Dnes je tzv. historicky poučená interpretace v módě, říká cembalista Martin Hroch

Vypadá to, že jste už od dob studií na konzervatoři věděl, čemu se chcete věnovat – totiž tzv. poučené interpretaci barokní hudby na klávesové nástroje. Vybral jste si konzervatoř v Kroměříži záměrně právě kvůli možnosti studovat cembalo, nebo jste nejdříve začal studiem klavíru a poté jste si přidal cembalo?
Na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži jsem nastupoval až po gymnaziálních studiích, tedy později než většina studentů. Rozhodl jsem se tehdy nastoupit na klavír a cembalo na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednak jsem přicházel s určitou výbavou obecného rozhledu, který v člověku klasické gymnázium zanechává a potom historie a stará hudba byla vždycky oblast, která mě fascinovala. Nehledě na to, že Kroměříž je magické místo, jehož genius loci člověka zcela pohltí. Co by kamenem dohodil od konzervatoře je arcibiskupský zámek s jednou z největších sbírek hudebních rukopisů 17. a 18. století v Evropě a takřka každý kousek starého města je protknutý bohatou kulturní historií. Už tehdy jsem měl velké štěstí na skvělé pedagožky Vandu Jandovou (klavír) a Ivonu Křivánkovou (cembalo), které mi daly pevný „řemeslný“ základ, a přesto ponechaly dostatek svobody k rozvoji mých uměleckých zájmů.

Když jsem studovala střední školu v první polovině 70. let, tak bylo málo příležitostí hrát na dvoumanuálové cembalo. Chodila jsem cvičit buď k Milanu Muncligerovi do bytu, nebo do Studia 1 v Českém rozhlase. Od té doby se situace hodně změnila, že? Kde jste cvičil vy?
Ani za dob mých studií nebylo cembalo samozřejmým nástrojem. Tu a tam se objevil nějaký spinet, některé instituce vlastnily stará cembala ze 70. a 80. let. Hudební akademie měly samozřejmě nástroje stavěné na zakázku jako historické kopie. S trochou nadsázky ale můžu říct, že mít doma běžně cembalo, tedy jeho historickou kopii, se rovnalo stejně nerealistické představě jako vlastnit třeba vrtulník. Cvičil jsem na leccos, co mělo klávesy a zvukově se cembalu alespoň přibližovalo. Za tu dobu se naštěstí mnoho změnilo. Cembalisté si postupně nechávali stavět kopie historických nástrojů ve vznikajících českých dílnách nebo se k nám dostávala cembala ze zahraničí. Mým prvním nástrojem byl malý virginal z německé dílny Merzdorf. Dnes je má sbírka nástrojů podstatně větší, ale doposud bohužel není žádný český provenience. Věřím, že tomu tak nebude napořád.

Studoval jste u několika specialistů, absolvoval kurzy a workshopy. Vzpomínáte si, kdo nebo co vás vysloveně posunulo? Nějaký ten moment, kdy se vám dosud nabyté poznatky a zkušenosti propojily?
Během svého života jsem měl opravdu štěstí na skvělé pedagogy. Každý z nich mi mnoho dal a posunul mě. Na brněnské JAMU především cembalistka Barbara Maria Willi nebo pianistka Alena Vlasáková. Musím přiznat, že zcela zásadním momentem pro mě bylo setkání s kanadským cembalistou Gordonem Cherlesem Murrayem, v jehož mistrovské třídě na vídeňské hudební univerzitě jsem měl možnost v rámci postgraduálního studia prohlubovat své poznatky. Jedna věc je propojovat zkušenosti a poznatky, ale druhá umět je předat posluchačům a oslovit je do té míry, že se na vaše koncerty budou rádi vracet. V tomto ohledu mě zcela ovlivnil obrovský muzikant a přítel, houslista Václav Hudeček. Se svou až aristokratickou noblesou a hlubokou pokorou mě naučil stát na pódiu, navázat s publikem nejužší kontakt a umět mu dát pocit výjimečnosti dané chvíle. Umění citlivě doprovázet pak zase moje žena, operní sólistka mezzosopranistka Jana Hrochová.

Měl jste možnost na některé ze škol studovat šířeji třeba barokní estetiku a filosofii? Nebo jste si to musel doplňovat sám? V jaké pozici v tomto kontextu vidíte hudbu? Jak se to vůbec dneska má s tzv. poučenou interpretací, s autenticitou?
Myslím, že českému uměleckému školství trošku schází teoretická rovina především v oblasti komplexního vhledu a hledání interdisciplinárních souvislostí. Navzdory tomu, že většina vysokých uměleckých škol poskytuje předměty jako je estetika či filosofie umění, někdy to bývá pro studenty nutným zlem. Pro jakékoliv umění je podle mého názoru nesmírně důležité hledání souvisejících skutečností, jedině tak vzniká mozaika odpovídající požadavkům na jakousi autenticitu či její domnělý odraz. Dnes je tzv. historicky poučená interpretace v módě. Máme k dispozici historické traktáty, často dostupné i v češtině, mnoho literatury, což je skvělé. Na druhou stranu stará hudba a její potenciál byla vždy spojená s živým provozováním, energií samotných interpretů a koneckonců i posluchačů. Tedy každý zmiňovaný traktát a historické pojednání sice stanovuje základní pravidla a je jakýmsi návodem a průvodcem, nikoliv zásadním dogmatem. Povětšinou uvádí i tu kouzelnou větu, že pokud tomu není tak, jak jste se právě dočetli, záleží na dobrém vkusu interpreta. Myslím, že interpretace staré hudby je především o hledání správné míry dobrého vkusu na základě respektování oněch základních pravidel.

Jste příznivcem celostních konceptů typu „Barokní noc“, kdy se pořadatelé snaží navodit atmosféru tak nějak celkově – historickým osvětlením, aranžováním květin a ovoce, autentickými hrami, kostýmy, druhem jídla, aby se publikum mohlo vžít do specifického kontextu koncertu a divadelního představení a uvědomilo si, že ta doba byla opravdu odlišná svými hodnotami, emoční dynamikou, životním stylem, estetikou?
Jednoznačně ano, i když si uvědomuji, že je také řada odpůrců. I stará hudba existovala v různých podobách. Například Tafelmusik určená jako doprovod k jídlu, hudba sakrální do chrámu, některé komorní skladby jako tradiční kolorit šlechtických salonů, atd. Jsem člověk, který rád vnímá hudbu a umění všemi smysly. To je právě ten kontext. Jak mám dobře interpretovat taneční část suity, když neznám ani elementární krok daného tance nebo když si nedokážu představit tempo i ve spojitosti s poměrně okázalou dobovou módou v oblékání? Těžko. Naši předkové žili v nějakém filosofickém a často i náboženském prostředí, které nám dnes může být vzdálené nebo méně srozumitelné. Není divu, že tehdejší posluchač poznal citaci chorálu na první poslech a dnes jej sofistikovaně zkoumáme a hledáme jeho význam. Taktéž některá gesta, rétorické figury, afekty…

Hrajete na cembalo také soudobou hudbu? Napadá mě třeba od Élisabeth Chojnacké?
Samozřejmě hraji, i když výrazně méně než třeba hudbu 17. a 18. století. S Filharmonií Brno jsem provedl českou premiéru cembalového koncertu Philipa Glasse, s oblibou uvádím třeba Poulencův Concert champêtre pro cembalo a orchestr, na koncertech hrávám skladby Bohuslava Martinů, Sofie Mavrogenidouové, Viktora Kalabise, Jiřího Temla i řady mladých současných autorů. V archivu Českého rozhlasu najdete moje nahrávky děl Miloše Štědroně nebo Luboše Sluky. Cembalistka Élisabeth Chojnacká byla bezpochyby fenomén. Zaměřovala se takřka výlučně na soudobou hudbu. Osobně si sice asi nedokážu představit, že bych interpretoval pouze moderní hudbu, ale před její interpretací je třeba hluboce smeknout a v lecčems se jí inspirovat.

Přečetla jsem si, že jste opakovaně získal stipendium Společnosti Johannese Brahmse a že jste se i podílel na natočení dokumentu o něm pro japonskou televizi. Co to bylo za film a čeho si na Brahmsovi ceníte?
Společnost J. Brahmse v Baden-Badenu vypisuje každoročně studijní pobyty pro mladé interprety a hudební vědce. Velkým lákadlem je ubytování, které je přímo v Brahmsově vile. Část tvoří skladatelova expozice, část pak oddělený apartmán s hudebním salonem, knihovnou čítající kompletní dílo o Brahmsovi, ale také mimo jiné třeba o Dvořákovi. Nedílnou součástí je i rozsáhlý notový archiv, vše, co interpret nebo hudební teoretik potřebuje k nerušenému studia života a díla tohoto autora.

Japonská televize v dokumentu mapovala Baden-Baden jako jedno z míst, kde Brahms tvořil a trávil řadu letních měsíců, stejně jako aktivity Brahmsovy společnosti vůči mladým interpretům. Brahms byl a je mimořádný úkaz. Většině veřejnosti je znám jako autor vrcholně romantických kompozic nebo přítel a podporovatel Antonína Dvořáka. Pikantní jsou jistě i historky vážící se k jeho svérázné osobnosti. Málokdo ale ví, že Brahms byl také velký znalec staré hudby. Velmi ji ctil, a dokonce se stal editorem například kompletního vydání skladeb pro cembalo (Pièces de Clavecin) Françoise Couperina. Nutno podotknout, že jeho edice byla na svoji dobu natolik kvalitní a přesná, že se z ní dá de facto hrát i dnes, aniž by se interpret musel obávat velkých zásahů vydavatele.

Jste nejen sólový, ale i komorní hráč, korepetitor. Jak probíhá vaše umělecká praxe? Oslovují vás třeba pořadatelé festivalů i ze zahraničí, média, nebo máte agenta/agenturu, která se o vás stará v bookingu, produkci, nahrávání, propagaci? Jak hodnotíte situaci u nás ohledně agenturního servisu umělcům? Třeba začínajícím instrumentalistům?
Za normálních okolností, pokud pominu stávající koronavirové období, si na projekty a zájem pořadatelů nemůžu stěžovat. V tuto chvíli pevné agenturní zastoupení nemám, jsem sám svým agentem. V minulosti mě několik agentur zastupovalo, ale bohužel žádná z nich nenaplnila mé očekávání do té míry, že bychom ve spolupráci pokračovali. Situace agentur také není snadná a práce s lidskými zdroji, obzvlášť těmi uměleckými, přináší nejedno úskalí. Do budoucna ale spolupráci nevylučuji. Myslím, že v ČR máme řadu skvělých agentů. Aktuálně mě pořadatelé i média oslovují napřímo a jsem velmi rád, že povětšinou mají tyto projekty další pokračování. S velkou radostí sleduji, jak velké množství mladých talentů, instrumentalistů a zpěváků se rodí a přál bych jim, aby získali možnost co nejlepšího uplatnění a v ideálním případě i pomoc agentury, která by jim start usnadnila.

Nahrál jste své debutové CD před dvěma lety a je skvělé. Tuším, že na nástroj Františka Vyhnálka. Na jaké nástroje hrajete a jak jsme na tom s kvalitou našich cembal?
Děkuji . Jsem rád, pokud se líbí. Upřímně, vlastně mě překvapilo, jak pozitivní ohlas vzbudilo v zahraničí. Tehdejší nahrávka vznikla na dvoumanuálovém francouzském nástroji z dílny Františka Vyhnálka, postaveném podle Pascala Taskina. Jeden z mých nejoblíbenějších modelů. V současnosti hraji na různé nástroje, ve snaze přiblížit se nástrojem i interpretované skladbě. Ve sbírce mám vlámský nástroj podle J. Ruckerse, německé cembalo blížící se vzoru M. Mietkeho, anonymní rané neapolské cembalo, klavichord, tafelklavier. Málokdy si ale člověk může dovolit ten luxus mít na recitálu, kde uvádí například pět esteticky odlišných období nebo regionálních oblastí, tomu odpovídajících pět nástrojů. Pak volím obvykle jeden co možná nejuniverzálnější. Navzdory tomu, že sám doposud žádné české cembalo nevlastním, naše nástroje jsou velmi kvalitní. Dovolím si tvrdit, že v řadě případů směle konkurují zahraničním stavitelům. Pokud je na koncert takový nástroj k dispozici, rád jej využívám, obzvláště pak zmiňovaný francouzský model Pascal Taskin.

Jste i pedagogem, zakladatelem interpretačních kurzů ve svém rodišti v Zábřehu. Máte tedy širší záběr i společenských aktivit. Těší vás předávat zkušenosti a znalosti mladším?
Inspirovat mladé hudebníky mě těší a naplňuje. Učím moc rád. V roce 2010 jsem založil Mezinárodní interpretační kurzy Zábřeh a po šest let zde vedl cembalovou třídu. Dnes už nejsem součástí tohoto projektu, ale pravidelně vyučuji na řadě jiných kurzů a uměleckých projektů. V současnosti stojím mezi všemi třemi stupni uměleckého vzdělávání a jsem rád, že mohu tento vývoj i cíleně směřovat a ovlivňovat ve vedení. Mimo umělecké a pedagogické aktivity působím jako ředitel umělecké školy a uměleckého Gymnázia P. Křížkovského, stejně jako vedoucí Katedry varhanní a historické interpretace na HF JAMU. Zastávám názor, že sebelepší pedagog nemůže naučit žáka či studenta víc, než mu on sám dovolí. Snažím se proto klást důraz na férové a otevřené prostředí, kde se pěstují výsostné lidské a umělecké hodnoty. Pedagog by měl být průvodcem na cestě ke vzdělání a dokázat přijmout fakt, že jeho největším úspěchem je, když jej jeho student dokáže převýšit.

Jak probíhal váš letošní, poněkud podivný rok ve vaší umělecké a pedagogické praxi?
Velmi dynamicky, řekl bych. Byl náročný, ale nechtěl bych hodnotit jen špatně. Mnohému nás naučil. Mě osobně naučil, že mít možnost sedět často na pódiu není samozřejmost a každého takové koncertu je třeba si vážit a přistupovat k němu s pokorou. I když zrušených projektů byly zhruba tři desítky, dal mi možnost o řadě věcí přemýšlet a být víc se svými blízkými, mojí skvělou rodinou, dětmi. Naučil nás hledat další možnosti hrát i mimo tradiční prostor, například v podobě online koncertů. V pedagogické praxi pak pružně a kreativně reagovat na možnosti distanční výuky. Vzdálená výuka není jistě komfortní, není snadná, ale nemohu říct, že by byla nereálná. Věřme, že alespoň ten nový rok přinese naději v lepší časy nejen na koncertních pódiích, v divadlech, ale i ve školství a v neposlední řadě v reálném životě každého z nás.

Děkuji.