Mozartův Don Giovanni v Drážďanech: dvacet let na šikmé ploše

  1. 1
  2. 2

Obrovský prázdný prostor, ohraničený vysokou bílou zdí, uprostřed červené kanape, vpravo opřené velké nádražní hodiny. Vzpomínáte? Tak vypadaly kulisy inscenace, kterou bylo více než složité navštívit ve skutečnosti, ale kterou od roku 2005 viděl snad každý operní nadšenec na DVD, internetu či některém televizním kanálu (kupodivu nevyjímaje ani ty české veřejnoprávní). Řeč je samozřejmě o kultovní Traviatě z letního festivalu v Salcburku… Nejen, že před sedmi lety definitivně vynesla na výsluní slávy představitele hlavních rolí Annu Netrebko a Rolanda Villazóna, ale režijně i scénicky vytvořila jakýsi kánon, s nímž se musí dodnes potýkat všichni další inscenátoři této opery. V Metropolitní opeře v New Yorku nedávno vyřešili zmíněný problém naprosto racionálně – salcburskou Traviatu prostě nasadili na repertoár v její původní podobě, patrně v dobré víře, že vdechují nový život nejlepšímu možnému scénickému ztvárnění Verdiho hudebního evergreenu.Dalo by se očekávat, že tvůrce takové inscenace bude ve všech operních domech na roztrhání. Německý režisérský veterán Willy Decker ovšem působí na světových scénách bezmála čtyřicet let, takže své schopnosti už o překot nikde prezentovat nemusí. Je tedy nějaká šance, jak se s jeho tvorbou setkat na jevišti na živo? V současnosti se kromě chystaných repríz Traviaty v Amsterodamu a Tosky ve Stuttgartu nabízí i českému divákovi vzácná příležitost, jak Deckerův režijní rukopis vidět na vlastní oči. Vzácná proto, že série představení Dona Giovanniho v Semperově opeře v blízkých Drážďanech, jejíž zbývající čtyři představení se odehrají v průběhu května, budou na dlouhou dobu poslední. V příští sezoně se totiž tento titul vůbec neobjeví, byť o derniéru se prý v současnosti rozhodně nejedná.

Mozartova „opera oper“ se zde v pojetí Willyho Deckera hraje od 3. července 1993 a repríza dne 27. dubna letošního roku byla už celkově osmdesátá pátá. Nic ovšem nenasvědčovalo dojmu, že se v Semperoper chystá nějaké rutinní představení. Propagační materiály divadla hrdě informovaly o „Wiederaufnahme“ neboli obnovené preméře, jíž ozdobí v sólových partech kmenoví sólisté divadla a mladí členové Junges Ensemble Semperoper, přičemž se téměř všichni představí drážďanskému publiku ve svých rolích poprvé. Taková praxe je v našich divadlech k vidění opravdu jen zřídka…

Co si tedy slibovat od dvacet let staré jevištní koncepce díla, které si my Češi s vědomím slavné historie Stavovského divadla tak rádi přivlastňujeme? Subjektivně musím konstatovat, že tutéž nadčasovost, vizuální čistotu a důsledné, nápadité a věrohodné vedení postav, jaké známe ze salcburské a teď už i newyorské Traviaty.

Příběh Dona Giovanniho se na jevišti odehrává na předimenzovaném archu papíru, popsaném od shora až dolů ženskými jmény (scéna Wolfgang Gussmann). Tak jako se Verdiho Violetta a její okolí museli potýkat s jednoznačným a neoddiskutovatelným symbolem ubíhajícího času, jsou i Giovanni a další protagonisté opery konfrontováni podobně přímočaře s prostopášníkovým pověstným „katalogem“. Vertikální část přeloženého listu však občas nápaditě vyjede vzhůru a odhalí prázdný prostor, tvořený horizontální nakloněnou rovinou a hvězdnou oblohou, vyplňující celou hloubku jeviště. Návraty výsuvného Giovanniho seznamu obvykle předznamenávají jednoduché, ale působivé přestavby na pozadí scény – jiné popsané archy papíru tvoří v nejrůznějších variacích interiéry komturova paláce, Giovanniho sídla či hřbitova, giganticky zvětšné stavebnicové kostky pestrých barev pak představují svět venkovanů Zerliny a Masetta.

Obdobně střídmé, ale zároveň nápadité jsou i kostýmy Frauke Schernau: rokokovou zdobnost zjednodušují a stylizují, každé z postav jsou přiděleny charakteristické barvy. Giovanniho tak zdobí ležérní bílý oděv s dlouhým pláštěm, Leporello je laděn do modra, Elvíra se objevuje v rudé róbě, Anna a Ottavio spolu ladí černookrovými tóny a venkované si libují v křiklavě pestrých módních kreacích.

V uvedeném výtvarně specifickém světě však fungují zcela uvěřitelné a odůvodněné vztahy mezi postavami. Willy Decker je navíc skutečným mistrem v hledání detailů, s nimiž působivě pracuje v průběhu celé inscenace. Maskou, jíž si Giovanni na začátku nasazuje, aby nebyl poznán Donnou Annou, se titulní hrdina bezostyšně zdobí i ve finále prvního dějství.  Ve druhém ji půjčuje Leporellovi pro dostaveníčko s Elvírou, pro níž je později už opuštěná maska symbolem stálé a marné touhy. Tváří tvář masce si Ottavio uvědomuje svou neschopnost a nerozhodnost – velmi působivé je následně místo, kdy si snaží škrabošku (ve tvaru slunce s mnoha paprsky) nasadit, ale trapnost vlastního počínání ho přímo ochromuje. Obdobně se v tomto režijním pojetí pracuje i s motivem sešitu, do nějž si Leporello zapisuje všechny pánovy lásky (občas s ním postavy manipulují až akrobaticky, na konci ho k Leporellově zoufalství zuřivě rozcupují), nebo pistole (s níž původně přichází na scénu se vší rozhodností Elvíra, načež zbraň skončí ve velmi nerozhodných rukou Ottaviových a poté Masettových). V různých podobách se neustále vrací i znepokojivě nadživotní silueta zavražděného Komtura – ve finále se neočekávaně vydělí z hvězdné oblohy v pozadí, aby poslala Giovanniho do pekel jediným možným způsobem. Ano, sjede do pekel po obřím seznamu svých milenek jako po skluzavce…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na