Doufám, že umřu na varhanní lavici anebo v tělocvičně

  1. 1
  2. 2

Nemám takový přehled, jako jsem kdysi míval, ale rozhodně bych rozdělil americké skladatele varhanní hudby na ty, kteří skládáním kostelní (varhanní) hudby žijí, a potom ty, kteří příležitostně zkomponují skladbu pro varhany, ale učí kompozici někde na vysoké škole a mají víceméně zajištěnou existenci. Protože ty desítky, ba i stovky různých církví, které tu máme, se principiálně netěší oficiální podpoře a musejí být financovány členy té jisté církve, je nutné nesloužit jen ideálnímu umění – představy o tom se liší, ale čas od času přemýšlet o těch duších v kostelních lavicích. Dle mého mínění, mnoho „skladatelů“ jde v tomto příliš daleko, takže utápí věřící v nepopsatelné banalitě. Faktem je, že v každé době a kdekoli se rodí hudba hodnotná a naším úkolem je ji hrát, rozšiřovat a zařadit ji do kontextu toho, co už si vydobylo ostruhy.

Vzhledem k aktuálnímu repertoáru toho jistého varhaníka, já jsem vždy ve svém okolí a zvláště mezi svými studenty propagoval „zdravou stravu“. I když bych nejraději hrál na naše italské varhany třeba jen toccaty Rossiho a Frescobaldiho, na velké varhany Messiaena, Bacha a Francka, často se to musí „prošpikovat“ něčím jiným, dokonce i vitaminy, které budou zaručeně kritizovány jedním anebo dvěma věřícími. Naopak Padre da Bergamo anebo Boëlmannova Gotická suita nadchne každého svatebčana.Nezanedbatelná je i vaše pedagogická dráha. V Čechách jste také kromě koncertní činnosti vedl řadu seminářů. Jsou rozdílní studenti hudby v Čechách a Spojených státech amerických?

Řekl bych, že čeští, moravští a slovenští studenti, které jsem poznal během několika příležitostí, mají více zájmu a jsou „učenlivější“. Jinými slovy, člověk neztrácí moc času na základním stupni s tím, „proč se to má takhle dělat“. Také je možno říci, že jsou dychtivější, ve smyslu snažit se poučit. Na druhé straně si ale nestěžuji, naopak žasnu, když slyším některé mladé americké varhaníky. Obdivuji jejich nadání, včetně vrozené muzikálnosti.

Hudební školství v Čechách, Evropě a ve Spojených státech amerických je v mnoha aspektech rozdílné. V čem je podle vás Česká republika vyspělejší a v čem zase zámoří?

Zdá se mi, že varhaníci v Česku by měli mít k dispozici více dobře udržovaných cvičných nástrojů, v prostorech, které by byly inspirující; tudíž ne v nějakém sklepním prostoru bez oken anebo v přetopené učebně. Cvičení na jakýkoli nástroj je nezbytné, zušlechťuje nás a ve starém věku nás udržuje v kondici (mluvím ze zkušenosti). Bohužel ta statická existence a jistá nadřazenost varhan toto ztěžuje.

Když jsem přišel na první univerzitu v Americe, tak jsem žasnul nad tím, jakou úlohu má v životě amerických studentů hudební knihovna, většinou prvotřídně disponovaná. To množství informací přístupné všem, bylo pro mě tenkrát nepředstavitelné. Jsem si jist, že teď je to u vás asi to samé. Přesto se musí studenti pobízet k tomu, aby si rozšířili obzor, chápali hudbu jako fenomén toho jistého století, znali kulturní podmínky a případně se seznámili i s tím jistým jazykem. Hlavně, aby se učili pro život, a ne pro zkoušky.

Za mé doby bylo na Pražské konzervatoři několik výborných kantorů, kteří každý ve svém poli působnosti šířili osvětu. Nejvíce jsem zavázán v tomto ohledu profesoru Evženu Marečkovi, který vyučoval obligátní klavír. Když cítil sympatický ohlas, měl nás k tomu, abychom četli světovou literaturu (sám nám půjčoval knihy) a chodili na koncerty, zvláště když se „dělo“ něco pozoruhodného. Navíc nám několika, takzvaným „buržoazním živlům“, dával naděje na nové časy. Často na něho myslím s vděčností, protože mě mimo jiné jeho klavírní výuka připravila dobře na to, abych hrál na kteroukoli varhanní trakturu bez toho, abych si poranil prsty anebo ruku.

Přestože slavíte osmdesáté narozeniny, jste stále ve výborné kondici. Mohou vás někdy posluchači slyšet v Čechách? Plánujete ještě nějaké projekty? Čemu se věnujete kromě hudby?

Doufám, že umřu na varhanní lavici anebo v tělocvičně…

V Čechách budu mít koncert ve středu 7. ledna 2015 v Praze U Salvátora právě v souvislosti s mými narozeninami. Jinak žádné velké projekty nemám, jen snad bych měl a i chtěl ještě natočit pár skladeb z té hromádky pro mě napsaných.

Jinak miluji přírodu, hory, moře, lesy. Od malička mě fascinují byliny, ptáci, motýli a všechny ty zázraky na tomto světě a ve vesmíru. Rád se na to všechno dívám očima pěti vnuků a jsem nejšťastnější, když jsem jednou za čas s nimi a s jejich rodiči.

Díky za rozhovor a vše nejlepší k vašemu jubileu!
Vizitka:

Karel Paukert (1935) se narodil ve Skutči. Studoval hru na varhany na Pražské konzervatoři u Bedřicha Krajse a na Královské konzervatoři v Gentu u Gabriëla Verschraegena. Po odchodu z Čech byl v roce 1961–62 prvním hobojistou Islandského národního orchestru v Reykjavíku. Poté žil dva roky v Belgii, kde zastupoval profesora Verschraegena v katedrále St. Bavon v Gentu a byl jeho asistentem na konzervatoři. Poté emigroval do Spojených států amerických (1964), kde se v roce 1972 stal americkým státním občanem. Vyučoval nejdříve na Washington University v St. Louis, od roku 1968 do 1974 byl profesorem varhanní hry na Northwestern v Evanstonu (Chicago), v roce 1974 přijal místo ředitele hudební sekce Clevelandskeho muzea (do prosince 2004) a od roku 1976 také vyučoval na Hudebním institutu v Clevelandu. Od roku 1979 je varhaníkem kostela svatého Pavla tamtéž. Vyvíjí rozsáhlou koncertní činnost, často se vrací do Evropy. Jeho umění je vysoce ceněno pro programovou koncepci a spontánnost. Jeho koncerty byly vysílány rozhlasovými stanicemi v Praze, Oslu, Tokiu a v Mnichově. Nahrává pro společnost Azica. Zasloužil se v Americe o propagaci české barokní a klasické světské a chrámové hudby a soudobých českých skladatelů. Byl vyznamenán uznáním Americké společnosti skladatelů a nakladatelů za propagaci soudobé hudby (ASCAP), za celoživotní přínos v oblasti hudby dostal cenu časopisu Northern Ohio Live a uznání „Významný občan” University Heights v Ohiu. Hudební institut v Clevelandu mu udělil titul Doctor honoris causa.

(Zdroj: www.auditeorganum.cz)

Foto Jaroslav Tůma, archiv Karla Paukerta

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář