur. A to nejen příběh o králi Artušovi a svatém grálu, ale i hudba od Wagnera a Orffa. Miluji také Somewhere in the time (Kdysi dávno) s Rachmaninovem a filmy s hudbou Johna Barryho. A v neposlední řadě všechny kreslené grotesky s Bugs Bunnym nebo Toma & Jerryho. Tyto kreslené filmy jsou nejlepší hudební výchova.
Jak se vám spolupracuje s rozhlasovým orchestrem SOČR?
Jsem velmi rád, že se mohu vrátit k tomuto orchestru. Jsou to hudebníci světové úrovně, kteří jsou hluboce oddáni tvorbě nejvyšší kvality a odvážné dramaturgii.
Dirigoval jste mnoho vynikajících světových orchestrů, na prestižních festivalech a v operních domech. Je něco, nějaký sen, který jste si zatím nesplnil?
Ano, Mahlerova Osmá symfonie. Je tak velkolepá, velké obsazení a drahá na provedení (říká se jí Symfonie tisíců – poznámka autorky), takže zatím jsem neměl tu možnost ji někde hrát. Ale byl bych ochoten se do toho pustit kdekoli a kdykoli. Už jsme se SOČRem dělali Mahlerovu Čtvrtou, možná by příště mohlo přijít pozvání na Osmou? (úsměv)
Jste rodák z Texasu, Houstonu. Přesto je vaše kariéra v posledních 20 letech spojena především s Evropou. Jak k tomu došlo? Cítíte se v evropském prostředí více jako doma?
Nyní jsem „Ameropean“. Do Evropy jsem přijel před 28 lety studovat do České republiky. Byl jsem ve Zlíně, Opavě, Olomouci, v Karlových Varech a na dalších místech. No, a žiju v Evropě od roku 2003, dávám přednost zdejší kultuře a kvalitě života. Často se vracím do Houstonu za rodinou a zrovna nedávno jsem tam také koncertoval. Shledání s rodinou bylo pro mě velice obohacující. Ale domov je tam, kde je srdce. A mé srdce je s mojí ženou, synem a dcerou na této straně Atlantiku.
Vystudoval jste Harvard. Jak se tam vyučuje hudba?
Když jsem tam studoval, bylo to ještě velice akademické, pouze muzikologie a komponování. Neexistoval zde žádný titul ze hry na hudební nástroje nebo ze zpěvu, tance a podobně (i když zde účinkoval jeden studentský orchestr). Dokonce i takový jazz byl zařazen v programu afroamerických studií, nikoli v hudebním. Musel jsem jít na Berklee College of Music studovat jazz. Dnes už zde je titul ze hry na hudební nástroje/zpěv/tanec a univerzita má partnerství s dalšími konzervatořemi a vysokými školami. Za mých studií tam byli hlavně skladatelé. Byl tam John Adams. Peter Lieberson byl mým učitelem. A je pravda, že někteří opravdu úžasní hudebníci vzešli z této univerzity. Například Bernstein, Yo-Yo Ma. A také dirigent Alan Gilbert, byl se mnou ve třídě. Harvard je pro každého něčím jiným, každý si zde najde to své. Dostanete z něj to, co si z něj uděláte. Stejné je to vlastně u většiny věcí v životě.
Napsal jste knihu o Bernsteinovi. Jak na něj vzpomínáte?
Lenny byl výjimečný člověk a osobnost. Uměl být velice štědrý. Umožnil mi u něj studovat soukromě, což mělo nesmazatelný vliv na mou filozofii hudební tvorby. Mít možnost s ním studovat veškerý repertoár, včetně jeho vlastní hudby, bylo zásadní kapitolou mého života, která vedla k mým nahrávkám, koncertům, projektům, operám, a dokonce i k napsání mé knihy o jeho symfoniích. Jeho třetí symfonie, Kaddish, je pravděpodobně nejvýznamnějším dílem mé hudební kariéry. Hlavně proto, že jsem při tom dostal úkol pomáhat Samueli Pisarovi s psaním nového textu, schváleného Bernsteinem. Kaddish jsem pak nahrál a uvedl v hlavních městech po celém světě. Pisar byl nejmladším přeživším z Osvětimi a vypracoval se až na mezinárodního politika. Jeho osobní příběh, nazvaný Dialog s Bohem, se stal textem této symfonie a Bernsteinově hudbě slouží mimořádně dobře. Abych nezapomněl, Pisarův nevlastní syn je v současnosti ministrem zahraničí Spojených států.
S polským orchestrem jste vystoupil v Osvětimi a byli jste první, kdo tam zahráli koncert. Je těžké se v tak hrozném a depresivním místě soustředit na hudbu? A zůstat profesionální a bez emocí?
Ono vlastně bylo obtížné už jen to hrát v mínus 10 stupních Celsia, když jsme tam natáčeli video. To byla asi největší výzva, ale na druhé straně aspoň dokážete lépe pochopit, jak hrozné podmínky tam v té době musely být. Příběh SHOAH je příběhem lidstva. Ukazuje, jak scénář, kde je jeden vítěz a jeden poražený, je ve skutečnosti konečnou porážkou pro všechny. Schiller (a Beethoven) měl pravdu. Alle Menschen werden Brüder. To je scénář, kde už není jediný vítěz a jediný poražený, to je scénář, kdy jsou vítězové všichni.
Pokaždé když se lidstvo vydá tím směrem, pokročíme. Když se vydáme směrem opačným, vrátíme se o dva kroky zpět. Vystoupení v Osvětimi pro dokument BBC mi změnilo život. Často jsme svědky historie, sdílíme pódium s nejslavnějšími hudebníky minulosti i současnosti. Koncertní síně jsou těmi nejlepšími symboly toho, co může lidstvo nabídnout. A hudba může inspirovat a podnítit změnu. Ale být na místě činu, hrát Mozartovo Requiem a Goreckiho Symfonii smutečních písní (Symphony of Sorrowful Songs) mi připomnělo, že je to pouze hudba, která může překonat to nejhorší v nás lidech.
V jiné knize tvrdíte, že symfonické orchestry jsou v krizi. Proč?
Orchestry jsou vždy v krizi! Nadměrná pracovní zátěž a podmínky, nedostatek financí, špatný marketing, nízké prodeje vstupenek, menší počet posluchačů, příliš mnoho dirigentů, krátkozraké odvětví, nepříliš mnoho dobrých zakázek, politické škrty v rozpočtu, a neúspěšná administrativa. A tak dále… Jak jsem již napsal, technologie dnes orchestru konkurují, ne pouze doplňují. Ale existují i pozitivní příběhy o úspěších a hudba je koneckonců naší odměnou. A když hudba tak hluboce pronikne do životů našich posluchačů, ta zkušenost a emoce jsou nezapomenutelné a mohou trvat celý život.
Jaké vás čekají Vánoce?
Vánoce samotné jsou rodinným časem a my sdílíme mnoho náboženských tradic, takže je to dlouhé období koncertů a oslav. Budu dirigovat novoroční koncert 30. prosince v Bukurešti, kde jsem hlavním dirigentem. A jaký bude program? Classical Rock!
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]