Člověka do malování nepouštím, do hudby ano, říká skladatel a výtvarník Vladimír Franz

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Ono není snadné dělat humor v hudbě – buď je to slabomyslné nebo si to žádá poučené publikum.
Jde o to, jak se ten humor děje. Není třeba dělat řachandu či nejapně vtipkovat. Může být úsměvný, jako je to třeba v Prodané nevěstě, Únosu ze serailu, anebo je to klauniáda jako u Šostakoviče. Jak on si utahuje ze Stalina v Písni o lesích! Samozřejmě zastřeně. Musel povinně zkomponovat oratorium – typu 50. let, takřka vzorově – a on ho udělal, ale zaklel do té hudby kruté věci. Píseň o lesích je na příšerný text – byla pustá Sibiř a náhle co to je, diví se ptáček, co je to, ptá se tráva, a přijdou pionýři a komsomolci a ožralí lidi a začnou sázet stromky a už to frčí. Byl by to výborný animovaný film. A protože Šostakovič byl dobrý skladatel, udělal i toto dobře. Vybruslil z toho naprosto geniálně, jednoduchými harmonickými prostředky. Vlk se nažral a koza zůstala celá… Přiznávám bez mučení, že když v létě vstanu a do ničeho se mi moc nechce, pustím si Píseň o lesích a hned jsem plný elánu a do práce se jen hrnu. Fakt to funguje.

Vy máte Šostakoviče hodně rád, viďte?
Je to komunikátor. Věděl, že psané slovo je smrt a že hudbou se může s lidmi domluvit. A dokáže to tak, že se opravdu domluví.

Hudba je o komunikaci?
Rozhodně. Beethoven je o komunikaci. Šostakovič si dokáže svou hudbou říct i o knedlíky s vajíčkem, kdyby to bylo potřeba. Někdo zase ne a není to ani nutné – nemusí to být jenom o komunikaci. Ale z větší části ano. Hudba přece není pouhá znějící struktura. Známe to z koncertů nové tvorby – je tam bůhvíjaká konstrukce, je to vymyšlené, chudák autor se s tím mordoval pět let a výsledek vypadá, jako že někdo náhodně kope do vánočního stromečku. A je to bohužel vidět i na publiku, včetně příbuzných, kteří autora přišli podpořit, a všichni během minuty spí jak dudci.

A je zajímavé, že těch samých, mnohdy nevábných, prostředků se chopí třeba Gubajdulina a člověk se najednou takhle narovná a všichni zbystří a napjatě poslouchají. Je tam prostě komunikační kód. Berio ho má taky. Vyjadřovací prostředky nerozhodují. Například si vůbec nemyslím, že seriální techniky přinesly úsvit lidstva, je to jen jeden z dalších prostředků, jeden z výrazů touhy 20. století po vědecky zdůvodněném pořádku. Projev stesku po tom, aby vědecké poznání konce 19. a počátku 20. století konečně taky prolnulo do nějaké státní či sociální formy. Všechno změříme, zvážíme a od teď se budeme mít všichni úžasně. A přišel fašismus, nacismus, bolševismus – a serialismus, protože i v hudbě se nám po tom stýskalo, nebyla pořád ještě tou správnou vědou. A tak ve jménu oslepivé touhy po svobodě má každá nota má svou poličku, své číslo, je určeno kudy bude chodit na procházku a jak se na ní bude chovat. A spadla klec.…

Je dobré to znát, vědět, že vznikla úžasná díla, miluji Schönbergova Mojžíše a Árona, Jutro Tadeusze Bairda, mnohé od již zmíněného Luciana Beria, Boulezovo Pli selon pli, a rovněž v systému neortodoxní, jako například Stravinského Agon. Vnímám to prostě jako muziku. Je mi jedno, jakou si kdo udělá skládanku, hlavně ať z toho deštníku nekoukají dráty. A také ať nemusím umění dotovat energií. Hudba – a umění vůbec – má člověku energii dodávat, a nikoli brát! Vůbec nic proti skutečnosti, že má být vytvořen ekvivalent vesmíru, leč budu-li hledět na fotografie vesmíru, uvidím flíčky a cáry pěkně barevné. Na supernově či v černé díře žít nejde.

Vladimir Franz (foto  	Jakub Hussar)
Vladimir Franz (foto Jakub Hussar)

Jsme pořád na zeměkouli a pořád tu – stejně jako ve vesmíru – platí zákon gravitace. A najednou, dostane-li každá jednotlivost vlastní gravitaci, neví, kam padat. Najednou sedí na Hradě padesát prezidentů. Zkrátka pokus pěkný, úctyhodný, leč levitaci gregoriánského chorálu mechanicky, způsobem racionálního konstruktu asi nedoženeme… Stalo se vášní hledat hranice možností, a tak rozšiřovat svoji svobodu. Je si ale zapotřebí uvědomit, že nemá-li člověk vyřešenu otázku svobody vnitřní, vnější svobody se nedočká. A také že courat se neustále v hraničních pásmech je sice náramné, je ale nezbytné dbát na to, aby se nám mezitím nevylidnilo vnitrozemí.

Kudy vám chodí inspirace?
Obsah si diktuje své prostředky a tvar. Nemám to tak, že bych měl notu a přemýšlel, co s ní mám dělat.

I samotná nota si může o něco říct.
To samozřejmě může. Stravinskij měl dobrý způsob, ťukal neustále do piana a ta barva mu začala něco evokovat. Smetana si uvařil škubánky s mákem, Dvořák ráno vyčistil boty celé rodině. Jako spouštěč, aby se vám roztočil mozek, může fungovat leccos.

Co funguje vám?
Ráno se chvíli koukám „do blba“, vypiji si kávu. Když je léto, vstávám hodně brzy a jdu do zahrady. Musím ven. Nejdůležitější ovšem je neběhat kolem horké kaše a hned se pustit do díla. Začnete-li v sedm ráno, mohu s jistotou tvrdit, že okolo jedenácté se dostaví oněch vytoužených pár minut, kdy jste s dílem úplně zajedno a vše máte pod kontrolou. A co se náhodných nápadů týče, přichází, jak se jim zachce. Často v nestřežených okamžicích anebo jsem-li v pohybu. Jdu-li pěšky, anebo řídím auto… 

To si je ale musíte zapamatovat.
Dřív jsem si téma zapamatoval, pak se na den ztratilo, a nakonec se vynořilo – již natrvalo. Ale teď už jej musím zachytit rovnou. Je to tak trochu neukázněný lovecký pes. Anebo sen. Pamatuji si různé věci z mládí, které jsem si nikdy nezapsal, vybaví se mi po čtyřiceti letech, ale jakmile je zapíšu do not, pouštím je z hlavy. Od dubna zhruba do října převážně maluji. A v tom kalném období, které následuje, mohu sedět a psát noty… Ne že bych se hudbě v létě nevěnoval, ale raději si ji nechávám na říjen až duben. Hudba jako taková mi přestala být inspiračním východiskem pro vlastní tvorbu už někdy kolem mých dvaceti let. Totéž analogicky platí i pro výtvarné umění. Je úžasné znát spoustu nádherných a silných děl i fantastických příběhů. Tyto cesty jsou pro mě ale ukončeny a uzavřeny. Za své vlastní inspirační zdroje považuji například vodu na jezu, startující motor tryskáče, zbrojní design, poezii či film.

Ještě že jste políben dvěma múzami, že o vás takhle pěkně pečují během roku!
Pečují a já vím, že to přichází odněkud shůry a já toho donátora nesmím zklamat. Když si udělám pauzu, ponorná řeka se beze mě obejde. A když se opět vynoří, nestačím se divit, kolik práce vykonala beze mě, a já se mohu zase vrhnout do díla, nezatížen různými klišé a návyky, které na vás během soustředěné delší práce chtě nechtě přilnou jako mušle na kýl lodi. Je čas na psychickou hygienu. Takže po půl roce spouštím to druhé… O hudbu se nebojím. Jsme v těsném partnerství již od mých šesti let.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments