Dramaturgicky a interpretačně hodnotný Podzimní festival duchovní hudby

Nejinak tomu bylo i letos, namátkou: Beethoven ne náhodou zazněl v kostele sv. Mořice, u jehož jižní stěny stojí sousoší Krista a dvou apoštolů na hoře Olivetské. Program piaristických klášterů Čech a Moravy našel inspirativní místo v premonstrátské bazilice na Svatém Kopečku. Hudebně zajímavý odkaz méně známých jmen piaristických skladatelů připravil Robert Hugo se svým souborem Capella Regia Praha a chlapeckým sborem Pueri Gaudentes.

Komorní světská a duchovní hudba Antonia Vivaldiho se odehrála ve slavnostním sále Arcibiskupství Olomouckého. Tento koncert připravila a duchovní díla vybrala španělská mezzosopranistka Marta Infante, která svým emotivně protkaným projevem mnohé příjemně překvapila a až dojala. Partnerským i doprovodným ansámblem byl španělský soubor podporovaný katalánským ministerstvem kultury. Soubor Vespres d’Arnadí vedený od cembala svým uměleckým vedoucím – Danim Espasou, předvedl i čistě instrumentálně Vivaldiho hudbu se španělskou živelností.

Stylový odskok do dvacátého století i do toho současného se uskutečnil hned třikrát. V každém případě vždy pro poněkud odlišné spektrum obecenstva. Pro to nejširší se odehrál koncert v Husově sboru s výběrem tří skladatelů dvacátého století, jejichž styl komponování je velmi podmanivý. Jednalo se o gruzínského autora Giaya Kancheliho se skladbou Amao Omi (Nesmyslná válka), Francouze Jeana Françaixe (Petite quator pour saxophones), v jehož skladbě Saxofonový kvartet ATAM představil technické a zvukové dokonalosti tohoto nástroje. Zvláště zaujal poslední kus amerického autora Normana Luboffa (Africká mše) s velkými sbory v podání Pěveckého sboru Lúčnica (sbormistr Elena Matušová) a s rytmy dvou bubeníků, Viktora Šuchtera a Petera Mášika.

Již několik let festival nepravidelně nabízí i jazzové koncerty. Letošní uvedení jazzové suity Petra Kořínka Cronika Domus Sarensis (Kronika kláštera Žďárského) bylo příjemným zpestřením a interpretačně přijatelným zážitkem. Koncert se též těšil zájmu hned dvou mediálních partnerů, pořizujících záznam z představení. Pražské jazzové sexteto tuto sedmidílnou suitu, doplněnou recitacemi Alfreda Strejčka, akusticky předneslo v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci Hejčíně. Návštěvníci koncertu též mohli obdivovat obnovenou výmalbu z třicátých let minulého století.

Druhý nosný pilíř v dramaturgii festivalu stál na uvedení rekonstrukce původní verze oratoria Artura Honeggera Král David. Ale také by se to dalo nazvat zlatým hřebem či zlatým řezem v programu, který přichází těsně po polovině. Orchestr Berg, nejlepší český soubor interpretující hudbu soudobou a dvacátého století, představil tuto původní rekonstrukci v olomoucké premiéře. Ke spolupráci si přizval podobně umělecky silné těleso Ars Brunensis (sbormistr Dan Kalousek) a společně se sólisty a vypravěčem předvedli dílo, které zanechá ještě dlouho umělecky hodnotnou a nezapomenutelnou stopu nejen v rámci historie festivalu. Toto dílo sklidilo úspěch hned při svém prvním uvedení v roce 1921 a obliba diváků je provázela i nadále, zvláště v orchestrální úpravě. Mimořádně úspěšné je u posluchačů dodnes. Původní podoba oratoria počítala s komorním obsazením poloamatérské scény ve švýcarském městě Méziéres. Orchestr Berg se představil s obsazením dřevěných a žesťových nástrojů (flétny, hoboj, klarinety, fagot, trubky, pozoun, lesní roh), kontrabas, klavír a bicí nástroje. Původní verze též počítala se sedmadvaceti obrazy malovanými třemi malíři či povozy taženými koňmi. Vzhledem k neproveditelnosti takové představy a též chrámového prostoru dómu sv. Václava se dramatická podoba díla musela předvést jinými a jednoduššími způsoby. Nevím, kdo vymyslel dramatickou akci všech zúčastněných, zda umělecký vedoucí a dirigent Orchestru Berg Peter Vrábel, ale představil velmi podařené a efektní, místy až minimalistické řešení scénické akce.

Práce s osvětlením kostela od přítmí během produkce až po úplně rozsvícení celého prostoru na závěr, samotný příchod dirigenta, vypravěče a sólistky za pravidelných úderů bubnu, to vše nahánělo husí kůži a slibovalo zajímavý zážitek. Vynikající a fascinující nápad přišel doslova shůry mezi druhou a třetí částí. Prostě zapojili do hry katedrální zvony, jejichž zvuk prostupoval klenbou chrámové lodi. Sboristé byli v dramatickém požadavku velmi aktivní a nehledě k náročnosti jejich projevu si vedli přirozeně a bezchybně. Různě se na „jevišti“ pohybovali a měnili svá stanoviště, prkenně odpochodovali pryč (Třináctý obraz Pochod Pelištejců), použili své party před obličej jako ochranné štíty, objevovali se za mříží v presbytáři, kde i tančili jako holubice (Sedmý obraz Žalm: Ach, kdybych měl křídla holubice), nebo doplňovali děj zvuky, třeba v úvodu napodobovali bečení oveček a mnozí použili i zvonečky pro detailnější vybavení představy Davida jako pastýře. Ačkoliv sbor představil nejen perfektní pěvecký výkon a drobnou, avšak velmi účelnou, hereckou aktivitu, jediné, co mohlo být pečlivější, byla „česká“ francouzština v přednesu původního textu. Role vypravěče, který děj v českém překladu přibližoval obecenstvu, byla svěřena Petru Kubesovi z Moravského divadla Olomouc.