Dlouhý potlesk pro Káťu Kabanovou ve Vídeňské státní opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní kukátko (118). Týden od 6. do 12. listopadu 2017. V dnešním vydání najdete: Nová série Janáčkovy Káti Kabanové ve Wiener Statsoper. Oratorium Vor Medúzy Hanse Wernera Henzeho jako symbol současné uprchlické krize. Riccardo Muti se vrátí za dirigentský pult Wiener Staatsoper. Nahrávka týdne – anglická původní verze Eposu o Gilgamešovi ve strhujícím provedení. Opera na ČT art. Trocha operního humoru.


Nová série Káti Kabanové ve Wiener Staatsoper
Obnovené nastudování inscenace Janáčkovy opery Káťa Kabanová zažívá úspěch ve Wiener Staatsoper. Do podzimní série vstoupilo několik nových představitelů. Především obsazení titulní role německou sopranistkou Evelyn Herlitzius, která vystřídala Angelu Denoke, dává komplikované postavě nový představitelský rozměr.

Leoš Janáček: Kátja Kabanová – Evelyn Herlitzius (Katja) – Wiener Statsoper 2017 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

Vokálně podle většiny kritiků působí v roli Káti snad až příliš robustně, protože v posledních letech zpívala zejména velké wagnerovské party, jako jsou Isolde a Brünnhilde nebo Barvířka ze Straussovy Ženy beze stínu. Samozřejmě stále velmi působivé jsou výrazové možnosti této vynikající představitelky, která ve všech rolích strhává intenzitou a přesvědčivým herectvím. Do určité diskrepance se pak dostává hlasový výkon dnes již vysokodramatického sopránu a postava mladé ženy, jež je ve většině inscenací budována spíše jako lyrický charakter. Rakouská kritika ale oceňuje zejména závěr opery, ve kterém je výkon Evelyn Herlitzius hluboce lidský a dojímavý.

Leoš Janáček: Kátja Kabanová – Janina Baechle (Kabanicha), Evelyn Herlitzius (Katja) – Wiener Statsoper 2017 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

V roli Kabanichy (vystřídala Jane Henschel) působí Janina Baechle snad příliš matrónovitě a usedle a chybí jí patřičná zlověstnost a psychologická dominance největších představitelek této role. A inscenaci s její postarší antihrdinkou prostě chybí důležité napětí mezi dvěma zcela protichůdnými ženskými postavami, které je základním hybatelem děje opery. Vokálně většinu kritiků zaujal Herbert Lippert jako Boris (naposledy Misha Didyk), opticky ale poněkud starší svůdce.

Leoš Janáček: Kátja Kabanová – Evelyn Herlitzius (Katja), Herbert Lippert (Boris) – Wiener Statsoper 2017 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

Druhý milenecký pár Kudrjáše a Varvary je uspokojivě obsazen Carlosem Osunou (v minulé sérii Thomas Ebenstein) a Margaret Plummer, která vystupovala již v minulé sérii. Wolfgang Bankl setrvává s úspěchem v roli Dikoje již od premiéry.

Všechny kritiky velmi oceňují výkon dirigenta Graemeho Jenkinse z USA a orchestru Wiener Staatsoper, který naplno rozehrává lyrická i dramatická místa partitury v nádherném zvuku. Původní inscenace z roku 2011, jejíž premiéru dirigoval Franz Welser-Möst, byla do letošního podzimu provedena pouze čtrnáctkrát. Jedním z důvodů může být i režijní výklad Francouze Andrého Engela (a scénografa Nickyho Rietiho), kteří baladický příběh lásky, vzpoury a smrti od Volhy přenesli do emigrantské ruské kolonie v Bronxu. Toto řešení přes funkčnost zápletky prostě je Janáčkově hudebnímu zpracování ryze ruské látky trochu cizí.

Leoš Janáček: Kátja Kabanová – Evelyn Herlitzius (Katja), Leonardo Navarro (Tichon) – Wiener Statsoper 2017 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

Pro výjimečné hudební kvality nastudování i silné individuální představitelské výkony dosáhlo první představení z krátké série (1., 4. a 7. listopadu 2017) více než desetiminutového potlesku. Hraje se bez pauzy.


Vor Medúzy Hanse Wernera Henzeho jako symbol současné uprchlické krize

Tragédie francouzské fregaty Méduse v roce 1816, kdy se ze sto čtyřiceti sedmi cestujících z potopené lodi zachránilo pouhých patnáct, kteří v naprosto nelidských podmínkách přežili na primitivním voru, inspirovala v historii několik uměleckých děl. Přitom privilegovaní cestující se zachránili na vypravené šalupě. Záhy po katastrofě, která vyvolala nejen ve Francii širokou společenskou (došlo také ke kanibalismu) a politickou polemiku, byl vystaven na Pařížském salónu drásající obraz francouzského malíře Théodora Géricaulta s názvem Vor Medúzy (1819, dnes v pařížském Louvru). Obraz vyvolal společenský skandál a veřejnou rozpravu o uměleckých námětech a politizaci umění, ve skutečnosti šlo umělci především o symboliku lidství i nelidskosti.

Théodore Géricault: The Raft of the Medusa (zdroj commons.wikimedia.org)

Na známou olejomalbu navázali v nedávné době svébytnými parafrázemi i současní umělci jako Joel-Peter Witkin ve fotografii nebo street-artový umělec Banksy, který v Calais vytvořil sprejovou malbu zabývající se nevšímavostí světa k osudu uprchlíků. Událost inspirovala i další umělce, především literáty devatenáctého století, a nechybí ani hudební zpracování tragédie.

Hans Werner Henze (zdroj commons.wikimedia.org/Das Bundesarchiv / foto Rolf Unterberg)

Nejznámějším hudebním dílem ale zřejmě zůstává oratorium pro soprán, baryton, smíšený sbor (a devět sborových dětských hlasů) a orchestr Hanse Wernera Henzeho (1926–2012) s názvem Das Floss der Medusa. Dílo předního německého levicově orientovaného skladatele, jenž patří k nejznámějším jménům světové avantgardy druhé poloviny dvacátého století, je bohužel v českých koncertních sálech a operních domech takřka zcela neznámé. Henzeho myšlenkově náročná díla vzbuzují často zpočátku rozporuplné reakce, i když dnes je počítán již ke klasikům „nové hudby“. Nejinak tomu bylo u světského oratoria Vor Medúzy, které zažilo premiéru v neklidném roce 1968. Dílo pro jednoduchou, ale velmi účinnou koncepci přemisťování členů sborů, kteří postupně přecházejí z jedné strany pódia na druhou – ze strany živých na stranu mrtvých, skýtá i možnosti jevištního nebo semijevištního provedení (ač to skladatel nepředpokládal).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář