Dnes v Londýně Prodaná nevěsta s Danou Burešovou

  1. 1
  2. 2

V Londýně teď budete Prodanou nevěstu zpívat koncertně. Máte už nějakou zkušenost s koncertním uváděním oper?

Vystupovala jsem v koncertním provedení Rusalky.

Opery jsou skládány pro jeviště. Co podle vás „ospravedlňuje“ jejich koncertní uvádění?

Krása hudby jako takové. Oba druhy provedení mají své opodstatnění, protože každý z nich dává hudbě vyniknout jinými prostředky. Divadelní jeviště tím, že jich má k dispozici mnoho, koncertní pódium tím, že jich má málo. Výhoda jeviště spočívá v tom, že je to jakási barevná plocha, která přenáší příběh k divákovi, podává mu jasnější obraz, a tím ho snadněji vtahuje do hudebního světa opery.

Naopak na koncertním pódiu jsme spolu s orchestrem jen a jen my, zpěváci se svými hlasy. Díky tomu však můžeme koncentrovat pozornost posluchačů na čistě hudební stránku díla, intenzivní zážitek v nich vyvolat bezprostředně hudbou a zpěvem. Že Prodaná nevěsta je opera krásná, dojemná i veselá a že Mařenka je postava z masa a kostí, o tom já jako interpretka musím posluchače přesvědčit i bez červené sukně.

Dirigentem londýnského koncertního provedení Prodané nevěsty je pan dirigent Jiří Bělohlávek. Vy s ním nebudete spolupracovat poprvé…

Ano, spolupracovala jsem se s ním už na Dvořákově Rusalce, Bizetově Carmen, Smetanově Čertově stěně a naposledy na inscenaci Her o Marii Bohuslava Martinů. Pan dirigent Bělohlávek je pro mne vždy inspirativní a vůdčí osobností. Setkání dirigenta a pěvce pokaždé znamená nový tvůrčí proces a u rolí, které má zpěvák určitým způsobem zažité, je to obzvlášť podnětné a důležité. Kromě toho pan dirigent Bělohlávek udělal nesmírně mnoho pro propagaci české hudby ve světě, takže i proto se do Londýna těším – určitě jedu k poučenému publiku.


V Národním divadle v Praze působíte už deset let a až na pár výjimek jste tu vždy zpívala výhradně český repertoár. Vyhovuje to tak vašemu hlasu, nebo je to náhoda?

Na to je jednoduchá odpověď: někdo role obsazuje, jiný je zpívá. Vytváření dramaturgického plánu a obsazování rolí je práce náročná a zodpovědná, do níž nemohu zasahovat a ani nezasahuji. Já zpívám. Když dodám, že nejčastěji je to v operách od Smetany, Dvořáka či Janáčka, je to konstatování faktu, a to milého faktu, nikoli stížnost. Vážím si všech svých rolí.

V Národním divadle však vystupuji také jako Micaela v Carmen nebo nedávno jako Taťána v Evženu Oněginovi, v Brně jsem zpívala Alžbětu v Tannhäuserovi, v Ostravě mě koncem této sezóny čeká role v Hindemithově Cardillacovi. Dá se tedy říct, že se mi čas od času podaří vymanit se ze škatulky výhradně českých oper. Jsem ráda i proto, že český repertoár hlasům příliš nesvědčí.

Čím je to způsobeno?

Je to dáno charakterem češtiny. Převažují v ní hlásky, které vznikají ve střední a zadní části patra, zatímco pro hlas je nejlepší tvořit hlásky „vpředu“. Italský repertoár je po této stránce vůči hlasu mnohem šetrnější.

Jak tak poslouchám vaše velmi realistické odpovědi, otázka typu „Máte nějakou vysněnou roli?“ je asi zbytečná…

Zbytečná ne, láká mě celá řada postav, třeba Mimi v Bohémě, ale ne všechny mé tužby jsou uskutečnitelné. Když pominu role, které bych mohla zpívat, musím se přiznat, že od dětství se mi líbila Ježibaba v Rusalce.

Proč?

Jako malou mě přitahovala její síla a démoničnost, mohla pomáhat i ničit. A mám moc ráda text její árie „Čury mury fuk…“

Když mluvím s nějakým profesionálním hudebníkem, často mě napadne, že v určitém ohledu se mám lépe než on, protože jako divák či posluchač stihnu víc hudebních lahůdek. Máte vy z poslední doby nějaký hezký hudební zážitek?

Mám, a to z prostředí pro hudbu poněkud netypického: z tělocvičny. Jedna základní škola v Praze 6, která nese jméno Emy Destinnové, každoročně pořádá koncert na její počest. Koncert je také jakousi odměnou pro žáky, kteří vyhráli školní soutěž. Požádali mě o vystoupení, já jsem souhlasila a byl to hezký večer. Publikum – od mrňousů až po rodiče – bylo milé a pozorné. Nezpívala jsem ale jenom já. Na koncertu děti předávaly peníze, které samy vydělaly, několika neziskovým organizacím. Protože jejich šeky dostaly spolky starající se o zvířata, měli jsme domluveno, že poslední skladba bude v duchu celého večera taky „zvířecí“ – Rossiniho Komický duet pro dvě kočky. Jenže můj doprovázející klavírista se zdráhal mňoukat. Co teď? Hudební kus se vysloveně hodil, programy byly natištěné… Všechno zachránila malá holčička ze třetí třídy. Tu mi rychle přihráli a ta po kratičké zkoušce celý duet se mnou báječně odmňoukala. To už se odvázal i pianista a prskal na nás od klavíru jako správný kocour. A výsledek? Jak my u divadla dobře víme, na jevišti mají největší sukces zvířata a děti. Já jsem mohla perlit vysoké b v Rusalčině árii o měsíčku až do aleluja, největší aplaus měly kočky. Ale tahle tečka za koncertem byla přesně to pravé.


Jako tečka za rozhovorem je tohle taky přesně to pravé. Díky a v Londýně zlomte vaz!

www.danaburesova.eu



foto z Prodané nevěsty v ND Hana Smejkalová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
22 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments