Domácnost hraběte Almavivy po dvaceti letech aneb Milhaudova Provinilá matka ve Vídni
Jako třetí část figarovské trilogie, po Paisiellově Lazebníku sevillském zasazeném do frankovského Španělska a Mozartově Figarově svatbě situované do současné psychiatrické léčebny, připravilo vídeňské Theater an der Wien inscenaci zcela neznámé opery Daria Milhauda (1892–1974) La Mère coupable. Jde o dílo významného francouzského skladatele a předního představitele pařížského seskupení skladatelů zvaného Šestka (Les Six, někdy též Pařížská šestka). Do skupiny mimo Milhauda patřili i dnes proslavení Francis Poulenc a Arthur Honneger, i méně známí Georges Auric, Louis Durey a skladatelka Germaine Tailleferre. Duchovním otcem Šestky byl literát a výtvarník Jean Cocteau.
Darius Milhaud se nejprve jako většina skladatelů Šestky výrazně uplatnil jako baletní komponista. Pro jeho různorodou operní tvorbu je typická spolupráce s předními spisovateli jeho doby. Milhaud ve svém (nejen operním díle) navazuje na bohatou francouzskou hudební tradici, popřípadě s touto tradicí muzikálně diskutuje, někdy ji i v ironické formě paroduje nebo popírá. Dále je pro jeho tvorbu typická transformace městského i venkovského folkloru a zařazování hudebních exotismů v širokém geografickém rozsahu. Ač to na první pohled i poslech může působit paradoxně, skladatel Milhaud pracuje často v rámci neoklasicistních látek a námětů v obrovském rozpětí od „minutové“ opery s miniaturními útvary (árie, dueta, ansámbly, předehry), zřejmě ovlivněné i surrealistickým chápáním jevištní akce, až k monumentální hudební fresce, blížící se velké opeře, nebo naopak k epickému divadlu, ve vzácném pochopení potřeb hudebně-dramatického divadla.
Operní prvotina Zbloudilá ovce / La Brebis egarée (1923) s libretem předního francouzského katolického spisovatele Francise Jammese je moderní křesťanskou moralitou o selhání, vině a odpuštění v manželském soužití. První vrchol Milhaudovy operní tvorby tvoří neoklasicistní polovečerní kompozice Orfeova neštěstí nebo též pod názvem Strasti Orfeovy / Les Malheurs d’Orphée (1926) s libretem Armanda Lunela a experimentální tvar „minutových oper“ s antickou tematikou Únos Evropy / Die Entführung der Europa (1927), Opuštěná Ariadna / Die verlassene Ariadne (1928) a Osvobozený Theseus / Der befreite Theseus (1928). Tyto drobné ironické formy s délkou do deseti minut se připojily ke snahám o reformu klasického operního tvaru.
Dnes nejznámější a nejčastěji uváděná opera Ubohý námořník / Le Pauvre matelot (1927) vznikla ve spolupráci s všestranným Jeanem Cocteauem, se kterým spolupracoval Milhaud již dříve na několika baletech. Cocteau v opeře zpracoval lidový moritát do podoby sevřené komorní opery zhruba v délce čtyřiceti minut. Dílo je dodnes součástí repertoáru komorních a školních scén. Na libreto katolického básníka – přítele Paula Claudela – Milhaud vytvořil monumentální dílo Christophe Colomb (1930), dílo vizionářsky spojující řadu forem i hudebně-dramatických žánrů, včetně filmových projekcí. Práce na díle nasměrovala skladatelův zájem na historii amerického kontinentu. Kryštof Kolumbus pak s operami Maximilien (1932, libreto Armand Lunel podle Franze Werfela) a Bolivar (1936, libreto podle Julese Superviella) tvoří volnou takzvanou Americkou trilogii. Hledání kořenů je patrné v biblické parabole Esther z Carpentrasu / Esther de Carpentras z roku 1938, která neměla vzhledem k starožidovskému námětu trvalejší šanci na uvádění v předvečer války. I další pokus o operní návrat ke klasické antické látce v polovečerní opeře Medea (1939) byl záhy ukončen německou okupací Francie.
Milhaudova rodina začátkem roku 1940 musela emigrovat do Spojených států. Znovu se vrátil na operní jeviště až starozákonním Davidem (libreto: Armand Lunel, 1954), který vznikl na zakázku nového izraelského státu. Neznámá zůstala krátká opera Fiesta na libreto samotného Borise Viana (1958). Teprve v roce 1963 má kompletní premiéru trilogie (děj komprimován do délky běžného představení) Oresteia, dílo v podstatě experimentálního charakteru, které začalo vznikat podle Claudelova překladu Aischylových dramat již před první světovou válkou a jeho jednotlivé části byly prováděny koncertně i scénicky již od dvacátých let dvacátého století. Poslední operní prací je právě La Mère coupable (1966). Na konci života ještě pracoval na žánrově smíšené opeře-oratoriu Saint-Louis, roi de France, opět na text Clauda Claudela a Henriho Doubliera (1972).
Libretistkou opery je Milhaudova manželka Madeleine Milhaud (1902–2008, zemřela ve věku sto pěti let). Byla Milhaudovou sestřenicí, kterou znal od dětských let. Drobná žena, jejíž život obsáhl celé dvacáté století, se znala a přátelila s generacemi umělců všech oborů. Profesí byla herečkou, vystudovala a působila v souboru Théâtre de l’Atelier vlivného francouzského divadelníka a organizátora Charlese Dullina. Jako recitátorka často účinkovala na koncertech děl nejen manžela a skladatelů Šestky, ale také dalších současníků (například Igora Stravinského). Několik jejích výkonů je zachyceno na deskách, například role vypravěčky ve Stravinského Příběhu vojáka pod Leopoldem Stokowským. Vzhledem k její divadelní profesi byla také libretistkou tří manželových oper, které vznikly podle původních divadelních her. K dramatu Bolivar Milhaud nejprve zkomponoval scénickou hudbu, ale pak dílo zkomponoval v libretistické úpravě Madeleine Milhaud jako celovečerní velkou operu. Pro Medeu libretistka využila texty antických dramat Euripida a Seneky i stejnojmennou barokní tragédii Pierra Corneille. V libretistické úpravě La Mère coupable pak mohla využít i vlastní jevištní zkušenost, protože v tomto díle hrála v nastudování Dullinova souboru.
Beaumarchaisova hra, jejíž název do češtiny bývá překládán jako Hříšná matka nebo Provinilá matka, nikdy nebyla do češtiny přeložena. Hra je poslední částí jeho volné „figarovské trilogie“ a vznikla až s větším časovým odstupem v nových společenských podmínkách po změnách, které přinesla Francouzská revoluce. Uvedení v roce 1792 (hra byla napsáno o rok dříve) v pařížském soukromém divadle mělo jen mizivý úspěch, většího ohlasu se dramatu dostalo až při dalším pařížském nastudovaní v roce 1797. Dvě základní témata procházejí celou hrou – tíha vina z nevěry a téma narušitele rodinných vztahů z venku, snad trochu vypůjčené z Molièrova Tartuffa (původní tištěná verze dramatu nese titul L’Autre Tartuffe, ou La Mère coupable / Druhý Tartuffe aneb Provinilá matka. Nevěra a věrnost v manželském soužití se jako námět v Milhaudových operách objevují nápadně často. Jsou námětem Milhaudovy prvotiny i vlastně jediným tématem Ubohého námořníka, výrazně zaznívají i v látkách Orfeových neštěstí a Medéi.
Obsah opery:
Děj se odehrává v Beaumarchaisově současnosti (tedy kolem roku 1790).
1. akt:
Rodina hraběte Almavivy (baryton) společně se sloužícími Figarem (baryton) a jeho ženou Zuzankou (mezzosoprán) se přestěhovala do Paříže, kde žije v dobrých poměrech. Jediné, co stále dráždí Almavivovu mysl, je podezření, že syn Léon není jeho legitimním synem, ale plodem nevěry jeho manželky Rosiny (soprán) s Cherubinem, který padl ve válce. Ostatně celé jméno Cherubina bylo Cherubin Léon d’Astorga. Součástí rodiny je mladá kmotřenka Florestine (koloraturní soprán), kterou považuje hrabě v podstatě za dceru a která patrně jeho nemanželskou dcerou je. Toho chce využít tajemník hraběte, intrikánský Ir Begearrs (baryton), který chce dokázat, že Léon a Florestine jsou sourozenci, a proto sňatek mezi nimi není možný. Tím by také získal Florestine pro sebe. Na Figarův podnět Zuzanka koketuje s Begearrsem, aby odkryla jeho plány. Hrabě, který se domnívá, že ho manželka již nemiluje, ji chce vyzkoušet a zamění svůj portrét za portrét Cherubina.
2. akt:
Hraběnka také souhlasí s Begearrsovými plány na sňatek s Florestine, už proto, aby se Léon nedozvěděl o svém nemanželském původu. Jedinými důkazy její tehdejší nevěry, ke které ji dohnal hrabě svou žárlivostí, nevšímavostí a záletnictvím, jsou dopisy, které jí Cherubin psal. Dopisy Begearrs spálí. Hrabě se rozhoduje poslat nesouhlasícího Léona s Figarem na Maltu. Svatební obřad Begearrse s Florestine se pak má narychlo konat o půlnoci.
3. akt:
Zatím intrikánovi plán vycházel. Když hraběnka objeví zaměněné portréty, padne do mdlob. Celá domácnost se seběhne. Figaro, který stejně jako Léon neopustil Paříž, všem odhalí Begearrsovy lži. Hraběnka přiznává, že Léon je Cherubinovým synem. Hrabě vykazuje Begearrse z jejich domu. Svatbě Florestine s Léonem již nic nestojí v cestě.
Jak je vidět z nástinu děje, zdaleka nejde o jiskřivou komedii, jako byly předchozí dva díly. Spisovatel se vrátil k typu rodinného dramatu, částečně moralistního typu, které bylo populární v předrevoluční Francii a jehož zásady formuloval Denis Diderot ve svých pojednáních o divadelní dramaturgii a estetice. Jiskření vtipu zástupců „druhého“ stavu (Zuzanka a Figaro) zde zcela chybí, jde jen o pár věrných zestárlých sloužících. Za pozornost stojí irská národnost intrikána Begearrse, kdy autor jednak reaguje na osobu pomlouvače, který očerňoval jeho soukromý život, a jednak na současnou politickou situaci. Drama bylo jen zřídka inscenováno na francouzských jevištích, zpravidla jen při příležitosti spisovatelových výročí nebo jako raritní titul, který „dovypráví“ osudy známých hrdinů. Ani filmaři neprojevili zájem o tuto látku. Jediným filmem volně inspirovaným dějem Beaumarchaisovy hry je zapomenuté drama La Mère coupable, vzniklé ve francouzsko-italské koprodukci roku 1952 v režii Carla Duseho.
Milhaudova opera je prvním zhudebněním tohoto dramatu. Skladatel André Grétry (1741–1813) uvažoval o kompozici opery na základě Provinilé matky, ale Beaumarchaisova smrt (1799) tento plán ukončila. Poprvé bylo uvedeno ve veřejností očekávané premiéře v ženevském Grand Théâtre 13. června 1966 v hudebním nastudování nám dobře známého Sergeho Baudoa. Obsazení bylo skutečně reprezentativní. Hraběnku Rosinu zpívala americká sopranistka Phyllis Curtin, specializující se také na díla soudobé (především americké) opery. Žárlivým manželem jí byl kanadský barytonista Louis Quilico. Lyrický tenorista ze Švýcarska Eric Tappy, mozartovská hvězda v Salzburku, vytvořil mladého Léona. Zpěvák ostatně v Ženevě vystupoval s oblibou po celou svou kariéru. Ze známějších pěvců tu také vystupovala mezzosopranistka Cora Canne-Meyer v roli Zuzanky a v malé roli notáře Fala teprve šestadvacetiletý belgický basbarytonista José van Dam, pozdější hvězda všech světových scén. Ač byla premiéra bedlivě sledována médii, úspěch byl jen zdvořilostní. Všeobecně převládal názor, že dílo je poněkud umluvené a celkově monotónní. Premiérové nastudování bylo vysíláno i švýcarskou televizí SRT/SSR dne 23. srpna 1966.
Tato poslední Milhaudova opera se nikdy ve světovém repertoáru neuchytila. Byla sice několikráte uvedena v Evropě i na americkém kontinentu. Šlo ale většinou o provedení univerzitních souborů nebo dočasných souborů, které dílo uváděly jako dramaturgickou zvláštnost v rámci svých turné. Poslední inscenace opery: 2012 – Summer Opera Lyric Theatre (Kanada) a 2013 – Les Baladins de la Tour, Theatre de New York (USA).
Beaumarchaisův text byl pak takřka o čtvrtstoletí zhudebněn mnohem úspěšněji. Opera The Ghosts of Versailles amerického skladatele Johna Corigliana částečně vychází ze zápletky hry a vypůjčuje si několik postav z Provinilé matky. Důmyslné libreto dramatika Williama M. Hoffmana kombinuje fakta z francouzské historie (odsouzení a poslední dny Marie Antoinetty) s fikcí Beaumarchaisova (v opeře baryton) života a zápletkou původního dramatu o dvojité nevěře a domnělých rodičích. V opeře vystupují Figaro i Zuzanka, Rosina i Almaviva, Cherubín, Florentine a Léon, a také zloduch Begearrs. Opera měly spektakulární úspěch při premiéře v Metropolitní opeře 19. července 1991 s oslňujícím obsazením (například Teresa Stratas, Marylin Horne, Renée Fleming), pak byla uvedena v Chicagu a roku 1999 v Hannoveru. Úspěch sklízí nejen díky chytrému libretu, ale také díky posluchačsky přístupné, eklektické partituře, ve které jsou slyšet mnohé vlivy (například Mozart, Rossini, turecké tance, ale i dodekafonické postupy).
Milhaudova opera je kolektivním úkolem. Vyžaduje zdatné sólisty s velmi dobrou francouzštinou. Celá partitura je postavena na francouzské deklamaci a parlandovém přednesu. Zhudebnění důsledně sleduje rytmus francouzské řeči. Milhaud až na několik krátkých výjimek nevytvořil v partituře samostatná čísla. Poněkud matoucí je zařazení předehry v novoromantickém duchu, po které následuje modernistické zhudebnění vlastní hry s názvuky polytonálních technik a jasnými odkazy na evropskou hudební modernu padesátých a šedesátých let. Vyjma závěrečného ansámblu, a snad kratšího sólového čísla Figara v závěru druhého dějství, je opera výrazně dialogická převážně na zkrácený původní dramatikův text. Bohužel tento způsob zhudebnění přes četné zvukové efekty bohatěji obsazeného orchestru nezaručil partituře atraktivitu, již záhy se do hudebního zpracování vkrádá monotónnost. Výsledek se tak spíše přibližuje typu německé literární opery, jakou psali Giselher Klebe nebo Gottfried von Einem v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Zcela chybí Milhaud modernista a provokatér a partitura nemá ani francouzskou delikátnost.
S hudebními požadavky na sólisty se zkušený soubor vyrovnával dobře, většina sólistů disponovala srozumitelným projevem, což nebývá vždy pravidlem. Hraběte Almavivu zpíval zkušený drážďanský barytonista Markus Butter, spolehlivě, ale bez většího vzletu. Jeho manželku Rosinu, utápějící svůj smutek stejně beznadějně ve víře a v alkoholu, pak renomovaná francouzská sopranistka Mireille Delunsch, známá interpretka barokní a klasicistní hudby. Dnes se již ale věnuje dramatičtějšímu repertoáru, mimo jiné zpívá i Salome a pravidelně vystupuje v soudobých dílech. Inteligentní (též činná jako režisérka a hudební vědkyně) a atraktivní pěvkyně bohužel už nedisponuje hlasem zcela bez kazu, její výšky jsou občas nepříjemně ostré a do střední polohy se vkládá bezbarvost tónu nebo hlas trpí určitým nepřeslechnutelným forsírováním. Mladý tenorista Andrew Owens v roli syna Léona neměl příliš prostoru, aby předvedl vše, co se naučil v souboru Kammeroper Wien, který je jakousi „líhní“ pěvců pro Theater an der Wien. Mladičká dánská koloraturní sopranistka Frederikke Kampmann také neoslnila, ostřejší hlas se vyznačuje tlakem na výšky, které znění nuceně. Pár sloužících (Figaro a Zuzanka) představovali řecký barytonista Aris Argiris a vnadná Angelika Kirchschlager. Oba pěvci se objevují často v produkcích Theater an der Wien. Jejich výkony zapadly do herecky náročnější inscenace dobře, ale stejně jako u zloducha Begearrse (Stephan Loges) jim prostě partitura hudebně nenabízí nic, kde by se mohli pěvecky předvést.
Hodnocení autora recenze: 40 %
Darius Milhaud:
La Mère coupable
Dirigent: Leo Hussain
Režisér: Herbert Föttinger
Scéna: Walter Vogelweider
Světelný design: Emmerich Steigberger
Dramaturg: Ulrike Zemme
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Premiéra 8. května 2015 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 15. 5. 2015)
Le Comte Almaviva – Markus Butter
Rosine – Mireille Delunsch
Chevalier Léon – Andrew Owens
Florestine – Frederikke Kampmann
Figaro – Aris Argiris
Suzanne – Angelika Kirchschlager
Begaerrs – Thomas Johannes Mayer
Foto Herwig Prammer
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
