Dobří muzikanti jsou si inspirací

S varhaníkem, cembalistou a klavíristou Jaroslavem Tůmou nejen o jeho čtvrtečním koncertě s pardubickým souborem Barocco sempre giovane  

Patříte k hudebníkům, kteří rádi střídají koncertní nástroje. Ve vašem případě jsou to varhany, cembalo, kladívkový klavír, klavichord. Se souborem Barocco sempre giovane už jste hrál na varhanní positiv, cembalo, dnes opět na cembalo, ale také nově na kladívkový klavír. Jaké možnosti to přináší dramaturgii koncertu?

Program koncertu je založen na využití dvou mých nástrojů, cembala a pianoforte. Je navíc dokonale symetrický. První půlka zůstane v barokní době, ve druhé se posunujeme ke klasicismu.

V obou případech začnou hrát moji hostitelé, soubor Barocco sempre giovane, pak zahraji sólovou skladbu na svůj nástroj, na závěr přijde vždy klávesový koncert s doprovodem smyčců a bassa continua, Bachův Koncert f moll pro cembalo a Salieriho Koncert C dur pro fortepiano. Ten by se ovšem dal hrát i na varhany. Záleží na chuti interpretů.Představte nám své nástroje. Čím vám osobně imponují, co vám umožňují…?

Hraji na cembalo Františka Vyhnálka. Měl jsem štěstí. Pořídil jsem si kdysi jeho opus jedna, jednomanuálové cembalo, které je kopií cembala nacházejícího se v Bachově rodném domě v Eisenachu. Tvrdím o něm s nadsázkou, že je historické. Jednak bylo postaveno už v roce 1988, tedy krátce před listopadem 1989, hlavně ale Vyhnálek z nedostatku jiných možností použil dřevo z jakési zříceniny nejmenovaného zámečku na severu Čech. Byly tam trámy vyzrálé sto padesát let, což se na kvalitní rezonanci projevuje. Později mi František za svůj opus jedna nabízel výměnou velký dvoumanuálový nástroj, který má daleko vyšší pořizovací cenu, nicméně mě nenalákal. Přestože i jeho velká cembala jsou krásná, k tomuto ranému krásně znějícímu Eisenachu mám hodně osobní vztah.

Klavír zase pochází z dílny Paula McNultyho. Postaven je podle vídeňského vzoru stavitele Walthera, i když ne zrovna ortodoxně, dokonce je pozměněn i původní tvar. Paul je Američan žijící ve středočeském Divišově, vždy hodně experimentoval a svými klavíry doslova žije. Moje piáno nehrálo nejdříve úplně dokonale, ale vyzrálo. Nyní je ve zvuku daleko osobitější než mnohé současné ambicióznější kopie. Problém stavitelů je v tom, že musí prodávat, jelikož mají obrovské náklady. Výroba se ale postupně stává sériovější, což často znamená ztrátu individualit jednotlivých nových kousků.Jak vzniká dramaturgie vašich koncertů a jak vznikla ta nejnovější, pro váš čtvrteční večer se souborem Barocco sempre giovane v Pardubicích? Vy navrhujete, orchestr přijímá či oponuje…?

Například jsem hned navrhl uvést Koncert Salieriho. Vše ostatní vzniklo samospádem během jednoho delšího telefonního rozhovoru s Pepou Krečmerem, šéfem a iniciátorem vzniku souboru. Vzbudil mě brzy ráno, ale odpustil jsem mu to… Kdo nezná konkrétní skladby Mozartovy nebo Salieriho, tak při poslechu těžko jednoznačně rozhodne, který z nich je lepší skladatel. Prý byl v tomto směru i nějaký pokus na jedné univerzitě v USA, při němž studenti jednoznačně favorizovali Salieriho. Síla a velikost skladatele totiž vyjde najevo až s větším odstupem a zkušenostmi, ne při poslechu jedné skladby. Spor je samozřejmě dávno rozhodnut, nicméně Salieri nebyl nenadaný člověk. V tomto směru je ve známém dramatu i ve filmu Salieri nemístně zneužit. Ovšem jako příklad střetu génia s průměrností je ten námět geniální.

Koncertujete-li jako sólista – varhaník, určujete si při provedení všechny interpretační finesy sám. Jste-li sólistou orchestru, jaké muzikantské partnerství očekáváte?

Dobří muzikanti jsou si inspirací. A vzájemné přizpůsobení je nutné. Neimponují mi provedení, kdy sólista vnucuje třeba své tempo tak usilovně, že pak není s doprovázejícími pohromadě. Muzikanti ostatně většinou velmi rychle pochopí, kdo je co zač. Jsou-li chyceni, snaží se sólistovi co nejlépe vyhovět. Jindy kritika, nebo spíše takzvaná kritika píše třeba ódy, ale ti, kdo byli u toho, dobře vědí, co nekalého se při provedení dělo. Stejně rychle jako se sólisty jsou hudebníci hotoví i s dirigenty. Náš profesor Jan Zdeněk Bartoš, kterému jsme s láskou přezdívali „Jezeďák“, nám na konzervatoři říkával: „Jó, kdyby taktovka hrála, to bychom slyšeli věci…!“V Pardubicích působí dvě nepřehlédnutelná tělesa – Komorní filharmonie Pardubice a Barocco sempre giovane. Obě už léta na vynikající úrovni, s oběma spolupracujete. Nevyčítají vám to jedni nebo druzí?

To já nevím, co mi kdo vyčítá… Někde jsem častěji, někde méně často. Jde o to, kdo mne pozve. Samozřejmě mě mrzí, jestliže mne někdo dlouhodobě opomíjí. Ne vždy je to nějaká zlá vůle, prostě si nevzpomenou. To ale není moje chyba. Já kvůli nim nebudu přece sedět celé dny nad svým „píár“. Nemám na to čas, náladu, chuť, nebaví mě to. Kdo se tomu věnuje a cpe se třeba do médií za každou cenu, píše nabídky na všechny strany, nezbývá mu čas na cvičení. Mně je daleko milejší věnovat se hudbě. A necítím se šizen, protože jsem toho odehrál už docela dost, doma i v zahraničí. Vůbec za nejdůležitější ale považuji činnost publikační, tedy především nahrávání a vydávání snímků na CD, zejména varhan. Vždyť nahrávek mám jen v sólové škatulce už hodně přes padesát. Nedávno jsem například vydal trojcédé s hudbou Johanna Sebastiana Bacha na nejlepších českých varhanách pro mistrovu hudbu vhodných, které se kupodivu nalézají v Německu.

Na souboru Barocco sempre giovane je sympatický také fakt, že jsou studenty či absolventy pardubické konzervatoře, kteří si „zůstali věrni“ i v profesionálním životě. Hrají na moderní nástroje, nevadí vám to při interpretaci například právě barokních autorů?

Nevadí. Důležité jsou jiné věci. Třeba nadšení a upřímnost projevu. Ostatně, oni nyní například zkoušejí staré smyčce. Spor, zda hrát na nové nebo dobové nástroje, je už dnes zbytečný. Obojí má nárok na existenci. Je ale dodnes někdy dokonce i hrubě a nevkusně zneužíván.

Třeba nedávno v Mladé frontě Dnes vyšel článek týkající se spíše sporu o peníze z grantů. Hluboce mne rozladil. Podstatou a smyslem je útok na náměstka ministra kultury, který je sám muzikant a shodou okolností hraje v souboru staré hudby. Místo aby byli našinci rádi, že se konečně ve frontě na peníze netlačí jen filmaři či výtvarníci, ale že důležitý post zastává hudebník, tak mu „jdou po krku“, protože odmítá schválit sobecké návrhy jedněch z mnoha potřebných, kteří se nalézají v chumlu. Jen pár námětů na přemýšlení: Jsou všechny festivaly s rozpočtem nad pět milionů zaměřeny nekomerčně, anebo naopak některým z nich jde právě jen o komerční zisk? Je návrh na zřízení fondu jen pro některé žadatele likvidačním pro ty ostatní s menším rozpočtem? Mají nárok na život jen tradiční festivaly, nebo i ty takzvané alternativní, například věnující se staré hudbě provozované spíše v duchu historicky poučené interpretace? A co varhanní festivaly? Z nich žádný nemá rozpočet přes pět milionů. Nemají nárok na život? Bude-li některé akce opomíjet ministerstvo, vezmou si příklad a budou skrblit i jiní?

Na všechny tyto otázky bohužel existuje logická a jednoznačná odpověď. Nárok na existenci ale podle mne nemá mít jen skupina vyvolených. Útok na současného náměstka ministra je v tomto smyslu hodně podlý, a pochází-li opravdu z našich řad, pak i sebezáhubný. Ještě dodatek ke stylu toho článku: Je z pátku 6. června, najdete v něm (počínaje titulkem) důkazy, jak moc se zmíněný deník stal bulvárním. Je to až nechutné.

Děkujeme za rozhovor!

Vizitka:
Jaroslav Tůma – varhaník, cembalista, hráč na klavichord a kladívkový klavír se narodil v roce 1956. Vystudoval Pražskou konzervatoř u profesora Jaroslava Vodrážky (varhany a varhanní improvizace) a Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze u profesora Milana Šlechty (varhany) a profesorky Zuzany Růžičkové (cembalo). Absolvoval též mistrovské kurzy pod vedením významných osobností, například profesora Hanse Haselböcka a profesora Pieta Kee. Je nositelem prvních cen v soutěžích ve varhanní improvizaci v Norimberku v roce 1980 a v holandském Haarlemu v roce 1986. Dále se stal laureátem řady interpretačních varhanních soutěží, například v Linci v roce 1978, v soutěži Pražského jara v roce 1979, v Lipské bachovské soutěži v roce 1980 a mnoha dalších.

Bohatá koncertní činnost zavedla Jaroslava Tůmu do většiny zemí Evropy včetně Islandu, do USA, Japonska, Singapuru a Mongolska.

V letech 1990 až 1993 uvedl v Praze v jedenadvaceti koncertních programech kompletní varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Za uskutečnění tohoto projektu obdržel Výroční cenu Nadace Českého hudebního fondu. Zabývá se i koncertováním na historických nástrojích či jejich kopiích, kromě varhan i na kladívkovém klavíru (dílna Paula McNultyho), cembalu (František Vyhnálek) nebo varhanním positivu (Vladimír Šlajch a Dalibor Michek). Na klavichordu přednesl několikrát souborně Bachův Dobře temperovaný klavír. Ke dvoustému padesátému výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha v roce 2000 nastudoval také cembalové Goldbergovy variace (provedeny mimo jiné na Pražském jaru, v Bayreuthu, ve Stralsundu a na Haydnovských slavnostech v Dolní Lukavici).

V minulosti spoluúčinkoval při různých příležitostech doma i v zahraničí s řadou výjimečných sólistů, ať již zpěváků, či instrumentalistů, například s Gabrielou Beňačkovou, Evou Urbanovou, Plácidem Domingem, Josephem Malovanym, Romanem Janálem, Fransem Brüggenem a mnoha dalšími. Na koncertních pódiích měl tu čest pracovat i pod vedením osobností, jako byli či jsou Miroslav Venhoda, Milan Munclinger, Peter Schreier, Libor Pešek nebo například japonský dirigent Tadaaki Otaka, pod jehož taktovkou provedl v Kyotu a Sapporu varhanní koncert Francise Poulenca. Pravidelnými komorními partnery Jaroslava Tůmy jsou například houslisté Gabriela Demeterová a Bohuslav Matoušek, japonský flétnista Yoshimi Oshima, zpěvačka Irena Troupová a mnozí další.

Tůmova diskografie čítá již přes padesát titulů, převážně sólových. U firmy Supraphon vychází jeho CD řada Historické varhany Čech, která zachycuje autentický zvuk vzácných varhan různých epoch od renesance až po začátek dvacátého století. Mezi kompaktní disky oceňované odbornou kritikou patří i Tůmovy projekty „bachovské“, například nahrávky Varhanní mše (Dogmatické chorály), Umění fugy (ve spolupráci s Giedrė Lukšaitė-Mrázkovou) či Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha na klavichordu (1. díl).

Kromě toho pořídil další četné snímky pro rozhlas a televizi v tuzemsku i v zahraničí. Byl autorem a hlavním protagonistou jedenáctidílného seriálu o historických varhanách vysílaného Českou televizí v rámci cyklu To nejlepší z klasiky. Pro Český rozhlas připravuje pravidelně pořady o varhanní i jiné klasické hudbě.

Tůmův repertoár zahrnuje všechna stylová období. Zejména ve varhanní literatuře se nevyhýbá ani hudbě soudobé, provádí především díla stěžejních českých „varhanních“ skladatelů dvacátého století, jako jsou například Petr Eben (mimo jiné cykly Nedělní hudba, Laudes, Okna pro trubku a varhany), Klement Slavický (cyklus Fresky) a jiní. Důraz klade na stylovou interpretaci a využití specifických technických možností a zvukových předností historických nástrojů českého a moravského varhanářského regionu. Proto jsou jeho preferovanými autory například Josef Seger, Jan Křtitel Kuchař, Josef Klička, či Bedřich Antonín Wiedermann.

Kromě děl nejznámějších romantických varhanních skladatelů (César Franck, Max Reger) se věnuje i zřídka slýchaným autorům. Nastudoval a provádí například Svatováclavský triptych Vítězslava Nováka (mimo jiné na Pražském jaru v roce 1995), Fantasii a fugu op. 75b Aloise Háby (mimo jiné na festivalu Internationale Orgelwoche Nürnberg 2000) a podobně. Českou hudbu prezentuje pravidelně na mnoha festivalech a ve významných koncertních cyklech. V posledních sezonách účinkoval mimo jiné v Berlíně, Mnichově, Hamburku, Drážďanech, Bruselu, Amsterodamu, Gentu, Ženevě, Miláně, Florencii, Barceloně, Vídni, Stockholmu, Göteborgu, Budapešti, Varšavě, Vilniusu, Petrohradu, Moskvě, Lublani, Tokiu, Clevelandu, Houstonu, Bostonu, Chicagu a tak dále.

Zvláštní kapitolu v Tůmových programech tvoří čísla improvizační, kdy na témata zadaná z obecenstva bezprostředně před koncertem vzniká hudba „šitá na míru“ konkrétním nástrojům i náladě okamžiku. Zvukové záznamy některých improvizací z koncertů uskutečněných zejména na významných varhanách v zahraničí byly vydány firmou Arta Records na CD Varhanní improvizace.

Jaroslav Tůma je docentem Hudební fakulty AMU v Praze a bývá často zván do porot mezinárodních varhanních či cembalových soutěží, jako jsou například Mezinárodní soutěž Pražské jaro, Mezinárodní varhanní soutěž Opava 2002, Soutěž Johanna Pachelbela v Norimberku, Internationaal Orgelimprovisatieconcours v holandském Haarlemu či Soutěž Georga Muffata v rakouském Schläglu. Své zkušenosti předává také na interpretačních nebo improvizačních kurzech doma i v zahraničí.

(Zdroj: webové stránky Jaroslava Tůmy)

www.jaroslavtuma.cz

Foto archiv J. Tůmy, Jiří Skupien, archiv