Člověka do malování nepouštím, do hudby ano, říká skladatel a výtvarník Vladimír Franz

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodně se povedl balet Zlatovláska. Mám ve zvyku vždycky v lednu odjíždět na Gran Canarii, kde mám svá místa, v horách na jihozápadě jsou kaňony, kde není civilizace, ani signál. Tam jsem se tedy zahrabal do horkého písku a pojistil se pastí, že dokud nenapíšu stránku, nepůjdu do vody. Takže jsem se musel snažit. Poté, co jsem v mládí napsal dětskou operetu, jsem se zařekl, že pro děti už nikdy nic dělat nebudu. Byla to Pyšná princezna formou singspielu, ale soubor, který to uváděl, tenkrát působil jako unavený, rutinou zajatý spolek a stávaly se i takové věci, že protagonisté odzpívali svou roli a hned odjeli domů, takže na děkovačce už nikdo nebyl. Jako na odchodnou u Haydna. Takže Stavovského divadla jsem se ze začátku trochu děsil. Balet? Co z toho bude? A musím říct, že tak příjemnou, plodnou, rychlou a radostnou spolupráci jsem v Národní divadle nezažil! A výsledek byl fantastický. Fungovalo to stejně na dospělé i na tříleté děti. Hudbu hrál živě Orchestr Berg, to bylo dvanáct lidí a zkuste si představit, že bych napsal koncertní nonet, který by měl dvě a půl hodiny.

Stalo se mi, i že jsem se v některých místech, aniž by tak byla zamýšlená, dojal. To se mi obvykle nestává a u vlastních věcí už vůbec ne, ale něco se tam zkrátka povedlo, a navíc to bylo jaksi ryze české. Nemyslím takovým tím způsobem, jak se to dělalo v 50. letech, ale jakoby přirozeně, zkrátka – tady je mi dobře, tady jsem doma. Bylo to samozřejmě i díky režii Ondřeje Havelky, scénografii, choreografii, prostě Zlatovláska byla pod šťastnou hvězdou. Děti seděly jako přibité a chlapeček šel třeba čůrat a pořád se ohlížel, co bude dál, až to nestihl, i takové věci se tam děly. Přitom jsem se s těmi dětmi nikterak nemazlil – žádné, jak dělá kravička, kozička. Něco tam zkrátka scvaklo a jsem tomu rád.

Co je vám bližší – velké obsazení nebo spíš komorní?
Něco si řekne o větší obsazení, něco o menší. Třeba Pražské divertimento jsem dělal pro smyčce Pražského komorního orchestru. Nemusím mít a priori sto lidí na pódiu.

Jistě tušíte, kam tím mířím – ptám se na základě zkušenosti s vaší První symfonií, která byla obrovská.
První symfonie je první symfonie, člověk to všechno musí světu říct… Ale to není nic neobvyklého. Jejím tématem je stále větší osamocenost, odcizení a izolovanost člověka v civilizační mašinérii společnosti. Vznikla v roce 2003. Říkal jsem si, že když padají půlkilometrové mrakodrapy, tak hrát k tomu na okarínu asi nestačí… Vezměte si například První symfonii Schnittkeho. Seznámil jsem se s ní až nějakých osm let poté, a velmi mě potěšilo, že máme takovou milou starší sestřičku. Je to princip monster, jako je Šostakovičová Čtvrtá, svět sui generis, ale jeho pozdní věci jsou vypsány na dva řádky. Možná i na to u mě dojde. Z Richarda Strausse mám nejradši Ariadnu na Naxu a to například velmi úsporné obsazení.

Co se vám na ní líbí?
Není tak „přetláskaná“ textem. U Strausse, obrazně řečeno, vychází na jednu notu pět slov. Je to škoda – třeba v Mlčenlivé ženě, ale v Ariadně to tak není. Kromě toho z ní i přes ten malý ansámbl dýchá atmosféra konce celé velké epochy. Že už se nebude jezdit do Prátru na Wiener Schnitzel, ani do Ascottu na dostihy, všechno zmizí a zůstane jen jakási exprese, křeč a škleb a truc. Takové „pá-pá“ šedesátileté době klidu, zaběhnutých pořádků, ale samozřejmě i latentně přítomnému sladkému zahnívání. Úžasně jemně udělané dílo, krásné, dojemné. Měl jsem ji možnost vidět, když tady kdysi hostovala vídeňská opera, přijel Karl Böhm, dirigoval to z originálu věnovaného samotným Straussem a Zerbinettu zpívala tenkrát z Banské Bystrice vyhnaná – tam ji nechtěli ani do sboru – Edita Gruberová. Smetanovo divadlo se mohlo zbořit, protože tam házela fis3 úplně lehce a všichni jenom zírali. Tady se ta árie pochopitelně vynechávala. A bylo to nádherné, šestatřicet lidí hrálo, jako kdyby tam seděly tři filharmonie. Není to o hluku, ale o souhře.

Rozhoduje o tom, co budete komponovat, typ zakázky, téma, ambice, pocit…?
Vzhledem k tomu, že se věnuji různým věcem, nemohu vršit třeba klavírní sonáty. Mám to trochu jako Mahler, přes rok musel pracovat a za dva měsíce během léta ze sebe musel „vyplivnout“ symfonii. Se vším všudy, se všemi nečistotami i čistotami a během roku si vždy, než šel ráno do práce, dal dvě hodinky a psal čistopis.

Vladimír Franz (foto Filip Jandourek)

Nemáte možnost věnovat se komponování naplno?
Musím také učit a mám ještě výtvarnou tvorbu, kterou beru úplně stejně vážně jako muziku. (Vladimír Franz mi ukazuje svou knihu esejů Má vlast s reprodukcemi jeho obrazů.) Komorní tvorba jsou akvarely, a nekomorní, to je třeba tady ten Třeboňský cyklus, tří – čtyřmetrová plátna…

Čím je to nekomorní – že je to veliké?
Monumentalita není záležitostí rozměru. Jedná se o vnitřní napětí a vzájemné poměry. O výslednici, souhrn a definitivnost. Elementárnost ve zjednodušení a oproštění. Ve výrazu to místy může být i komorní, jedná se ale o určitou sumu a epos, takže je dobré volit i odpovídající formát. Takový, abych do něj mohl vejít a ocitl se ve středu dění, abych, když rozepnu ruce, na všechno, pokud možno dosáhl. Obraz pro mě znamená otevřenou formu. Ale nejsem přívržencem velkých formátů za každou cenu.

V Třeboni jsem v mládí trávil veškeré prázdniny, mnohé objevil a poznával, formoval se… Jak uchopit prostor, kde se monumentální prolíná s intimní hlubinou bezpečí, vědomí souvislostí krajiny dotýkané, reálie pro mýtus? Přece nebudu malovat krajinu s čápem! Témata – ještě například Šumava, a také řeka – dotýkaná a zrající po celý život… Odpovídající prostředky jsem našel ve formě dialogů a v technice dotýkání se suchým pigmentem. Barva neutuhne jako mrtvá krusta, jako make-up. Snažil jsem se různě probourávat, ale když je to opravdu jen ten dotýkaný pigment, tak obraz najednou dýchá, tvoří si prostor, aniž bych do toho musel zasahovat postupy perspektivy. Spojí se voda, země, vzduch. Je to vlastně cyklus o Zemi, hmyz, stromy, sršní hnízda, průnik mraků skrze stromy, nebe a tak dále. Syntéza. Tady – padající hvězdy do vody, připomínka architektury, letící korpus, vysleplé cíny, když je podzim, listopad…

Jsou vaše výtvarná díla klíčem k vaší hudbě a vice versa?
Nemá to spolu nic společného. Je to jiný způsob detekce světa. Do malování moc nepouštím člověka, do muziky ano. Nemaluji zátiší. Když se podívám na pampelišku, vidím miliony let zákonitostí a připadá mi to úžasné, zatímco když se podívám na zákonitosti generované člověkem – třeba zákon nějakého parlamentu – tak mi to nic neříká a nehodlám se tomu ve své tvorbě věnovat. Zatímco v muzice ano. Oratorium Ludus Danielis je o svědomí mocných. Napsal jsem ho v roce 1989 – podotýkám, že v létě, ještě před převratem. Údolí suchých kostí je o tom, zda by lidé, kdyby dostali znovu šanci se stvořit, dopadli stejně nebo by to bylo lepší. Válka s mloky je o korozi a rozpadu společnosti. Čili člověk mi do hudby vstupuje spíš v podobě otázek. Na něž, jak čas běží, přicházejí odpovědi. Bohužel…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments