Don Carlo, vítězná tragédie v Lipsku

  1. 1
  2. 2
Pro provedení velkolepé Verdiho operní fresky jsou samozřejmě ideální velké operní domy, disponující nejen prostorným jevištěm, ale také početným sborem, výbornými sólisty a hlavně kvalitním orchestrem. To vše může poskytnout lipská operní scéna, která všechny tyto možnosti má. Veliké, pohodlné a dodnes moderní divadlo, postavené za časů bývalé Německé demokratické republiky, stojí na Augustově náměstí na místě bývalého Nového německého divadla, zničeného za druhé světové války. Jevištní plocha včetně postranních jevišť a zadní scény je prakticky největší ze současných německých divadel. Pokud je to vše náležitě využito, mají v Lipsku náskok.
Opernhaus Lipsko (zdroj archiv autora / foto Pavel Horník)

Nové provedení Dona Carlose, které mělo premiéru letošního 30. září, vycházelo z Verdiho zkrácené milánské verze z roku 1884, zřejmě také z důvodu neúměrné délky, třeba u francouzské verze z roku 1867 s úvodním vysvětlením historie původního děje opery (kdy se seznamuje Alžběta, dcera francouzského krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské, s mladým španělským infantem Carlosem na zámku Fontainebleau u Paříže, pak ji ovšem získá za manželku jeho otec, španělský král Filip II). Dále zde byl vložen v tehdejší době velmi populární velký balet. Verdiho dílo mělo neuvěřitelných sedm verzí a prodělalo řadu škrtů. V Lipsku se tak odehrála čtyři dějství s jednou pauzou za tři a půl hodiny, tedy milánská úprava.

Musím poznamenat, že jsem viděl Dona Carlose na scéně zdejšího operního domu přesně před patnácti lety. Tehdy to byla inscenace pojatá zcela jinak než ta současná, hudebně velmi kvalitní, ale neříkám, že lepší. Už pochmurné tóny samotné předehry kvalitně zahrál slavný Gewandhausorchester pod vedením dirigenta Felixe Bendera (představení nastudoval a premiéru dirigoval do mnichovského Theater am Garntnerplatz odcházející anglický dirigent Anthony Bramall). Koncertní budova a domovské sídlo Gewandhausorchesteru se nachází na opačné straně Augustusplatzu, přímo naproti Opeře. Jak je v Německu a nejen tam zvykem, má toto těleso povinnost doprovázet operní představení.

Po zvednutí černé opony dýchala z velké potemnělé scény pochmurnost a depresivnost. Tak to pojali němečtí inscenátoři režisér Jakob Peters-Messer, výtvarník Marcus Meyer, kostymér Sven Bindseil a neméně důležitý světelný designer Guido Petzold. Tito pánové vytvořili vskutku jednolitý, velmi působivý a leckdy silně depresivní, až kafkovský inscenační pohled, laděný do černé a bílé. Jejich hlavní snahou bylo představit divákovi působení krutého totalitního autoritářského režimu a život v něm. Před námi se objevuje obdélníkový otvor do bílé krypty se sochou krále Karla V. (je to španělský klášter Saint Just poblíž portugalské hranice, vzdálený od Escorialu hodně přes sto kilometrů). Před ní klečí nešťastný infant Don Carlo rovněž v bílém oděvu a chystá se pistolí zastřelit. Z pozadí se ozývá sbor mnichů a mocný bas mnicha – Randall Jakobsh.

G. Verdi: Don Carlo – Gaston Rivero (Don Carlo) – Opernhaus Lipsko 2017 (zdroj archiv autora / foto © Kirsten Nijhof)

Po chvíli ale Carlo odbíhá. Na velkém otáčecím jevišti (jak málo bohužel scénografové tuto techniku dnes používají) je postavena z několika segmentů složená jednoduchá dekorace černých interiérů (všechny venkovní scény jako zahrada s fontánou, upalování kacířů se zásadně odehrávají v interiérech), bez jakýchkoli ozdob nebo obrazů a pouze někdy dveřmi propojených místností královského paláce Escorial u Madridu. Zajímavá je jediná velká skulptura na levé stěně, hrozivá kobylka, zřejmě hlavní symbol tohoto uzavřeného totalitního společenství nebo státu. Kdo měl možnost navštívit toto sídlo španělských králů, ví, že je sice rozsáhlé, ale zdaleka ne tak strohé a má bohatě vybavené interiéry na rozdíl od symbolického Escorialu prezentovaného na lipském jevišti. Opět díky pohybu točny se dostáváme plynule do různých míst aktuálního děje a můžeme rovněž pozorovat pomyslné herecké akce mimo konkrétní dějovou plochu. Rovněž režisérova práce s protagonisty je naprosto věrohodná a prosta jakýchkoliv operních manýr. Tak bychom si asi připadali jako v činoherním dramatu Friedricha Schillera, podle něhož bylo libreto opery napsáno Josephem Mérym a Camillem Du Loclem.

Představitel Dona Carla, uruguayský tenor vystudovaný v Buenos Aires Gaston Rivero, se dobře uvedl ve svém úvodním dramatickém Io la vidi e al suo soriso… pěkným hlasem a bezpečnými výškami. Při následném setkání Carla s přítelem Rodrigem, markýzem Posou v podání Kartala Karagedika, se ve slavném dvojzpěvu Dio, che nellalma infondere ukázalo, jak kvalitním pěvcem je turecký baryton z opery v Hamburku.

Pootočením jeviště se dostáváme do pomyslné zahrady (zde ovšem prostorné místnosti) před klášterem, kde si hraje skupina dvorních dam (v tmavých kostýmech hodně podobných těm ze šestnáctého století, ale jednodušších) s pážetem Tebaldem ztvárněným Magdalenou Hinterdobler a v přítomnosti Posy. Nad všemi vysokou postavou vynikající princezna Eboli zpívá svoji známou píseň o závoji. Tím zaujala zdejší první mezzosopranistka, charismatická Kathrin Göring. Posa předává Carlův dopis královně Alžbětě, ztvárněné Američankou Gal James. Ta sice nevládne nikterak velkým hlasovým volumenem, ale vytříbenou pěveckou technikou příjemného hlasu.

Po setkání královny s Carlem přichází konečně protagonista představení, impozantní Riccardo Zanellato, představitel krále Filipa II. Je rozezlen, že královnu nachází samotnou, a jeho mocně znějící Perche sola é la Regina („proč královna je sama“) jasně vypovídá o vypjatosti situace. Okamžitě propouští ze služeb dvorní dámu, která měla neustále královnu doprovázet. Dvorní společnost se rozchází, král svým nekompromisním Restate zastavuje Posu. Přichází klíčové, téměř dvanáctiminutové číslo, dramatický rozhovor obou mužů, kdy se král svěřuje markýzovi se svými starostmi i podezřením na královninu nevěru. Posa pak oroduje za odbojné Flandry. Oba pěvci vše podali na jedničku.

Zde mi dovolte vsuvku. K nejlepším představitelům Filipa, které jsem na jevištích kdy viděl, patřili Nikolaj Giaurov, Ferrucio Furlanetto, René Pappe a v neposlední řadě náš, bohužel předčasně odešlý Ladislav Mráz.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Don Carlo (Lipsko 2017)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Související články


Napsat komentář