Dirigent Łukasz Borowicz: Mé partitury Pendereckého skladeb jsou plné ručně dopsaných not

V období Velikonoc se u nás tradičně provádí Dvořákova Stabat Mater. Ne vždy si dovolíme svěřit taktovku cizinci – a přece právě letos se vedení ujme v Obecním domě uznávaný polský dirigent Łukasz Borowicz. V minulosti měl tu čest pracovat po boku Krzysztofa Pendereckého, kterého v Krakově pohřbili až letos na konci března.
Łukasz Borowicz ( zdroj Łukasz Borowicz, foto Katarzyna Zalewska)
Łukasz Borowicz ( zdroj Łukasz Borowicz, foto Katarzyna Zalewska)

Oratorium Stabat Mater v Łukaszovi vyvolává vzpomínky na tohoto věhlasného skladatele. V čem vidí „tragédii hudby“? Co dělal v období, kdy kvůli covidu nemohl vystupovat? Na českých orchestrech oceňuje, že si zachovaly něco, co nazývá „krásou zvuku“. Rád by představil některé české skladatele polskému publiku a naopak – českému publiku doporučuje skladby polské skladatelky Gražyny Bacewicz. Za současné situace chápe, že se v Polsku ruská hudba nehraje.

Stabat Mater, op. 58 je naše typická velikonoční skladba – v Polsku jsou Velikonoce považovány za největší svátky v roce. Máte proto k této skladbě speciální vztah?
Velikonoce jsou obdobím, kdy se v Polsku hraje nejvíc hudby, pořádá se nejvíc koncertů. O Vánocích jsou to jen koledy – ale o Velikonocích se velmi často hrají Bachovy Pašije, Polish Requiem Pendereckého, ale máme také spoustu polských oratorií svázaných s tímto obdobím, z nichž nejčastěji hraná je Stabat Mater Karola Szymanowského. Když jsem se připravoval na provedení Dvořákovy Stabat Mater, moje vzpomínky mě vedly k myšlenkám na Pendereckého, který velmi rád Dvořákovu Stabat Mater dirigoval a často o této skladbě mluvil, neboť se dle jeho názoru v této kompozici ideálně snoubí skvělá hudba s hlubokými emocemi. Nakonec sám jednu Stabat Mater také složil.

Slyšela jsem, že kvůli covidu proběhl pohřeb Krzysztofa Pendereckého, jež zemřel 29. března 2020, v Krakově teprve po dvou letech, tedy 29. března 2022. Vy jste se s ním osobně znal?
Měl jsem to štěstí být po mnoho let jeho asistentem, připravoval jsem s ním koncerty, byl jsem s ním na turné v Korei, Číně, Německu, samozřejmě i u nás v Polsku. Také jsem hodně hudby profesora Pendereckého dirigoval, a to i za jeho přítomnosti. Cítím se být poctěn tím, že jsem měl příležitost s tak velkým skladatelem diskutovat o jeho práci. Často mi vyprávěl, jak která skladba vznikala, že například první část Symfonietty č. 2 skládal jednoho letního rána v pět hodin za absolutního ticha na terase, jen sem tam zapěli ptáci.

Łukasz Borowicz ( zdroj Łukasz Borowicz)
Łukasz Borowicz ( zdroj Łukasz Borowicz)

Chodil pan Penderecki na zkoušky kontrolovat, jak to vedete? Nezasahoval vám příliš do vaší práce?
Jsou autoři, kteří dopíšou skladbu a už na ní odmítají cokoliv změnit. Naproti tomu profesor Penderecki byl otevřený ke změnám, například velmi často měnil tempo podle toho, kde a za jakých okolností byla skladba hrána – podle akustiky, zda byl k dispozici malý, či velký sbor a podobně. Také když například nějaký sólista nebyl schopen třikrát správně nastoupit – a věřte, že  Pendereckého skladby jsou intonačně velmi náročné – tak on tam třeba dopsal nějaké noty pro trubku a dal na to místo důraz, aby se nebohý zpěvák měl čeho chytit. Mé partitury jsou plné takovýchto ručně dopsaných not. V přístupu Pendereckého se zrcadlilo to, jak je přínosné, když skladatel má zkušenosti s dirigováním – bohužel dnes se tyto dvě profese oddělují a je to dle mého názoru na škodu. Současní skladatelé jsou jaksi čím dál více odtrženi od reality, nedostává se jim zpětné vazby, cítí se být zneuznáni a píšou mnohdy „do šuplíku“, nemajíce nikoho, kdo by jejich dílo byl ochoten hrát. Cesty skladatelů a výkonných umělců se bohužel čím dál více rozcházejí. Stravinskij, Richard Strauss, Penderecki, Britten – to vše byli dirigující skladatelé. Ve dvacátém století nastala „tragédie hudby“ v tom, že skladatelé začali tvořit separovaně od praktického provádění hudby – a ztratili takzvaný „reality check“. Dirigující skladatel něco napíše a hned se z praxe dozví, zda něco funguje, anebo ne. Samozřejmě v každé epoše se stalo, že publikum hned nepochopilo genialitu díla, například i sama Dvořákova Stabat Mater „pohořela“ ve Vídni, ale už v Londýně sklidila velký úspěch.

Naposledy, když jsme se viděli, jste dirigoval Rusalku v Národním divadle (v roce 2017). Teď se chystáte na Stabat Mater, op. 58 Antonína Dvořáka. Můžeme z toho usoudit, že máte speciálně blízký vztah k Česku a k české hudbě?
Česká hudba mi je blízká, jsem tu častým hostem – nejen v Praze, ale i v Brně, Ostravě, Mariánských Lázních, Teplicích, Pardubicích. Účastnil jsem se festivalů jako Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj. Také v Polsku se snažím provádět českou hudbu – nejen Dvořáka, ale i skladatele, jež mají sice světový věhlas, ale v Polsku známí nejsou. Například Bohuslav Martinů – za socialismu nemohl být hrán, tehdy nebylo na noty. Nyní budeme hrát 22. dubna v Poznani jeho Symfonii č. 4. Myslím si, že také nastal čas více prosazovat Leoše Janáčka – jeho Zápisník zmizelého jsme teď prováděli ve Štrasburku v rámci festivalu Arsmondo Tsigane. Také jsem byl v minulosti už poctěn tím, že jsem dirigoval Smetanovu Mou vlast s FOK právě tady, v Obecním domě. Pro Poláky byla Praha vždycky jakousi hudební metou.

Łukasz Borowicz ( zdroj Łukasz Borowicz, foto Katarzyna Zalewska)
Łukasz Borowicz ( zdroj Łukasz Borowicz, foto Katarzyna Zalewska)

Proslýchá se o vás, že v polském rozhlase máte samostatnou relaci.
Mou velkou vášní je, že sbírám nahrávky na deskách nebo CD a máte pravdu, v polském rádiu mám dokonce relaci o instrumentaci a partiturách, používám k tomu právě ukázky různých nahrávek. A právě české nahrávky hrají v mé sbírce důležitou úlohu. Mám tam nahrávky například Karla Ančerla, Václava Talicha, Rafaela Kubelíka. Je obdivuhodné, že vaše hudební seskupení si naštěstí zachovaly „krásu zvuku“ charakteristickou pro české orchestry – zvuk rohů, klarinetů – i v dnešním globalizovaném světě české orchestry zůstávají rozpoznatelné. Nevím přesně, čím to může být – zda je to otázka výuky na školách, tradice, či jakási magie místa, historických materiálů.

Čím jste se zabýval v době covidu?
Poslouchal jsem ty hromady desek a cédéček, které mám doma a které stále nové a nové kupuji (smích).

Původní polská hudba u nás není moc známá. Vy jste nahrál kompletní houslové dílo polské skladatelky Gražyny Bacewicz – hodláte ji někdy představit Pražanům?
Celý život se zabývám nahráváním méně známé hudby, rád představuji publiku znovuobjevené skladby. Bacewicz má znamenité symfonie, teď je začínáme nahrávat. Doufám, že v budoucnu dostanu šanci její 3. symfonii zahrát v Praze, ať už s nějakým polským orchestrem, nebo třeba zase s FOK.

V současné době mi nedá, abych nevzpomněla na situaci na Ukrajině – jaký je váš názor na to, že některé instituce vyřazují z repertoáru díla ruských autorů?
Je to velmi komplikovaná otázka – nikdy jsme ani nepomysleli na to, že bychom mohli – naše generace – zažít válku v Evropě. A teď kousek od nás dochází k zabíjení lidí, ke genocidě! Rusko vždycky spojovalo kulturu s politikou. Ruská hudba byla už za studené války ambasadorem – Rostropovič, Oistrach – to byl za sovětských časů vývozní artikl. Jsme ve složité situaci, protože jsme byli odchováni na ruské hudbě – Čajkovskij, Šostakovič, Prokofjev – to byl oceán štěstí, do kterého jsme se nořili. Historie ruské kultury je ale také historií utrpení, útisku a odboje proti tyranovi. V současné chvíli v Polsku ruská hudba není hrána. A já si nedokážu ani představit, že bych teď byl schopen dirigovat třeba Čajkovského Předehru 1812.
Děkuji za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments