DOT504 se vrací na scénu ve studii násilí a provokace

V rámci festivalu 4 + 4 dny pohybu, který do Prahy přináší každý podzim přehlídku alternativního a pohybového divadla, se vždy urodí řada inscenací, v nichž má velký podíl tanec. Letos se v jeho rámci uskutečnila očekávaná premiéra projektu, který je zastřešen souborem zvučného jména: DOT504. Ke spolupráci byla přizvána osvědčená dvojice tvůrců, která vždy přichází s vážnými až provokativními tématy, Jozef Fruček a Linda Kapetanea.

Ačkoli byl kus s názvem Collective Loss of Memory (Kolektivní ztráta paměti) prezentován právě jako premiéra DOT504, marně bychom mezi interprety hledali ty, kteří u zrodu a velkých úspěchů tohoto souboru před nemnoha lety stáli. DOT504 to neměl v poslední době lehké, vznikl za štědré podpory z veřejných zdrojů, která byla ale také rázně přerušena. Uměleckou ránu mu zasadil předloni odchod tanečnice a choreografky Lenky Vagnerové, která byla jeho výraznou osobností a rozhodla se pro založení vlastní taneční skupiny, s níž také sklízí nemalé úspěchy. DOT504 má však jasně vyprofilovanou tvář a své místo na české taneční scéně. Jeho projekty vždy stály na kombinaci současného tance a pohybového divadla, a především vždy na osobnostech choreografů a režisérů, kteří se pouštějí do kontroverzních a znepokojujících témat.Jozef Fruček a Linda Kapetanea mu dali v minulosti impuls dvěma úspěšnými inscenacemi Holdin´Fast (2008) a 100 Wounded Tears (2009) a nyní se vlastně vrací, aby mu znovu nalili do žil život a dynamiku. Novinka, kterou diváci zhlédli 17. a 18. října, je originální už způsobem vzniku. K premiéře byl uspořádán mezinárodní konkurz, na který se přihlásilo v březnu 2014 neuvěřitelné množství zájemců. Tvůrci si vybírali asi ze stovky potenciálních interpretů a nakonec vybrali skupinu zcela odlišných individualit, tanečníků opravdu z celého světa. Z česko-slovenské taneční scény je to v současném tanci dobře známý Daniel Raček, s ostatními se diváci seznámili poprvé: Belgičan Nathan Jardin, Fin s japonsko-korejskými kořeny Joona Kaakinen, čistokrevný Švéd Knut Vikström Precht a Izraelec Tom Weksler. Tuto na první pohled nesourodou skupinu mužů, z nichž každý zastupuje určitý typ, nechávají tvůrci vstoupit do odosobněného prostoru prázdného jeviště.

Nevíme, kde, proč a jak se potkali, jaký je mezi nimi vztah, pouze jejich existence v jednom prostoru řídí jejich interakci, která je jakousi přehlídkou mužství a jeho exhibicí. Není rituální, jako tomu bylo třeba v inscenaci Muži uváděné v Divadle Komedie, a poměrně obtížně se hledá i spojitost s tématem, které Fruček a Kapetanea předem definovali. Jak už to ve světě současného umění často bývá, z velmi komplikovaného předobrazu vznikl jednoduchý a působivý výsledný obraz, ale spojnice mezi obojím je nakonec značně vágní: „S pěticí výjimečných tanečníků se ponoříme do nesmírně silného sociálního jevu, kterým je jedno z největších potěšení lidstva – zabíjet a účastnit se násilí. Toto téma každodenní zkušenosti budeme zkoumat prostřednictvím dějin umění, zejména prostřednictvím jeho výskytu ve výtvarném umění a kulturní kritice. Bude to studie provokace, která se netýká zjevného, ale zkoumá jemné aspekty vývoje lidského chování a také to, jakými evolučními tlaky lidstvo prošlo a prochází v současném bezprecedentním způsobu života, jenž je orientován pouze na uspokojování momentálních sobeckých potěšení.“ Tolik tvůrci.Jak se Collective Loss of Memory jeví na první pohled? Jako taneční divadlo představující muže v jejich přirozených pudech, z nichž je ale potlačeno téma sexuality, a oproti tomu akcentováno téma exhibice a souboje. Ten ale není nijak přehnaně akcentovaný. Inscenace naopak působí hravě a pozitivně. Publikum je vtaženo do dění také, protože jedna dlouhá část je určena právě jemu – když se všech pět interpretů posadí na židle před diváky a každý začne do připraveného mikrofonu vypočítávat své přednosti – jeden se vychloubá umělým údem, jiný svou rasovou čistotou, někdo je ostatními utlačován, ale čeká na svou příležitost… Dojde i na žertování s dobrovolníky nebo rozdávání bonbónů. Dramaturgii vedla evidentně pevná a zkušená ruka.Celý kus začíná soubojem, v němž se dva z performerů dobrých deset minut objímají chvaty ve stylu řeckořímského zápasu, který kdysi patřil k oblíbené olympijské disciplíně. Dlouhá taneční sekvence vprostřed inscenace zachycuje skupinu mužů v jakémsi extatickém tanci, plném trhaných pohybů a rozmáchlých gest i interakce, chvílemi se stírá rozdíl mezi tím, kde se muži spíše objímají nebo na sebe útočí, jejich tváře jsou však prostoupeny nadšením a radostným vzrušením. Chvílemi se pohybují jako jedna soudržná skupiny, ať už se jejich lokomoce odehrává vsedě na zemi nebo se jako sešikovaný útvar řítí jevištěm. Tehdy připomínají skupinu lovců nebo bojovníků, jako kdyby se vraceli ke svým kořenům (což dodnes umožňuje nejen profese vojáka, ale i kolektivní sporty, právě u mužů tak oblíbené).Celá inscenace nabírá na dynamice, když se muži rozhodnou předvést své nejlepší fyzické dovednosti. Asijsko-finský tanečník se vyžívá v tvárnosti vlastního těla, Švéd demonstruje více sílu, Daniel Raček mrštnost, nenápadný izraelský performer začne metat salta a všichni udivují silovými vysokými skoky a akrobatickými kousky. Belgičan, jemuž téměř po celou dobu nezmizí z tváře naivní úsměv, se ve svém verbální projevu nezmůže prakticky na nic jiného, než na konstatování: „Nevím, co tady vůbec dělám.“ Je také nejvíce manipulovatelný. V závěru zůstává sám ležet polonahý na zemi a jako jediný tak ukazuje známky zranitelnosti. Nadsázkou prošpikovaný večer v této chvíli uzavírá krutý výjev v zadní projekci, kde běží záznam bezpečnostní kamery z jakéhosi prostranství, kde skupina mužů surově napadá mladíka a nechává jej bez pomoci umírat na chodníku. Až teď se uzavírá tematická linka o radosti z ubližování a zabíjení. Divák si s překvapením uvědomí, jak nekonfliktně ve skutečnosti celá choreografie až do samého konce působila. Kdo se obával, že duo Fruček – Kapetanea jej uvrhne do deprese, bál se docela zbytečně.Explicitní definice obsahu, kterou tvůrci zveřejnili předem, vnímání díla jako takového škodí. To není Kolektivní ztráta paměti, spíš kolektivní ztráta spojitosti s tématem. V obraze, který je divákům předestřený, vystupují na povrch spíš neměnné archetypální vzorce jednoho pohlaví než studie celého lidstva. Nic nenasvědčuje tomu, že by chování mužů v této skupině či smečce pramenilo ze současného způsobu života. Je to svým způsobem provokativní a krásná oslava mužského principu, který má ve znaku, chtě nechtě, i násilí a boj. Ale jsou to aspekty dané více přírodou než onou kritizovanou civilizací. Konečně potěšení ze zabíjení není až tak docela lidskou výsadou, vždyť co je například účelného ve „hře“ kočky s myší nebo v ulovení a nespotřebování kořisti? Je to instinkt, který je nám dán společně do vínku a to, že se jako lidé vyžíváme v násilí, je spíš dědictví našich nižších pudů než sociální konstrukt. Civilizovaný způsob života neprovokuje násilí, spíš je jeho nedokonalou (nebo dokonale marnou) brzdou. Smiřme se s tím, že etapa osvícenství a humanismu je jen kratičkou epizodou v krutých dějinách lidstva, a neidealizujme si sami sebe. A ještě jedna věc – tvůrci hovoří o „lidstvu“, ale v inscenaci vystupují pouze muži. Báli se snad ukázat i tvrdou tvář žen? Blížíme se tady trochu udržování generového stereotypu, a to kritickému umění nesluší.

Pokud odhlédneme od komplikovaného myšlenkového pozadí inscenace, zůstane nám skvělé taneční divadlo, trpce humorná studie, kterou ztvárňuje výborný výběr interpretů. Jejich výkony jsou spíš akrobatické než taneční, jako kdyby tu nějakou skulinkou pronikal do současného tance čím dál populárnější nový cirkus. Autorská hudba Vassilise Mantzoukise osciluje mezi soudobou konkrétní hudbou a rockem, podle nálady choreografie. Konec konců k drsným mužům patří i drsné kytarové rify. Kéž by si divák mohl užít působivou inscenaci bez toho, aby byl nucen v ní hledat další myšlenkové plány. Tanečnímu umění by měla být ponechána prostá působivost prostředků, které útočí na naše city. Rádi na sebe necháme působit energii tančících interpretů, prožíváme s nimi emoce, které se na nás tak snadno fyzickou přítomností ve společném prostoru přenášejí. Oceníme i sociálně angažované taneční divadlo, která nám předloží příběh a témata k zamyšlení. Ale hlubší filosofické a kritické myšlenky přenechejme raději slovu a písmu.

4 + 4 dny pohybu 2014
Collective Loss of Memory
Koncept a choreografie: Jozef Fruček, Linda Kapetanea
Původní hudba: Vassilis Mantzoukis
Scéna: Jozef Fruček
Světelný design: David Prokopič
Kostýmy: Lenka Kovaříková
Koncept kostýmů: Linda Kapetanea
Rezidence: Isadora and Raymond Duncan Dance Research Center v Aténách
(koprodukce Tanec Praha)
Premiéra 17. října 2014 divadlo Ponec Praha

Účinkují – Nathan Jardin, Joona Kaakinen, Knut Vikström Precht, Daniel Raček, Tom Weksler

www.ctyridny.cz
www.dot504.cz

Foto Vojtěch Brtnický