Dobrý voják Švejk v opeře

Román Jaroslava Haška (1883–1923) Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, který zcela zastínil ostatní díla svého autora (ovšem jeho četné povídky stojí za přečtení), patří nejen k vrcholům české literatury, ale je také ve světě nejznámějším a nejpřekládanějším českým románem – byl již přeložen do téměř šedesáti jazyků. Byl několikrát zfilmován a existují přinejmenším tři operní díla Švejkem inspirovaná. Právě jim se věnuje tento článek.
zdroj commons.wikimedia.org, autor Steve Collins

Haškův Švejk

Jednotlivé díly Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války vycházely postupně: V zázemí v roce 1921, Na frontě a Slavný výprask v roce 1922 a bohužel již nedokončené Pokračování slavného výprasku v roce 1923, po Haškově předčasné smrti v pouhých 39 letech. Již první vydání Haškem nedokončeného čtvrtého dílu vyšlo s devalvujícím, vulgárním a nepovedeným pokračováním humoristy Karla Vaňka (1887–1933), který v tom samém roce vydal ještě pátý a šestý díl; chybí mu však zcela Haškova genialita. Haškův Švejk ale dávno vychází už bez Vaňkova pokračování. Zato ke Švejkovi dnes již neodmyslitelně patří ilustrace Josefa Lady (1887–1957), který k němu nakreslil celkem 1339 kreseb. Humoristické dílo je zároveň satirou na žalostné poměry v rozkládající se rakousko-uherské monarchii a na válečnou a vojenskou mašinérii, groteskou a fraškou s využitím všemožných karikatur a absurdních situací i pikareskním románem, jehož titulní hrdina prochází celou řadou více či méně napínavých anebo komických příhod a snaží se za každou cenu přežít, přičemž není úplně jasné, zda je Josef Švejk opravdu takový idiot, jak se tváří a chová, nebo to jen předstírá.

Italská bohemistka a rusistka Annalisa Cosentino, autorka nového italského překladu Haškova románu, píše ve své studii Chvála blbosti (česky 2017): „Hned po svém vydání sklidily Osudy dobrého vojáka Švejka, jejichž autor se už těšil jisté proslulosti, u čtenářů nevídaný úspěch, zatímco literárněvědné kruhy projevovaly nezájem, pokládajíce román za četbu druhořadou, lidovou a vulgární, až za hranici obscénnosti. Jediný nadšený hlas mezi ,seriózními‘ literáty patřil Ivanu Olbrachtovi, který rozpoznal mimořádné kvality tohoto díla v později hojně citovaném článku z listopadu 1921 v Rudém právu.

Filozof Karel Kosík se Haškovým románem zabýval mimo jiné v eseji Hašek a Kafka neboli groteskní svět (1963): „Genialitu Haškovu vidím v tom, že ukázal člověka a svého hrdinu jako obrovskou dimenzi, jako rozpětí mezi extrémy, mezi blbem a chytrákem, mezi cynikem a šlechetným, citlivým člověkem, mezi loajálním občanem a rebelantem. […] Zatímco Kafka zobrazil zvěcnění každodenního lidského světa a ukázal, že moderní člověk musí prožít a poznat základní podoby odcizení, aby mohl být člověkem, Hašek dokázal, že člověk je více než zvěcnění, poněvadž je neredukovatelný na věc, na zvěcněné produkty a vztahy.“

Švejkova socha v Polsku, zdroj commons.wikimedia.org, autor Goku122

Spisovatel Milan Kundera se v esejistické knize Opona (2005) zabývá komičností války: „Euripides nedospěl až k tomu, aby nalezl komičnost v Trojské válce. To dokázal až román. Haškův dobrý voják Švejk se tak málo zajímá o význam této války, že jej ani nezpochybňuje; prostě jej nezná a ani se po něm nepídí. Válka je hrůzná, ale Švejk ji nebere vážně. Nelze totiž brát vážně něco, co postrádá smysl.

Švejka čtou asi hlavně muži. Někteří znalci a vášniví haškologové považují Švejka za jakýsi katalog i průvodce, v němž lze najít všechny představitelné situace, jak uvádí literární teoretik a kritik Jiří Trávníček v knize Česká čtenářská literatura (2017). Jsou čtenáři, kteří dokážou recitovat zpaměti Švejkovy výroky nebo převyprávět kdejakou scénu. Mnohým ale není Haškův hrdina zrovna po chuti, protože prý vrhá na Čechy špatný obraz. „Švejk nám zkrátka dává šanci, abychom se o sobě dozvěděli, že jsme smějícími se bestiemi. Deblokátor našich kulturních tabu.“ (Jiří Trávníček)

O úspěchu a oblibě Švejka svědčí i početné filmové adaptace (němé filmy s Karlem Nollem z roku 1926, Fričův přepis se Sašou Rašilovem z roku 1931, loutkový film Dobrý voják Švejk Jiřího Trnky s vypravěčem Janem Werichem z roku 1954, dva filmy Karla Steklého Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli z let 1956 a 1957 a další), divadelní dramatizace (např. E. A. Longena z roku 1921, Pavla Kohouta z roku 1964 nebo Stanislava Moši z roku 2003) či značně upravená a do jiné války přesunutá hra německého dramatika Bertolta Brechta Švejk v druhé světové válce (1943). V Polsku vznikl v letech 1995–1999 televizní seriál a celovečerní film Przygody dobrego wojaka Szwejka, sestříhaný z posledních epizod, režiséra Włodzimierza Gawrońského s Jerzym Stuhrem v hlavní roli. Úspěch u nás měly také audioknihy v podání Jana Wericha a později Oldřicha Kaisera a samozřejmě nová a nová vydání románu včetně třeba verze s ilustracemi Petra Urbana. Kromě Vaňkova pokračování vznikla za normalizace ještě pastišová kniha Josefa Jaroslava Marka Osudy dobrého vojáka Švejka po druhé světové válce. A v neposlední řadě známe přinejmenším tři operní adaptace.

Švejk Roberta Kurky

Americký skladatel Robert Kurka (1921–1957) byl synem českých přistěhovalců. Bohaté hudební znalosti získal již jako samouk; rozvíjel je pak studiem na Kolumbijské univerzitě a u Daria Milhauda v New Yorku. Zemřel v mladém věku 36 let na leukemii. Vytvořil zajímavé dílo, které zahrnuje dvě symfonie, Serenádu pro malý orchestr podle Walta Whitmana, Koncert pro housle a komorní orchestr, předehru Julius Caesar, sbory a komorní skladby (pět smyčcových kvartetů a další) či klavírní kusy. „Operu The Good Soldier Schweik (Dobrý voják Švejk) sám již nedokončil v partituře – podle hotového klavírního výtahu instrumentoval její druhou část Kurkův přítel Hershy Kay,“ píše o Kurkově díle Lubomír Dorůžka v Průvodci operní tvorbou. „A bylo to právě toto dílo, které se rozletělo do světa. Ještě téhož roku, kdy došlo k americké premiéře, provedly je operní scény v Drážďanech a ve Stockholmu a po uvedení v Komické opeře v Berlíně našlo cestu i na naše jeviště.

Premiéra opery se konala čtyři měsíce po Kurkově smrti, 23. dubna 1958 v City Center Opera v New Yorku. U nás byla poprvé uvedena v Divadle J. K. Tyla v Plzni 25. září 1960 v nastudování dirigenta Bohumíra Lišky a v režii Bohumila Zoula; autorem výpravy byl František Tröster. 18. března 1961 proběhla premiéra dalšího nastudování v tehdejším Divadle opery a baletu Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem (dirigent Viktor Málek, režie Jiří Fiedler); v titulní roli alternoval mimo jiné tenorista Vilém Přibyl. K třetímu a zatím poslednímu domácímu nastudování Kurkovy opery došlo ve Státním (dnes Národním) divadle Brno, na scéně Reduty, s premiérou 26. září 1982 (dirigent Evžen Holiš, režie Alena Vaňáková). Všechny tři domácí inscenace se opíraly o českou verzi libreta z pera překladatele Iva T. Havlů. Dejme znovu slovo Lubomíru Dorůžkovi, který operu popisuje a hodnotí takto:

https://www.youtube.com/watch?v=mpIs25vBERA

Uvést figurku Haškova světoznámého románu na operní scénu je jistě nesnadná záležitost, jejíž obtížnost začíná již při vypracování libreta. Lewis Allan si rozvrhl vybrané epizody ze Švejkových osudů do 14 obrazů, které skladatel spojil do barvitého a výrazem rozrůzněného hudebního pásma. Střídají se tu karikující, přímo burleskní prvky (tak např. celá scéna v hostinci ,U Kalicha‘ je podmalována citátem písně V tý naší aleji, Katzovo kázání doprovází parodovaný Svatováclavský chorál, ve scéně ve vojenské nemocnici zaznívají opět náznaky na jazz apod.) s kuplety až kabaretního rázu; proti nim však stojí i výrazná, až lyricky klenutá melodika (např. Švejkův závěrečný zpěv) nebo účinné, kupletové i ariózní útvary, které výstižně dokreslují vážnější, protiválečné rysy Haškova hrdiny. Skladateli se tak podařilo dobře vystihnout i v tomto omezeném výběru scén úspornými prostředky ideový podtext díla. Operu doprovází jen malý, šestnáctičlenný orchestr, složený z dechových a bicích nástrojů (bez smyčců).

Nahrávka Kurkova Švejka na CD vyšla poprvé v roce 2002 na labelu Cedille Records; s orchestrem Chicago Opera Theater ji v dubnu 2001 pořídil dirigent Alexander Platt; v roli Švejka tenorista Jason Collins. Existuje též orchestrální Suite from The Good Soldier Schweik op. 22, dvacetiminutová skladba o šesti částech (Overture, Lament, March, War Dance, Pastoral, Finale), dostupná i na CD či na YouTube.

Švejk italský a sovětský

Mnohem méně známé jsou další dvě opery podle Haškova románu. Jedna z nich, Il buon soldato Svejk, měla premiéru dokonce v samotné milánské La Scale, a to 2. dubna 1962. Jejím autorem je italský skladatel Guido Turchi (1916–2010); tříaktový Dobrý voják Švejk je jeho jedinou operou. Libreto zpracoval Gerardo Guerrieri. Představení v La Scale nastudoval dirigent Nino Sanzogno, režii měl Virginio Puecher a titulní roli ztělesnil slavný barytonista Rolando Panerai. Turchiho dílo se rodilo téměř deset let. Začíná ve stylu připomínajícím operu Albana Berga Wozzeck a postupuje k lehčím, uvolněnějším náladám. Autorka knižní studie o Haškovi Annalisa Cosentino píše, že premiéra měla „dobrý úspěch a divadlo bylo vyprodáno; recenze však přinesly smíšené reakce.“ A pokračuje:

Režie a scénář byly oceněny jako dokonalé, zatímco hudba a libreto sklidily kritiku (po vytažení opony se např. na stěně hostince objevuje bůhvíproč podobizna císaře Josefa II. a ne portrét Františka Josefa). Turchi a Guerrieri nevycházeli z nedávno inscenované Brechtovy hry [hrála se v režii Giorgia Strehlera v milánském Piccolo Teatro několik měsíců předtím; pozn. aut.], nýbrž z Haškova románu. Z korespondence mezi Turchim a Guerrierim vysvítá, že oba autoři začali pracovat na opeře již v roce 1953, a používali tedy italský částečný překlad V. Vorlíčka z let 1951–1952. V jejich vzájemné korespondenci následují po dopisech psaných v létě a týkajících se specifických otázek při zpracování libreta dva žertovné vzkazy na podzim a na Štědrý den, kdy Turchi Guerrierimu vytýká odmlku. Z toho je zřejmé, že práce nepostupovala tak rychle, jak se původně myslelo, o čemž svědčí i výtka v lístku datovaném již roku 1954, kde se Guerrieri zamýšlí nad obtížným problémem, jak sladit dvě různé interpretace románu: ,Neuvědomil jsem si, že napsat libreto podle knihy je něco zcela jiného než napsat ho podle divadelní hry: totiž být schopný prodloužit román v čase a v životnosti. (…) Jak jsme postupovali, moje tvůrčí invence pokračovala pouze po jedné linii (postava Švejka, který se snaží spojovat protiklady, jako např. spřátelit kočku s kanárem), zatímco Turchi vnímal tuto postavu jako sebe sama, tedy chladnou, rozvážnou, mazanou, vtipnou a v podstatě pesimistickou.‘

Annalisa Cosentino k tomu dodává, že „pro interpretaci Haškova největšího díla je klíčová mnohotvárnost hlavní postavy a její neredukovatelnost na jediný rozměr.“ A to se týká i jiných adaptací Švejka.

Autorem další operní verze Haškova Švejka je málo známý ruský/sovětský skladatel italského původu Antonio Spadevekkia (1907–1988), rodák z Oděsy. Kromě oper skládal i operety, balety, komorní hudbu, písně, filmovou hudbu a orchestrální skladby. V roce 1977 byl jmenován národním umělcem RSFSR. Jeho opera Moucha (1958) podle románu The Gadfly (1897) irské spisovatelky Ethel Voynich (1864–1960), odehrávající se kolem roku 1840 v Itálii sužované rakouskou nadvládou, byla po Čajkovského Evženu Oněginovi teprve druhou ruskou operou uvedenou ve vietnamské Hanoji. Dále napsal například opery Křížová cesta (1953) podle románové trilogie Alexeje N. Tolstého, Dopis neznámé (1975) podle předlohy Stefana Zweiga, Kapitánská dcerka (1977) podle povídky Alexandra Sergejeviče Puškina, Popelka (1977) či Aladinova kouzelná lampa (1978). Jeho satirická opera o dvou dějstvích a deseti obrazech Dobrý voják Švejk je z roku 1963 a premiéru měla ve Sverdlovsku. Autorem libreta je I. Keller.

Na závěr ještě video z Kurkovy opery přeložené do francouzštiny:

 

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat