Divadlo je přeci společnosti obrazem. Offenbachův Orfeus v Opeře ND

Orfeovské téma je v hudbě staré jako opera sama. Před Offenbachem zhudebnili tenhle mýtický příběh o manželské věrnosti například Caccini, Monteverdi nebo Gluck. Offenbachova verze však byla doopravdy jiná, než jak téma pojali jeho předchůdci – žánrově, samozřejmě hudebně, scénicky i koncepčně. Vedle vzpomínaných verzí byl Offenbachův Orfeus spíše zkarikovaným obrazem. Orfeovský námět oslovil Offenbacha už v roce 1856. Libretisté Hector-Jonathan Crémieux a Ludovic Halévy dle skladatelových požadavků vytvořili základ operety, se kterou Offenbach po několika svých neúspěšných kompozičních pokusech konečně vystoupil na skladatelský Olymp. Libretista Halévy uměl lehce a vtipně improvizovat a dokázal neprodleně plnit Offenbachovy někdy až enormní požadavky. Stavba scén a hudba paroduje francouzskou velkou operu, reprezentovanou tehdy Giacomem Meyerbeerem. V Německu kritika Offenbacha nazývala posměšně „malý Meyerbeer“, oba představovali symbol „zkažené Paříže“ a svědectví o dekadenci divadla a umění.

V Offenbachově pojetí je Orfeus ředitelem thébské konzervatoře, jemuž manželka Eurydika z rozhádaného svazku uteče za lepším životem do podsvětí. Orfeus si ji jde na nátlak veřejného mínění nerad vyžádat zpět. Zásluhou sehrané neobratnosti ovšem neuspěje a Eurydika se stává průvodkyní boha vína Dionýsa. Vlastní jádro příběhu pak tvoří vzpoura bohů na Olympu proti jednotvárným a nudným poměrům.

Tak jako Offenbachovy vaudevilly a operety komicky reflektovaly a parodovaly s obrovskou dávkou humoru politickou a společenskou situaci za vlády Napoleona III., inscenace bratrů Cabanových udělala totéž s aktuálními politickými i ekonomickými otázkami v České republice a Evropské unii. Orfeus je totiž poslanec, člen Evropského parlamentu, Jupiter jeho předseda. Eurydika je kariéristka a zlatokopka, v závěru opouští Orfea a stává se velvyslankyní v Číně. Z Pluta se stal nenápadný český politik a drogový dealer, z Venuše poslankyně zaměřená na genderové otázky. Inscenace tak v režii bratrů Cabanů získala naprosto nový nádech.

Cabani patří k univerzálním divadelním a filmovým tvůrcům na české kulturní scéně. Z jejich inscenací ve spolupráci se Státní operou vzpomeňme úspěšného Candida Leonarda Bernsteina z roku 2006 a světovou premiéru opery Válka s mloky Vladimíra Franze z roku 2013. Nejnovější produkci Orfea v podsvětí připravili Cabanovi jako moderní inscenaci, která satiricky reaguje na výdobytky moderní techniky, sociálních sítí, ale také na lokální ekonomicko-politické problémy (diskutabilní pozadí rekonstrukce Státní opery, korupční aféry Andreje Babiše, kulturní vystupování Miloše Zemana na veřejnosti, přijetí čínské delegace v Praze a podobně). Zpracování těchto témat však působí nesourodě, dialogy, které pro inscenaci připravili Ivo Fischer a Šimon Caban, jsou povrchní a laciné. Do problémů české politiky jsou zamíchány i problémy evropské či mimoevropské, jako jsou uprchlíci nebo Tibet. Tyto narážky jsou však použity ve velké míře nevhodným způsobem, a tak vůbec nepůsobí komicky ani humorně. Obě dějství jsou plná dvojsmyslů a erotických narážek, ty však publikum Hudebního divadla Karlín, kam se z důvodu rekonstrukce Státní opery přesunula řada tamních inscenací, většinou vůbec nerozesmály.

České verze libreta a úpravy dialogů se ujali Ivo a Jan Fischerovi. Vtipná se ale ukázala místy jen scénografie a situační komika, nikoli text samotný. Ten byl zejména v rychlých pasážích náročný na artikulaci a pěveckou srozumitelnost, čehož se většině sólistů i sboristů dosáhnout nepovedlo. Málo vtipně působily také moderní kostýmy, které navrhla výtvarnice Simona Rybáková.

V hlavní roli Orfea jako člena Evropského parlamentu se představil Josef Moravec. V jeho podání jsme viděli Orfea jako sobeckého a trochu arogantního politika. Jeden z mála kvalitních pěveckých výkonů předvedla sopranistka Jana Sibera v roli Eurydiky. Nevšedním charakterem byla postava Veřejného mínění, strážce morálky, který pravidelně přináší informace o nadcházejících událostech a jehož ztvárnění se ujala Yvona Škvárová.  Zápornou postavou Pluta/Aristea, který Eurydiku unáší do podsvětí, byl tenorista Jaroslav Březina.

Obdivuhodný výkon předvedl host Opery Peter Strenáčik, který ztvárnil postavu Vypravěče/Komedianta. I v této inscenaci využil svého ekvilibristického nadání a všestraného talentu. Byli jsme tak svědky živého žonglování, ohnivé show, jízdy na jednokolce, beatboxu a hry na housle. Otázkou zůstává, zda jeho artistické vystupování nemělo za cíl jen vyplnit nudné okamžiky, a tak přispět k ještě větší nesourodosti a bezmyšlenkovosti inscenace.

V inscenaci převládá téma manželské nevěry a milostných afér, které se pod rouškou humoru představuje jako typicky česká záležitost, ve světě bohů se rozebírají společenské i politické problémy. Málo přesvědčivým a pěvecky nestabilním byl výkon barytonisty Jana Ježka v postavě Jupitera jako hlavního boha – předsedy. Kupida, boha lásky, ztvárnila sopranistka Yukiko Kinjo, Merkura, estébáka a lobbistu, Tomáš Kořínek. Role Diany, bohyně panenství a lovu, připadla mezzosopranistce Michaele Zajmi, Juno, sestru a manželku boha Jupitera, se vtipně snažila vykreslit Jitka Svobodová po boku Jany Sýkorové v postavě bohyně krásy a lásky Venuše. Pěvecké i herecké výkony ale nepůsobily vyváženě ani přirozeně, ba naopak – pateticky a uměle. Offenbachova opereta měla být v porovnání s vážnými operními inscenacemi pro pěvce spíše žánrovým odlehčením, tohle slovo ale vzali tvůrci inscenace až moc doslova.

Jako členové Evropského parlamentu se předvedli sboristé Státní opery v nastudování Adolfa Melichara, hudebního nastudování se ujal Jan Chalupecký. Na nejednom místě se Orchestr Státní opery mohl zvukově usměrnit a nepřekrývat zpěváky, zvlášť některé slabší hlasy by byly určitě slyšitelnější a také srozumitelnější. Nechyběl ani slavný kankán ze závěru druhého dějství, který ovšem s některými dalšími dnes už tak trochu “přehnaně” populárními melodiemi tohoto díla na mnohé působí spíš kýčovitě. Neoddělitelnou složkou operety je i tady tanec, choreografie se ujal Jan Kodet; s jeho bohatým a vybroušeným rukopisem předvedli hostující tanečníci jako jedni z mála vydařené výkony.

Inscenátoři a celý ansámbl Orfea v podsvětí vytvořili zcela neobvyklou verzi této operety. Satirické, někdy až ironické zpracování politických otázek ale zůstalo na jevišti jen pouhým úsměvem na tváři, aniž by diváky oslovilo, o hlubším zamyšlení ani nemluvě. A to by přitom měla být jedna z primárních úloh umění, hudby a divadla. „Divadlo je přeci společnosti obrazem,“ jak říká Veřejné mínění. Tato nová inscenace Národního divadla tak svědčí o prázdnotě, lhostejnosti i morálním úpadku naší společnosti. Je naše společnost opravdu taková?

Hodnocení autora recenze: 60%

Jacques Offenbach:
Orfeus v podsvětí
(Orphée aux enfers)
Hudební nastudování: Jan Chalupecký
Dirigent: Jan Chalupecký (alt. Richard Hein)
Režie: Michal Caban, Šimon Caban
Scéna: Šimon Caban
Kostýmy: Simona Rybáková
Pohybová spolupráce: Jan Kodet
Světelný design: Pavel Dautovský
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
externí balet
1. premiéra 6. července 2017 Hudební divadlo Karlín Praha

Orfeus – Josef Moravec (alt. Richard Samek)
Eurydika – Jana Sibera (alt. Lenka Pavlovič)
Pluto/Aristeus – Jaroslav Březina (alt. Martin Šrejma)
Jupiter – Jan Ježek (alt. Ivan Kusnjer)
Komediant – Peter Strenáčik
Juno – Jitka Svobodová (alt. Simona Procházková)
Diana – Michaela Kapustová Zajmi (alt. Sylva Čmugrová)
Venuše – Jana Sýkorová (alt. Andrea Tögel Kalivodová)
Amor – Yukiko Kinjo (alt. Barbora Řeřichová)
Veřejné mínění – Yvona Škvárová (alt. Lenka Šmídová)
Mars – Peter Paleček (alt. Tomáš Bartůněk)
Jean Styx / Merkur – Tomáš Kořínek (alt. Petr Horák)
Minerva – Tereza Růžičková (alt. Gabriela Pešinová)
Kameraman – Petr Jirsa

www.narodni-divadlo.cz