Dnes v ND poprvé nový Jakobín od Jiřího Heřmana

inscenace Jakobína v ND z roku 1909

inscenace Jakobína v ND z roku 1993

Dvořákovo první skutečně úspěšné jevištní dílo tentokrát na naší první scéně nastudoval – jako svoji poslední režii ve funkci šéfa opery – Jiří Heřman.

Z jevištních titulů, se kterými jste se zatím jako režisér setkal, se Dvořákův Jakobín zcela jistě vymyká – ať už samotným charakterem díla, tak i ve vztahu k jevištní poetice, kterou jste doposud své inscenace tlumočil. Cítíte to také tak?

Ne, necítím. Snažím se začínat vždycky od nuly – jako kdybych nikdy nic nerežíroval a neslyšel. Nechám na sebe působit hudbu i slovo tak, jako bych ho slyšel poprvé. Nezáleží na tom, jestli se jedná o vážné či komické dílo. Odkrývání jednotlivých vrstev obsahu hudby a slov je pro mě vzrušující proces. Je pokaždé jiný, negeneralizuji ho. Stejně tak je tomu v případě Jakobína, je to pro mne velice inspirující, mnohovrstevnaté dílo.

Proč se Dvořákův Jakobín do Národního vrací, asi není třeba příliš rozebírat; ale proč jste si tuto inscenaci přidělil právě sám sobě? Co hlavně vás na něm jako režiséra láká? Nebo nikdo „vhodný“ pro tento titul nebyl zrovna po ruce?

Láká mě především Dvořákova kompozice. V jednom díle se zároveň setkáte s velice úsměvnou i velice závažnou tématikou. Hudba Jakobína je geniální, sahá hluboko do kořenů naší národní „české“ povahy, radostné i zatvrzelé, panovačné i ustrašené, prospěchářské i prosebné.

Antonín Lebeda jako Benda (1909)

Beno Blachut jako Benda (1975)

Určitě i sám v libretu Jakobína cítíte nejeden stavební prvek, poplatný době. Jeden za všechny: úcta k učitelům je dávno ta tam. Jak obtížný je pro dnešního režiséra Jakobín? O čem ten váš bude? Čím chcete dnešního diváka oslovit?

Je zde mnoho cest, kterými se můžeme v jevištní interpretaci Jakobína vydat. To, co mne zaujalo, byla školní scéna ve druhém jednání a postava pana učitele. Nemyslím si, že úcta k učitelům je ta tam. Uvědomil jsem si, že jsem několikrát zažil setkání učitele s bývalým žákem. Vždycky jsem měl pocit, že v dospělém vidí stále to děcko, které učil. A právě z tohoto pohledu jsem se snažil přistoupit ke všem postavám v Jakobínovi. Dvořák s Červinkovou vytvořili krásné charaktery jednotlivých postav. Dnes ve společnosti se jistě najde mnoho dospělých, kteří se v určitých situacích chovají jako děti. Nemálo z nich by si zasloužili usednout zpět do školních lavic…V případě Jakobína se to pro mě odehrává v lehké, úsměvné rovině. Se scénografem jsme vyšli z prostředí staré školy, odkud vnímáme celý děj opery. Čím chci diváky oslovit? Předat jim život tohoto krásného díla v podobě radosti.

Má Dvořákův Jakobín – myslím tím nejen jeho hudbu – v dnešní době šanci zaujmout i zahraniční publikum? Venku se prakticky vůbec nehraje…

Samozřejmě, že má. Najít vhodnou interpretaci díla v kontextu s daným prostředím je velice inspirující. Jakobín v Národním divadle bude jistě úplně jiný než v Pařížské opeře. Pro mě to rozhodně není poslední inscenace Jakobína, kterou bych chtěl vytvořit. Již nyní vnímám jiné možnosti interpretace.

Nejednoho z potencionálních návštěvníků určitě na plakátech k inscenaci zaujal škrtnutý „Jakobín“ a místo něj „Matčina píseň“. Můžete prosím tohle vysvětlit?

Marie Červinková přihlásila do konkurzu původní libreto k Jakobínovi právě pod tímto názvem. Matčina píseň je pro mě klíčový motiv celé opery. Jak už to v opeře a v životě bývá, téměř vše se točí kolem tématu lásky. V případě Jakobína jde o konfrontaci lásky otcovské a mateřské. Matčina píseň je motivem lásky nesobecké, která utěší každé srdce i to zatvrzelé otcovské. Dialog hraběte a učitele následně pak hraběte a Julie považuji za mistrovské kompoziční dílo, ve kterém Dvořák otvírá srdce každého posluchače.

Můžete prosím prozradit alespoň v základních rysech, jaké bude hudební nastudování Tomáše Netopila? Určitě jste s ním jako režisér i šéf opery na tohle téma mluvil…

Bude zajisté plnokrevné a srdečné, stejně jako Dvořákova hudba.

Podle čeho jste vybíral obsazení do své inscenace? Nejeden z návštěvníků Opery Plus už v minulosti vyslovil otázku, proč v něm jako Julie není Eva Urbanová? Pokud vím, sama se na návrat Jakobína do repertoáru těšila…

Obsazení jsem vybíral podle citu, tak, aby všichni představitelé byli ve škole autentičtí.

Paní Evě Urbanové jsem přidělil v současné sezoně stěžejní roli královny Alžběty I. v opeře Benjamina Brittena Gloriana, která je pro ni po interpretační i hlasové stránce velkou uměleckou výzvou a jsem přesvědčen, že i krokem dál v její dlouholeté kariéře v Národním divadle. Vrácením role se zřekla jedné ze svých životních rolí.

Zažil jste Jakobína v některé z dřívějších inscenací jako divák? Pokud ano, co hlavně vám utkvělo ve vzpomínkách? A co je to hlavní, čím se chcete v případě svého Jakobína zapsat dnes trvaleji do paměti diváků vy?

Když jsem studoval na konzervatoři v Plzni, účinkoval jsem ve sboru a pamatuji si dodnes na školní scénu. To, co mi utkvělo, bylo především hudební nastudování pana dirigenta Josefa Chaloupky. Pamatuji si, že jsem trávil dost času před monitorem v zákulisí, kde jsem sledoval jeho úžasný cit a smysl pro hudbu. Byla to životní škola pro můj sluch i zrak.

Nejde mi o to se zapisovat divákům do paměti, snažím se předat v plné míře to, co člověk může slyšet a vidět v tak inspirující Dvořákově hudbě. Budu šťastný, když budou diváci odcházet z divadla s úsměvem na tváři.

Za Operu Plus přání úspěšné premiéry, díky za rozhovor.

O vzniku Dvořákova Jakobína, jeho partituře i inscenační historii se podrobně zmiňuje Ondřej Šupka v našem seriálu, věnovaném Dvořákovým operám, který jsme před časem přinesli (jeho část, věnovanou Jakobínovi, najdete zde).

A tady je ještě kompletní obsazení nejnovější inscenace, která má dnes večer v pražském Národním divadle premiéru:

Antonín Dvořák:
Jakobín
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Dirigent: Tomáš Netopil / Zbyněk Müller
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Jiří Chvála
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 8.října 2011 Národní divadlo Praha

Hrabě Vilém z Harasova – Ondrej Mráz / Miloslav Podskalský
Bohuš z Harasova – Roman Janál / Jakub Kettner / Svatopluk Sem
Adolf z Harasova – Jiří Hájek / Jiří Kubík
Julie – Dana Burešová / Maria Kobielska / Jitka Svobodová
Filip – Zdeněk Plech / Luděk Vele / František Zahradníček
Jiří – Aleš Briscein / Jaroslav Březina / Aleš Voráček
Benda – Vladimír Doležal / Jan Ježek / Jan Markvart
Terinka – Kateřina Kněžíková / Alžběta Poláčková / Jana Šrejma Kačírková
Lotinka – Yvona Škvárová / Lenka Šmídová

www.narodni-divadlo.cz